Minimální mzda by měla pracující pohodlně udržet nad hranicí chudoby, spolu s tím pak také motivovat nepracující k hledání zaměstnání či snaze o zlepšení vlastní kvalifikace. Minulá vláda premiéra Sobotky si toto velmi dobře uvědomovala a s požadavky na její zvýšení neměla větší problém. Posledním zvýšením se dokonce přiblížila dlouho nedosažitelné hranici čtyřiceti procent průměrné mzdy.

Ač se dnes minimální mzda týká zhruba 130 tisíc českých pracujících, její pravidelné zvyšování vytváří podmínky pro větší tlak k postupnému přiblížení průměrných výdělků k úrovni odměňování ve vyspělých zemích. Stále ale máme co dohánět!

Odbory se se zaměstnavateli přou o to, jestli je konec levné práce podmínkou či překážkou konce levné ekonomiky. Jestli rozvoj ekonomiky brzdí spíše vyšší požadavky zaměstnanců pracujících na hranici chudoby, nebo zásahy do odměňování zaměstnance zaměstnavatelem od růstu minimální mzdy přes odvodové a daňové povinnosti po růst významu kolektivního vyjednávání.

Očividně se nikam nepohneme, pokud nedojde ke kompletní změně současného ekonomického modelu České republiky, který nikdy nestavěl na motivaci k modernizaci a inovacím na jedné straně a investování do vzdělání a dovednostem na straně druhé.

Nynějšímu zvyšování mezd to však nebrání, protože prostor tu stále zůstává.

Podle nejnovějších analýz je česká produktivita práce na sedmasedmdesáti procentech té německé. Mzdově ale dostávají naši zaměstnanci jen třicet procent mzdy těch německých. Jestli chceme tlačit na mzdy „zdola“, minimálním mzda je účinným nástrojem, jak alespoň trochu pomoci dorovnat mzdu s produktivitou.

Otázkou zůstává, jak se k požadavku o navýšení minimální mzdy postaví současná vláda. Ta je nyní vedena mužem, jenž je — prostřednictvím svěřenského fondu — jedním z největších zaměstnavatelů v zemi, a který se nestydí ve velkém využívat odměňování svých zaměstnanců na úrovni minimální mzdy.

Koneckonců ještě dnes si můžeme vzpomenout na poslední vládní jednání o jejím zvýšení, kde se jeden ze zástupců dnes již samostatně vládnoucího hnutí neostýchal vládě navrhnout hlasování o navýšení minimální mzdy pro rok 2018 o rovných nula korun. A tak to může klidně vypadat i příště.

Údajně vysoké odvody

V české debatě pak odpůrci rychlejšího zvyšování mezd podvodně volají po snížení údajně vysokých nákladů práce. Mícháním pojmů s dojmy netrefují příčinu nízkých mezd, špatně pracují se samotným indikátorem pracovních nákladů a za tím vším skrývají ohrožení dostupnosti veřejných služeb.

Náklady práce jsou vždy tvořeny několika složkami. Odborně je lze rozdělit na přímé, patří sem náklady na mzdy a platy, a nepřímé náklady, sem patří náklady na sociální požitky, sociální výdaje, personální náklady, daně a dotace. Vždy ale za zaměstnance tvoří komplexní částku, která se ve výsledku nikterak nerozděluje a zaměstnavatel ji jednoduše platí celou.

Statisticky se umisťujeme s celkovými průměrnými hodinovými náklady práce na osmé nejnižší příčce v Evropě! Žádný přepych.

Nepromyšlené snížení odvodové části bez udání náhradního zdroje navíc ohrožuje budoucí možnost přístupu zaměstnance ke kvalitním veřejným službám, které se mimo jiné odrážejí i na kvalitě jeho života. A to by přeci nemělo být cílem nikoho. Ani zaměstnavatelů, kteří si na jejich výši stěžují nejvíce.

Kratší pracovní doba

Dalším odborářským požadavkem je nižší fond pracovní doby. Ten dosavadní se historicky poprvé snižoval před šedesáti lety. Druhá úprava proběhla v roce 1965 a poslední změna zákoníku práce týkající se například posílení flexibility zaměstnanců v zaměstnání souvisela s naším vstupem do Evropské unie. Po takové době bychom se tedy mohli jednoznačně v našich emancipačních snahách posunout opět o kus dále.

Že toto téma nesmí být ve 21. století tabu, to nám nakonec nedávno ukázali němečtí odboráři. Ve společnosti IG Metall dosáhli po sérii výstražných stávek výrazného zvýšení mezd a zároveň i snížení pracovní doby.

Největší česká odborová konfederace v návaznosti na své německé protějšky také začala tlačit na snížení fondu pracovní doby. Stranou bychom měli nechat výmluvy, že v produktivitě práce nejsme ještě na té „správné úrovni“. To jsme se za dvacet, šedesát, či sto let v produktivitě práce vážně nikam neposunuli?

V této debatě musí být pozornost věnována ale i jinému důležitému aspektu. Fenoménu doprovázející digitalizace dneška, a to je právo na nedostupnost v době, kdy zaměstnanec odejde z práce.

Už v roce 1918 byl součástí zákona o osmihodinové pracovní době výslovný zákaz pro zaměstnavatele vydávat zaměstnanci, který pracuje v jeho závodě, práci domů za tím účelem, aby se prodlužovala pracovní doba daná zákonem.

Díky dostupným technologiím jsou však dnes zaměstnanci doslova přikováni k mobilním telefonům, aby náhodou nepropásli pokyny nadřízených v jakoukoliv denní či noční hodinu. Zaměstnavatelé si díky tomu lehce zvykli vymáhat po zaměstnancích splnění úkolů zadaných i mimo standardní pracovní dobu. Zákonem stanovený oficiální konec pracovní doby tak bohužel nestaví hranice mezi práci a náš volný čas.

Pokud se tedy odboráři rozhodli bojovat za snižování pracovního fondu, neměli by zapomenout na obranu pevných hranic mezi prací a volným časem. Po jejím definitivním zbourání bude totiž volný čas pouhou lovnou zvěří. Odboráři tyto boje v minulosti vyhrávali, tak snad vyhrají i dnes.