V diskusi o růstu a zvyšování mezd a platů se zúčastněné strany ohánějí především procenty, ať už příliš nízkými, nebo příliš vysokými. Akcentuje se nezbytnost individuálního přístupu dle podmínek zaměstnavatele nebo zásluhovost oproti plošnému přidávání. S výjimkou minimální mzdy, která je u nás stále pod hranicí příjmové chudoby, se ale stále ještě málo hovoří o tom zásadním — dokáže nám mzda nebo plat za osmihodinovou pracovní dobu zajistit důstojný život? A pokud ne, tak v jaké výši už by výdělek na takový život mohl stačit? A co si vlastně pod tím představit?

Platy a mzdy (včetně té minimální) rostou už několik let za sebou, k pochopitelné radosti odborů a neméně pochopitelné nelibosti řady zaměstnavatelů a jejich reprezentantů. Diskutuje se o tom, zda tohle procento ještě ano, nebo už je to moc, zda si zaměstnanci ve veřejné sféře zaslouží plošné přidání a o kolik, zda růst minimální mzdy o 1500 Kč namísto 1000 ohrozí českou ekonomiku. Přeme se o to, zda je obhajitelné, abychom vydělávali méně než v řadě jiných států, o to, proč si zaměstnavatelé nemohou dovolit platit více, a o to, jakou úlohu by v tom celém měl vlastně hrát stát.

Hlavní účel mzdy a platu se ale dle mého názoru v těchto diskusích neobjevuje příliš často, natož aby se debatovalo o tom, zda je v aktuálních výších tento účel naplněn a pro koho. S přijetím nějakého tvrzení jako nezpochybnitelného faktu bývám poměrně opatrná, tady se ale odvážím. Lidé chodí do práce zejména proto, aby uživili sebe a svou rodinu. Představy o tom, jak má takové uživení se vypadat, se pochopitelně liší, ale v roce 2018 už by snad mohla panovat i shoda na tom, že jen zaplatit bydlení a mít aspoň trochu co jíst je málo.

Living wage

Myšlenka „living wage“ jako minimální odměny, která umožní slušný nebo důstojný život, byla nejpodrobněji rozpracována ve Velké Británii. S různými podobami a výší living wage se setkáme i v některých jiných zemích. Společné jim je to, že při kalkulaci mají vyšší očekávání než jen překročení hranice chudoby, a že jsou vesměs dobrovolné (v Británii se living wage stala i součástí oficiální politiky, ne bez kontroverzí).

Britská iniciativa Living Wage Foundation hodnotu living wage pravidelně aktualizuje jednak v základní výši (v současnosti 8,75 libry na hodinu) a ve zvýšené výši pro Londýn (10,20 libry na hodinu). Zaměstnavatelů, kteří se dobrovolně zavázali alespoň takovouto mzdu vyplácet, je v Británii přes 4400 a podle průzkumu LWF jim tento krok přináší řadu výhod, od spokojenějších zaměstnanců přes další způsob, jak se odlišit od konkurence.

LWF při výpočtu sleduje, co veřejnost považuje za minimální životní standard, a bere v úvahu všechny aplikovatelné příspěvky a daňové odpočty. Takto vypočtená odměna za práci by měla příjemci a jeho rodině zajistit například přiměřené bydlení v domě nebo v bytě v nájmu v privátním sektoru, alespoň týdenní nízkonákladovou dovolenou v zahraničí, ojeté auto, případně předplacené jízdné v MHD, vhodnou stravu s příležitostným pohoštěním a oslavami. Tady se lze jistě shodnout na tom, že to v dnešní době ve vyspělé společnosti nejsou nepřiměřená očekávání od mzdy nebo platu, který dostane člověk za práci na plný úvazek.

Dobře pracovat, důstojně odměňovat

Je samozřejmě otázkou, jak by taková důstojná odměna za práci vypadala u nás a co vše by bylo v použitém spotřebitelském koši zahrnuto. Lze se ale shodnout, že důstojná odměna je součástí širšího konceptu dobré nebo důstojné práce, o který usilujeme nebo bychom měli usilovat. Že není dobré, pokud z minimální mzdy nemůžete zaplatit ani ty úplně základní životní potřeby, natož živit ještě nějakou závislou osobu. Že není důstojné, aby se zaměstnankyně a zaměstnanci ČSSZ nebo Úřadu práce hned po výplatě postavili na druhou stranu přepážky, protože i jako státní zaměstnanci za tabulkový plat jsou často součástí pracující chudoby.

Že průměrný plat zdravotních sester (a o jejich průměrné mzdě ani nemluvě) rozhodně není něco, co by jim měli ostatní zaměstnanci závidět, protože nejde o plat za běžnou pracovní dobu, ale je vykoupen stovkami hodin přesčasů v dlouhých směnách, narušeným rodinným životem, fyzickým i duševním zdravím.

Pokud se odborům vyčítá, že jsou ve svých požadavcích a v tom, jak je uplatňují, příliš agresivní, pak si myslím, že by v této souvislosti mohly být ještě důraznější. Ani ne tak v konkrétních číslech a procentech, ale zejména v artikulaci toho, kam bychom vlastně v práci a odměně za ni měli směřovat. V letošním roce ČMKOS po několikaleté kritice levné práce otevřela další témata pracovních podmínek, zejména délku pracovní doby a problematiku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. To vše zapadá do širšího kontextu představ o dobré práci, a v debatě o ní mohou a musí zaměstnanci a jejich reprezentanti i nadále udávat tón.

Minimální úroveň výdělku i diskuse

Living wage je pochopitelně vyšší hodnota než minimální mzda. Nicméně i tak je dobré si připomenout, jaké dvě základní funkce minimální mzda má, a to ochranu před chudobou a motivaci k práci. Vzhledem k tomu, jak vášnivě se diskutuje o její hodnotě ve srovnání s předchozími lety, bez ohledu na to, zda reálně tyto funkce plní, nelze očekávat sofistikovanější diskusi o vyšších mzdových a platových úrovních, než je tato nejnižší.

Samozřejmě ne všichni čeští zaměstnavatelé uvažují o svých zaměstnancích jen jako o nedostatkové a fluktuující nákladové položce, na které je potřeba co nejvíce šetřit. Nebo o odborech jako o nenasytných křiklounech, kteří se honí jen za svými úspěchy bez ohledu na možnou spoušť v národní ekonomice. Kritika požadavků na růst minimální mzdy ale v posledních letech nepřináší mnoho nového.

V tuto chvíli se tedy o tom, že by práce měla člověka a jeho rodinu přiměřeně uživit, veřejná diskuse příliš nevede. Nanejvýš o tom, že minimální mzda by už neměla být pod hranicí příjmové chudoby, nebo že není důstojné, aby pracující člověk pobíral chudinské dávky. A ani na tom zřejmě není mezi sociálními partnery shoda. S požadavkem, aby si zaměstnanci vydělali aspoň tolik, aby neumřeli hlady pod mostem, bychom se ale jako společnost skutečně neměli spokojit.