Od zřícení budovy Rana Plaza v Dhace, hlavním městě Bangladéše, uplynulo téměř pět let. V troskách tehdy zahynulo více než jedenáct set lidí, převážně zaměstnanců textilních fabrik. Tragédie přitáhla — konečně — celosvětovou pozornost k pracovním podmínkám v bangladéšských textilkách. Vznikla Aliance pro bezpečnost bangladéšských pracovníků, která ve výrobnách provádí bezpečnostní inspekce a školení.Vláda schválila nový, aktivisty však kritizovaný, zákoník práce. Stoupl počet lidí sdružovaných v odborech — ačkoliv stále je to jen pět procent zaměstnanců textilního průmyslu.

Zodpovědnost ale musejí převzít také zahraniční firmy, říká v rozhovoru moje kamarádka, která jako zaměstnankyně textilní společnosti v prosinci navštívila několik továren v Dhace. Své zkušenosti a poznatky, včetně fotografií, se rozhodla sdílet se čtenáři Deníku Referendum.

Jaké pracovní podmínky panovaly v továrnách, které jsi navštívila?

Vždy záleží na tom, jaké fabriky si vybere zahraniční firma. V Bangladéši jsou samozřejmě nadále naprosto hrozné výrobny, ale osobně jsem viděla pouze jednu takovou. Chyběly v ní klimatizace, všude ležely hromady oblečení, lidé pracovali natěsnaní jeden na druhém. Neměli vůbec prostor na šití. Jenže tuhle fabriku firma, kde pracuji, neschválila. Náš klient ji otevřel nově a nedal nám vědět, že v ní bude šít. Hned jsme to začali řešit a už tam nevyrábíme.

Další fabriky se mi zdály relativně v pořádku. Byly klimatizované, lidé v nich měli prostor, bylo tam čisto, žádné šikany jsem si nevšimla. Byla jsem příjemně překvapená. Už asi rok musejí mít nově vybudované fabriky i čističku vody. Odtékající chemikálie z potisku totiž představují jeden z největších problémů, voda v rybnících či potocích je černá a plná olejových skvrn. Povinnost se ale bohužel nevztahuje na staré fabriky. Problémem ovšem zůstávají i nadále strašlivě nízké mzdy.

Jakým způsobem si vaše společnost vybírá, kde bude šít?

Zástupce naší firmy jede přímo do Bangladéše, kde stráví třeba měsíc nebo dva. Dopředu si vytipuje  továrny, schází se s jejich manažery. Kontroluje i stav strojů, zkušenosti pracovníků a pracovní podmínky. V posledku se rozhodujeme podle jeho osobní zkušenosti a vzorků, které nám zašlou.

Kolik fabrik jsi sama navštívila? Vypozorovala jsi mezi nimi nějaké rozdíly?

Podívala jsem se do šesti různých míst. Když pominu tu jednu, hroznou, podmínky v nich byly srovnatelné. Lišily se spíše v technologiích. Výrobny specializované na kalhoty potřebují modernější stroje než fabriky zaměřené pouze na šití triček. Největší rozdíly se týkaly potisku. Někde už dnes se tiskne strojově, k čemuž je potřeba pouze obsluha. Někde nadále tisknou ručně přes síta — a to je kvůli teplu a manipulaci s chemikáliemi ta nejhorší práce.

Nejhorší práce vykonávají muži

Velkým problémem v bangladéšských firmách byly bezpečnostní podmínky. Některé textilky se v minulosti zřítily, jiné zachvátil požár. Dokážeš posoudit, jak na tom byly z hlediska bezpečnosti fabriky, které jsi navštívila ty?

I v tomhle ohledu se mi jevily v pořádku. Sídlily v nových zabezpečených budovách s instalovanou moderní požární ochranou. Ale když jsem projížděla městem, viděla jsem i budovy bez dveří a bez oken, polozříceniny… A v nich šicí stroje a pracující lidé.

Kdo v textilkách pracuje?

