K čemu jsou na světě prezidenti v roce 2023

Radovan Bartošek

Josef Středula by byl ideálním kandidátem na prezidenta, a to nejen jako zachránce skomírající parlamentní levice. Vývoj politické scény i společenských nálad v době nevyhnutelné blízké krize je však těžko předvídatelný.

Příští prezident? Pokud bude předseda ČMKOS v roce 2023 kandidovat, čeká ho nelehký úkol — především zformovat kolem sebe čitelné hnutí. Foto Jiří Turek, Jana Jabůrková, Facebook ČMKOS

Prezident Zeman je sice teprve za polovinou svého druhého mandátu, přesto se ve veřejné debatě pomalu začíná ozývat otázka po pretendentech Hradu v nadcházejících prezidentských volbách. Až dosud se debata kolem možných kandidátů točila, při vší úctě k některým senátorům nebo penzionovaným generálům, spíše kolem osobností lehčí až střední politické váhy. Na rozdíl od minulé volby, ve které před nynějším prezidentem vrcholná politika dopředu hodila ručník do ringu, se však tentokrát do pomyslného ringu na začátku roku 2023 zřejmě postaví i jedna váha těžká: předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula.

Mám za to, že jeho kandidatura, která už není jen výplodem fantazie pochybných pisálků, může naší společnosti dát upřímnou naději na změnu k lepšímu. A díky tomu, že zastává významnou pozici v čele odborů, má zřejmě Středula potenciál tuto naději i naplnit. Mezi ideou a jejím naplněním ale stále ještě leží pořádný kus práce a celá řada zatím spíše tušených výzev. Jejich překonání přitom může být těžší než v minulých volbách.

Rozpad politiky

Když jsem před necelými čtyřmi lety snil o prezidentství, které by dokázalo překonat omezení polistopadového paradigmatu a posílit ve společnosti jak občanskou, tak především sociální svobodu, vytýkal jsem tehdejší vrcholné politice neschopnost vidět úkoly vládnutí v delším časovém horizontu a řešit i střednědobé a dlouhodobé výzvy, kterým naše společnost čelí: česká politika, to je sto procent taktiky a nula procent strategie.

Po čtyřech letech došlo k jisté změně: horizontem vládnutí již nejsou čtyři roky, ale jeden týden. Jestliže před čtyřmi lety naše politika ze všech sil ignorovala střednědobé a dlouhodobé následky svých tehdejších rozhodnutí (nemá náhodou idea opatření na hranicích okresů svůj počátek v ostnaté drátu na jižní hranici Maďarska?), dnešní parlament ztratil schopnost chápat základní kauzální vztahy, jak ostatně prokázal nesčetněkrát jen za poslední dva měsíce.

Úkolem opravdového prezidenta je ideovou roztěkanost a chaotičnost parlamentu překonávat. Nemá příliš mnoho výkonných pravomocí ani velký byrokratický aparát. Nad každodenní rutinu tak musí stavět podstatu a účel státnosti — a pomáhat tuto podstatu a účel znovu objevovat a aktualizovat. Tato funkce prezidentství byla potřebná v roce 2017 a je mnohonásobně potřebnější dnes, v situaci, kdy naše demokracie čelí dosud nevídané zkoušce. V jejím čele přitom nestojí státníci, ale šmelící hokynáři, ke kterým už většina společnosti ztratila poslední zbytky důvěry.

Středula v čele ČMKOS opakovaně dokázal, že dokáže formulovat vizi, která reflektuje vývoj světa a neomezuje se jen na okamžité vyjednávání se zaměstnavateli (jakkoliv důležité), ale ptá se i po tom, jaká bude podoba práce a tedy i naší společnosti jako takové v horizontu třeba jedné nebo dvou dekád. Schopnost překonávat dnešní „týdenní politiku“ ostatně odbory prokázaly i při řešení aktuální epidemické katastrofy, když jako první formulovaly a požadovaly alespoň krátkodobé uzavření provozů. Ve své pozici bohužel zůstaly víceméně osamoceny.

Kdyby se odborová centrála dočkala podpory i od autority Hradu, mohla by vzniknout určitá mocenská protiváha dominantně pravicovému parlamentu, který vzejde z letošních podzimních voleb. Taková protiváha by přitom nepředstavovala ohrožení pro demokracii, ale naopak by mohla čelit různým pravicovým sociálním experimentům a excesům, na které se už teď někteří utahovači opasků třesou jako kobyla na vagon řepy. Levicový Hrad by snad mohl být i jedním z východisek pro postupné obnovení legitimity — neřkuli samotné existence — levice v českém parlamentu.

