Vídeň ve dnech 21. až 24. května hostila 14. řádný kongres Evropské odborové konfederace. Vzhledem k blížícím se volbám do Evropského parlamentu byla očekávání od nové politické reprezentace v EU klíčovým tématem kongresu, rozhodně ne však jediným. Heslo kongresu bylo „A Fairer Europe for Workers!“ konkretizované požadavky na demokracii, sociální spravedlnost, citlivý přechod na udržitelnou ekonomiku, důstojnou práci a vyšší mzdy.

Hlas evropských pracujících

Evropská odborová konfederace reprezentuje zhruba 45 milionů členů sdružených v 90 odborových svazech a centrálách z 38 evropských zemí a v 10 evropských odborových federacích (sdružených podle odvětví). Její záběr tedy přesahuje oblast Evropské unie a témata, priority i složení se vyznačuje velkou mírou rozmanitosti.

Je zjevné, že v Evropě jiný takto reprezentativní subjekt nenalezneme. To, jak významný aktér evropské odbory jsou, se odráželo i ve složení hostů z politického, hospodářského i akademického prostředí, kteří kongres navštívili a promluvili na něm. Zmínit lze předsedu Evropské komise Jean-Clauda Junckera, rakouského prezidenta Alexandra Van der Bellena, portugalského premiéra Antonia Costu, amerického ekonoma a držitele Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stiglitze nebo ředitele Agentury Evropské unie pro základní práva Michaela O´Flahertyho.

I s ohledem na velikost, geografické rozložení a vysokou míru vnitřní diverzity Evropské odborové konfederace není překvapením, že programová diskuse trvala déle než dva dny. Akční plán EOK na roky 2019—2023 je rozdělen do šesti základních kapitol.

Těmi jsou Budování demokracie a lepší budoucnosti Evropy pro pracující, Vytváření nového a progresivního ekonomického modelu založeného na spravedlivějším ekonomickém a sociálním řízení, Boj za vyšší mzdy, silnější kolektivní vyjednávání a vymahatelná práva pro všechny, Usilování o spravedlivý přechod, spravedlivější digitalizaci a silnější průmyslovou politiku, Oživení evropského sociálního modelu a vytváření práce budoucnosti prostřednictvím efektivního Pilíře sociálních práv a Migrace a globální agenda založená na solidaritě, rovnoprávnosti a inkluzi.

Vedle obsáhlého Akčního plánu čítajícího několik set konkrétních cílů a instrumentů k jejich dosažení přijal kongres i Prohlášení shrnující aktuální situaci a priority, o které EOK hodlá v dalším období usilovat. Delegáti přijali i několik stanovisek k aktuálním otázkám (brexit, rakouská politická krize, postavení odborářů v Íránu).

Nové vedení

Kongres zvolil i nové vedení Evropské odborové konfederace na další období. Velikosti i rozmanitosti EOK odpovídá i poměrně početná a komplexní struktura vedení, dělícího se na primárně reprezentativní a výkonné (sekretariát). Ve vedení je zohledněn jak požadavek na genderově vyrovnané zastoupení, tak i geografické rozložení konfederace a odvětví, ve kterých odbory působí.

Předsedou EOK byl nově zvolen Laurent Berger z Francie. Generálním tajemníkem EOK, tedy hlavou výkonného vedení konfederace, byl podruhé zvolen Ital Luca Visentini. Jedním z místopředsedů byl zvolen předseda ČMKOS Josef Středula, což je velice významné pro ČMKOS jako jednu z regionálně nejvýraznějších konfederací. Na jeho zvolení měla nepochybně podíl jak jeho letitá práce v českém a evropském odborovém hnutí, tak výrazný ohlas a úspěch kampaně Konec levné práce.

Výhled do budoucna

EOK na svém kongresu potvrdila svoje postavení nejsilnějšího evropského demokratického a progresivního hnutí. Principy, na kterých je odborové hnutí založeno, jako je solidarita, hájení společných zájmů, demokracie, respekt k diverzitě, se odrážely ve složení kongresu, v celé debatě i v přijatých dokumentech.

Konkrétně lze zmínit důkladný gender mainstreaming (a vyrovnané složení, kdy 48,6 procenta delegátů byly ženy, a ženy také přednesly okolo 42 procent všech diskuzních příspěvků), samozřejmost, s jakou je vnímána nutnost neprodlené akce v souvislosti s klimatickou změnou (vyjádřená v principech požadavků na spravedlivý přechod udržitelnou ekonomiku), nebo odmítnutí populistického obviňování migrantů jako nositelů společenského problému.

Do dalšího období lze oproti tomu předchozímu snad požadovat poněkud intenzivnější tlak na EU, zejména na Komisi, která například při uvádění Pilíře sociálních práv v život nepředvedla žádnou ohromující aktivitu. Nejen k tomu pak nezbývá než Evropské odborové konfederaci popřát mnoho sil a úspěchů.