Minimální mzda by měla pracující pohodlně udržet nad hranicí chudoby, spolu s tím pak také motivovat nepracující k hledání zaměstnání či snaze o zlepšení vlastní kvalifikace. Minulá vláda premiéra Sobotky si toto velmi dobře uvědomovala a s požadavky na její zvýšení neměla větší problém. Posledním zvýšením se dokonce přiblížila dlouho nedosažitelné hranici čtyřiceti procent průměrné mzdy.

Ač se dnes minimální mzda týká zhruba 130 tisíc českých pracujících, její pravidelné zvyšování vytváří podmínky pro větší tlak k postupnému přiblížení průměrných výdělků k úrovni odměňování ve vyspělých zemích. Stále ale máme co dohánět!

Odbory se se zaměstnavateli přou o to, jestli je konec levné práce podmínkou či překážkou konce levné ekonomiky. Jestli rozvoj ekonomiky brzdí spíše vyšší požadavky zaměstnanců pracujících na hranici chudoby, nebo zásahy do odměňování zaměstnance zaměstnavatelem od růstu minimální mzdy přes odvodové a daňové povinnosti po růst významu kolektivního vyjednávání.

Očividně se nikam nepohneme, pokud nedojde ke kompletní změně současného ekonomického modelu České republiky, který nikdy nestavěl na motivaci k modernizaci a inovacím na jedné straně a investování do vzdělání a dovednostem na straně druhé.

Nynějšímu zvyšování mezd to však nebrání, protože prostor tu stále zůstává.

Podle nejnovějších analýz je česká produktivita práce na sedmasedmdesáti procentech té německé. Mzdově ale dostávají naši zaměstnanci jen třicet procent mzdy těch německých. Jestli chceme tlačit na mzdy „zdola“, minimálním mzda je účinným nástrojem, jak alespoň trochu pomoci dorovnat mzdu s produktivitou.