V diskusi o růstu a zvyšování mezd a platů se zúčastněné strany ohánějí především procenty, ať už příliš nízkými, nebo příliš vysokými. Akcentuje se nezbytnost individuálního přístupu dle podmínek zaměstnavatele nebo zásluhovost oproti plošnému přidávání. S výjimkou minimální mzdy, která je u nás stále pod hranicí příjmové chudoby, se ale stále ještě málo hovoří o tom zásadním — dokáže nám mzda nebo plat za osmihodinovou pracovní dobu zajistit důstojný život? A pokud ne, tak v jaké výši už by výdělek na takový život mohl stačit? A co si vlastně pod tím představit?

Platy a mzdy (včetně té minimální) rostou už několik let za sebou, k pochopitelné radosti odborů a neméně pochopitelné nelibosti řady zaměstnavatelů a jejich reprezentantů. Diskutuje se o tom, zda tohle procento ještě ano, nebo už je to moc, zda si zaměstnanci ve veřejné sféře zaslouží plošné přidání a o kolik, zda růst minimální mzdy o 1500 Kč namísto 1000 ohrozí českou ekonomiku. Přeme se o to, zda je obhajitelné, abychom vydělávali méně než v řadě jiných států, o to, proč si zaměstnavatelé nemohou dovolit platit více, a o to, jakou úlohu by v tom celém měl vlastně hrát stát.

↗

Jejich plat je vykoupen stovkami hodin přesčasů v dlouhých směnách, narušeným rodinným životem, fyzickým i duševním zdravím. Foto Filip Jandourek

Hlavní účel mzdy a platu se ale dle mého názoru v těchto diskusích neobjevuje příliš často, natož aby se debatovalo o tom, zda je v aktuálních výších tento účel naplněn a pro koho. S přijetím nějakého tvrzení jako nezpochybnitelného faktu bývám poměrně opatrná, tady se ale odvážím. Lidé chodí do práce zejména proto, aby uživili sebe a svou rodinu. Představy o tom, jak má takové uživení se vypadat, se pochopitelně liší, ale v roce 2018 už by snad mohla panovat i shoda na tom, že jen zaplatit bydlení a mít aspoň trochu co jíst je málo.