Divoké spekulace o budoucnosti parlamentu však nechme zatím stranou. Josef Středula je v prvé řadě člověk, který prokázal, že nepohrdá lidmi a je schopen diskutovat a vyjednávat se soupeři s velmi odlišnými zájmy i hodnotovým žebříčkem. Už jen to by znamenalo oproti současnému stavu pozitivní změnu a impuls pro kultivaci a oživení dnes tak patologické a paralyzované společenské debaty.

Kde se skrývá ledovec

Do prezidentských voleb je nicméně ještě hodně daleko. Událostí, která může dnešní uvažování o prezidentské kandidatuře doslova vzhůru nohama, budou nepochybně podzimní volby. Ačkoli se v tuto chvíli zdá, že volební bloky a koalice jsou víceméně zformovány, může se změnit mnohé. Zásadním bude v prvé řadě další vývoj v řešení epidemie koronaviru a především jejích následků. Pokud se rychle nepodaří dokončit očkování a vrátit v maximální možné míře život společnosti do normálního stavu, může být důvěra kritického množství voličů v systém liberální demokracie nenávratně otřesena. Vyloučit nelze ani to, že náš politický systém už svůj horizont událostí minul a my jsme si toho jen ještě nevšimli.

Ztráty, které naše společnost v důsledku kolapsu politiky utrpěla a ještě utrpí, jsou už nyní kolosální. I když nespokojenost veřejnosti dosud nemá organizovanou podobu, neznamená to, že neexistuje a že nemůže třeba i jen kvůli malému podnětu rychle vykrystalizovat v hlubokou krizi. Náš společný politický parník se proplétá polem ledovců skrytých z velké části pod hladinou. Náraz může v tuto chvíli přijít v podstatě kdykoli.

Jisté je, že Středulova kandidatura bude muset blížícím se krizím čelit. Jisté naopak není, co bude přesně jejich podstatou. Co když vyhraje volby nějaký extremista? Dostaneme se do ekonomické krize? Co se stane s trhem bydlení? Jaká bude nezaměstnanost? Jak se vypořádá náš vzdělávací systém se svou roční odstávkou? Budou si moci veřejné rozpočty dovolit nadále financovat sociální stát? Změní se nějak geopolitická situace? Přihlásí se o slovo klima? Budeme muset čelit novým mutacím koronaviru? Jisté je jen to, že jisté není vůbec nic.

Role politických stran

Další neznámou je role bloků politických stran. Ty se v době prezidentské volby pravděpodobně nebudou muset zabývat žádnými jinými velkými volbami. Úřad nebude nikdo obhajovat, pole pro možné kandidáty tak bude otevřené. Kromě občanských pretendentů Hradu se tak pravděpodobně dočkáme i plnohodnotných kandidátů politických stran s parlamentní podporou. Ačkoli je Středula sám o sobě silnou a výraznou osobností, chybějící podpora v parlamentu (možná poprvé od vzniku státu bez levicových poslanců) může představovat určitou nevýhodu. Nemusí se jednat o výraznou slabinu, ale přímou volbu mohou rozhodovat i rozdíly jednotek tisíc hlasů.

Velkou neznámou také je, zda se o hlasy levicového elektorátu nebude ucházet více silných kandidátů. Například u jistého agrobarona, který už několik let úspěšně parazituje na kradeném levicovém narativu, by kandidatura dávala určitý smysl.

To, co by odborářské prezidentské kandidatuře mohlo výrazně pomoci, by bylo zformování nějaké formy hnutí, které by mohlo (ale nutně nemuselo) vzniknout na platformě levicových politických stran, občanského sektoru a odborů a začalo by aktivně komunikovat a propagovat agendu nového prezidentství na straně jedné a zároveň by dokázalo reagovat a porážet narativ populismu ohrožujícího demokracii na straně druhé. První výzvou pro Středulu a jeho tým bude nalezení kondenzačních bodů, kolem kterých by se takové hnutí mělo zformovat. Nedostatku práce a výzev se tedy budoucí prezident bát rozhodně nemusí už teď.

Diskuse