Situace, kdy by se táž osoba ucházela o prezidentskou funkci hned několikrát, není ničím neobvyklým. Český volič si tyto snahy patrně nejčastěji spojí o Janou Bobošíkovou, která se s několika změnami stranického dresu pokoušela získat post prezidentky, senátorky, poslankyně, pražské zastupitelky a konečně i europoslankyně — což byla dosud jediná kandidatura, ve které v roce 2004 uspěla.

Také dalšímu z prezidentských kandidátů, hudebníkovi a manažerovi Petru Hannigovi jeho politické ambice dosud nikdy nevyšly, přestože v posledních letech nenajdeme téměř žádné volby, kde by jeho jméno v některém z volebních obvodů nefigurovalo.

Řadu příkladů najdeme i v zahraničí, kde politické strany nasazují do boje o post hlavy státu stále stejného kandidáta. Velmi často jde přitom o subjekty z okrajů politického spektra, pro něž je daný kandidát často klíčovou a nejviditelnější osobností, která má potenciál oslovit širší populaci, než je tradiční elektorát.

Právě z toho důvodu se mezi kandidáty na ruského prezidenta několikrát objevilo jméno šéfa komunistů Genadije Zjuganova. Ve všech volbách, kterých se zúčastnil, se vždy umístil na druhém místě za vítězem — ať už to byl Jelcin, Putin nebo Medveděv. Z opačné strany spektra to byl dlouholetý šéf Liberálně demokratické strany, tedy extrémně pravicové formace ostře nacionalistického střihu, Vladimir Žirinovskij, který letos na jaře podlehl komplikacím v boji s covidem-19.

Ve Francii podobnou roli hrál zakladatel Národní fronty (dnes Národního sdružení) Jean-Marie Le Pena či trockistka Arlette Laguillerová.

V případě Pavla Fischera a Marka Hilšera je ale situace zcela jiná. Marek Hilšer sice krátce před senátními volbami založil vlastní hnutí Marek Hilšer do Senátu, ale tento subjekt měl za cíl pouze podporovat jeho senátní kandidaturu a další politické aktivity. Ve veřejném prostoru se nadále prezentuje jako nezávislý a občanský kandidát, ačkoli v horní parlamentní komoře působí v klubu hnutí STAN.

Pavel Fischer šel v tomto smyslu ještě dál. Do Senátu se dostal jako nezávislý kandidát, a navíc ani po čtyřech letech nevstoupil do žádného ze senátorských klubů. Rozhodně tedy nelze tvrdit, že by jejich opakovaná kandidatura sehrávala podobnou roli jako u výše zmíněných kandidátů ze zahraničí.

Pavel Fischer je po poslední čtyři roky svého působení v Senátu bezpochyby jedním z nejviditelnějších členů horní komory, zejména pokud jde o otázky zahraniční politiky.

Zároveň patří k nejhlasitějším kritikům stávajícího prezidenta Miloše Zemana — především za jeho postoj k Rusku a Číně. Na podzim loňského roku během několikatýdenní prezidentovy hospitalizace patřil k hlavním iniciátorům zahájení debaty o aktivaci ústavního článku číslo 66, který by hlavu státu dočasně zbavil pravomocí.

Fischer zároveň v minulosti působil jako blízký poradce Václava Havla, k jehož odkazu se často hlásí a havlovské myšlenky striktně prosazuje i jako zákonodárce.

V případě Marka Hilšera vidíme poněkud jiný přístup. Ne snad v otázce hodnotového nastavení a politických postojů v oblasti směřování České republiky, ale v přístupu k výkonu funkce hlavy státu a prezidentské image. Hilšer si už od posledních prezidentských voleb snaží udržet obraz nestranického a nezávislého kandidáta, který vzešel z občanské společnosti.

Tento fakt dobře ilustruje nedávné prohlášení koalice SPOLU o opatrné podpoře tří prezidentských uchazečů, mezi které se dostal i Pavel Fischer. Právě on má totiž potenciál oslovit voliče, kterým konvenují liberální myšlenky Danuše Nerudové či komunistická minulost Petra Pavla.

Naproti tomu Marek Hilšer sám prohlásil, že o podporu této koalice nestojí a nadále si zakládá na své nadstranickosti.

Jak si tedy opětovnou kandidaturu obou senátorů vykládat? V zásadě jde o prosazení vlastní vidiny prezidentské funkce. Na jedné straně je ta Fischerova — hodnotově havlovská, zaštítěná okřídleným úslovím o pravdě a lásce. Na straně druhé je pak přístup více konkrétní, spočívající v důsledné nadstranickosti a nestrannosti prezidenta republiky, kterou prosazuje Marek Hilšer.

Jde tedy vlastně o dvě vize, které se sice v názorové otázce v mnohých tématech protínají, obě však stojí na poněkud odlišných základech. První, fischerovský „starý“ styl ve smyslu návratu do období prvních let po sametové revoluci, druhý, „nový“ hilšerovský pohled odmítající jakýkoli vliv stranické politiky na osobu nového prezidenta.