U šicích strojů pracují zpravidla ženy. Nejmladším mohlo být okolo třinácti. Podle zákona ovšem nesmí pracovat děti mladší čtrnácti let. Překvapilo mě, že ty nejhorší práce, jako je žehlení nebo potisk textilií, vykonávali zpravidla muži.

Manažerské funkce rovněž náleží mužům?

Rozhodně. Tam ženu na vyšších pozicích nenajdeš.

Vypozorovala jsi, jak s podřízenými zacházel vedoucí personál?

V té horší fabrice jsme přišli k rozšitým výrobkům a řekli jsme manažerovi, že je to špatně. On hned začal na pracovníky hulákat. Ale bylo to i trochu divadlo pro nás, potřebují před námi předvést, že to řeší. V jiné fabrice jsem se setkala s tím, že nám majitel nechtěl podat ruku. Jak mi pak vysvětlila kolegyně, která tam byla poněkolikáté, souviselo to zřejmě s tím, že jsme ženy.

Měla jsi možnost mluvit se zaměstnanci? Víš, jakým způsobem žijí?

To ne. Podle mě z nás neměli dobrý pocit. Zvědavě pokukovali, ale jakmile jsme přiblížily, zabodli oči do země. Zdálo se mi, že se nás trochu bojí. Pro ně asi bylo dost zvláštní právě i to, že přišly na kontrolu dvě ženy, a ty najednou říkali manažerům — mužům —, co je špatně.

Tři červené papírky znamenají vyhazov

Jaká je pracovní doba zaměstnanců textilek?

Tuším, že od osmi ráno do osmi večer. Pauzu na oběd mají hodinovou. Ale volné jsou jenom pátky, o víkendech se pracuje.

Minimální mzda v Bangladéši je v přepočtu asi 1400 korun. Jaké tam jsou ceny?

O cenách představu nemám. Manažeři nás brali na obědy i na večeře.V evropském čtyřhvězdičkovém hotelu vyšly těstoviny třeba na sto padesát až dvě stě korun. Prodávali tam taky pivo, ačkoliv je alkohol v zemi zakázaný. Jeden z majitelů hotelového řetězce a známý našeho klienta opakoval, že je bohatý, pomalu za každou větou.

Jaký je tam tlak na výkon, co denní limity a normy?

Konkrétní denní limity neznám, ale všimla jsem si, že někteří mají na stroji nalepené červené papírky. Jeden červený papírek znamená, že něco děláš špatně. Tři červené papírky znamenají vyhazov. Náhradu najdou hned.

A co životní podmínky v Bangladéši obecně?

První tři dny jsem byla zděšená. Na každém rohu někdo spí. Všude hromady odpadků, odpadkové koše neexistují. Strašně znečištěný vzduch a neskutečný zápach. Všechny ty odpadky se totiž pálí, pořád — nejvíc kolem šesté, sedmé hodiny, kdy lidé jezdí z práce. Celé město doutná. Všechno je načichlé, vzduch shnilý.

U silnic jsem viděla ženy a děti, jak kladívky rozbíjejí cihly na malé kousky. Nevím proč, co z té vzniklé drti vyráběli. Jindy zas celé rodiny hledaly věci v odpadcích. Za práci v textilce jsou lidé vlastně vděční. Z věcí ze skládky si ti nejchudší stloukají i boudy na bydlení. Spousta lidí je postižených, ale nemají na vozíček ani na berle. Zdravotnictví musí být katastrofální.

Dalším velkým problémem je doprava. Ujet třicet kilometrů trvá autem dvě až tři hodiny, ve městech jsou takové zácpy, že auta předběhneš pěšky. Pobavilo mě, když jsem z okýnka zahlédla něco šedého a obrovského, takový obrovský stín — a najednou koukám, že to je slon! Ještě na mě zatroubil. Ale jinak tam spíš jezdí všude rikši.

Co tě na místních lidech zaujalo nejvíc?

Jsou samozřejmě daleko skromnější než my. A zdá se, že se tam vůbec nekrade. Stánky se zeleninou večer přikryjí a všechno v nich nechají. To je neskutečné, když vezmeš v úvahu, v jaké tam žijí bídě.

PETRA DVOŘÁKOVÁ