Ledy se hnuly a doba změnila. Ty tam jsou časy, kdy byly odbory podezírány, že jsou reliktem minulosti či přebujelým byrokratickým molochem, který slouží coby prodloužená ruka komunistů, zápecníků a nemakačenků. Získaly si autoritu. Otázkou zůstává, jak s ní naloží do budoucnosti.

Důvodů, proč se na odbory díváme jinak než dřív, je spousta. Patří k nim jejich odpovědnost: nejsou fanatické, cení si sociálního smíru, před stávkami dávají přednost trpělivému vyjednávání. Naučily se pečlivému lobbování i jemné diplomacii. Nezajímají se jen o mzdy, naopak tlačí na investice do vědy, výzkumu a vzdělání. V neposlední řadě se osvědčily při hájení zájmů středních vrstev. Dokonce jsou dnes mnohem víc vidět ve veřejné než soukromé sféře.

Určitě to souvisí s tím, že vyjednávání s vládou je mediálně atraktivnější než hledání dohody uvnitř firem. Zasloužily se o to též systematicky fungující odbory ve školství a zdravotnictví, tedy oblastech, které jsou trvale podfinancovány. Zájmy učitelů a učitelek, lékařů a lékařek i ostatního zdravotního personálu berou vesměs za své lidé po celé zemi, už v zájmu vlastního zdraví a vzdělání svých dětí.

O tom, jak jdou odbory s dobou, se podzim co podzim již pátým rokem přesvědčujeme i na masivních mítincích svolávaných Českomoravskou konfederací odborových svazů (jež je tradičně živější a radikálnější než menší Asociace samostatných odborů) do Prahy. Letos přesídlilo setkání ze stadionu na Podvinném mlýně do Fóra Karlín.