V roce 2012 se objevila fotografie předsedy Asociace samostatných odborů Bohumíra Dufka s hodinkami značky Breitling, jejichž cenu odhadl klenotník na 120 tisíc korun. Fotografie spustila vlnu diskusí o tom, nakolik si zástupce zaměstnanců může dovolit takové výstřednosti, když žije z příspěvků svých členů. Tyto diskuse neustaly až do dnešního dne, naopak se v poslední době opět vynořují. Hodinky už několikrát změnily majitele, značku i hodnotu, jejich symbolika je však neměnná.

Salonní levičáci a módní policie

Tento jev pochopitelně není českou specialitou. Jak glosuje například The Guardian , v řadě zemí existují pojmy označující levičáky odlišující se od „prostého lidu“. Ať už je to champagne socialist, salonkommunist nebo příslušník gauche caviar. Kdo se má trochu dobře, nemůže nikdy pochopit a obhajovat problémy pracující třídy.

Tato interpretace je ale jednak absurdní, jednak poměrně jednostranná co do zacílení v politickém spektru. Okázalé vystavování luxusu je dle mého názoru odpudivé bez ohledu na politickou profilaci, už jen proto, že se za ním zpravidla skrývá velké množství bezohlednosti. Tímto okázalým luxusem však nemíním jedny drahé hodinky, kvalitnější oblek nebo pravidelné kafe z nadnárodního řetězce.

Na pravici přitom nejenže neexistuje módní policie tohoto střihu, ale velice výjimečně se objevuje i hodnocení autenticity jejich představitelů podle jiných kritérií. Jak by například mohl chápat problémy podnikatelů ten, který byl velkou část svého života zaměstnancem, někdy třeba i za veřejné peníze? Jak může vyhodnotit výhody a nevýhody školného ten, kdo vystudoval bezplatně? A jak může do diskuse o podpoře tradiční rodiny přispět několikrát rozvedený politik?

Pochopitelně že může. V politice (ani v odborech, ani v zájmových sdruženích, ani ve spotřebitelských organizacích, ani v neziskovém sektoru) totiž nefungujeme jen na bázi osobních prožitků. K individuálním zkušenostem nejdříve připočtěme zkušenosti blízkého i širšího okolí, pak své vzdělání a výchovu, následně veřejné zdroje informací a pak i interní expertízu daného subjektu. Je zjevné, že těch zdrojů pro veřejnou práci a obhajobu zájmů určité skupiny obyvatel je celá řada, a není tedy důvod se spoléhat jen na to, že náš nejvyšší představitel musí být na sto procent jeden z nás.

Montérky a placatá čepice

Nemluvě o tom, jak absurdní je představa, že například všichni odboráři, kterých je u nás v souhrnu skoro půl milionu, jsou jednolitá unifikovaná masa dělnictva z doby kolem průmyslové revoluce. Odbory zahrnují osoby nejrůznějších profesí, jejichž příjmy a životní standard se vnitřně samozřejmě liší, a není možné na základě toho konstruovat jednoduchou představu o jejich vzorovém předákovi a majetku, který by měl mít. Tuto skupinu osob spojuje totiž něco jiného — závislá práce, regulovaná právním řádem, v podmínkách aktuální ekonomiky. Nejde ani tak o číselnou hodnotou vyjádřený příjem, jako spíše o (ne) rovnost příležitostí danou různými faktory, o určité jistoty, o očekávání věcí příštích.

Nemá smysl se zde dopodrobna zabývat tím, proč útoky na osobní situaci představitelů odborů, potažmo levice, přicházejí zvenčí. Současný premiér v tomto může být opakovaně ukázkovým příkladem — v poslední době se například pokouší navzájem rozeštvat zaměstnance z veřejné sféry kvůli několika stokorunám měsíčně, aniž by u toho kdokoli řešil jeho osobní majetek. Je totiž výhodnější, když se vaše protistrana vnitřně rozhádá, nota bene kvůli něčemu, co by jí u vás mohlo vadit mnohem více. Ve chvíli kdy si ale toto vyčítání něčeho trochu lepšího internalizují osoby, o jejichž zájmy má v dané situaci jít, způsobuje to celou řadu problémů.

Šaty nedělají veřejného představitele

Pokud se při hodnocení autenticity veřejných představitelů jakékoli skupiny budeme v souladu s archaickým úslovím „šaty dělají člověka“ zaměřovat (navíc často chybně, jako u putujících hodinek) na tyto atributy namísto hodnocení konkrétních slov a skutků, může nám toho mnoho uniknout. Měli bychom se reálně soustředit na slova, činy, na program konkrétního subjektu a jak ho naplňuje. Rozhodující by měla být integrita lídrů v prosazování priorit toho, koho zastupují, a zásadovost, s jakou stojí na svých relevantních pozicích (nebo naopak flexibilita, s jakou vstupují do politického handlu).

Napříč politickým a zájmovým spektrem očekávejme od svých zástupců a představitelů přesvědčení. Upřímný zájem o situaci a problémy těch, které reprezentují. Vyžadujme od nich, ať nás poslouchají, čtou, mluví s námi, vidí nás. A pokud to nedělají, neakceptujme jejich ignoranci nebo odcizení. Na zápěstí ale ať si nosí co chtějí.