Oči celého světa se upíraly k Bangladéši v dubnu 2013 — a opět v roce 2024. V prvním případě šlo o strašlivou tragédií — při zhroucení komplexu Rana Plaza zahynulo 1 134 lidí a tisíce dalších byly zraněny a zmrzačeny. Tragédie a její dohra odkryly problémy, které definují oděvní průmysl — chybějící transparentnost, žádné kompenzační mechanismy, nedostatečná regulace a kontrola, neodpovědnost oděvních značek známých jmen. A hlavně prostředí, které upřednostňuje rychlé plnění objednávek, extrémně nízké náklady a zneužívá k tomu bezmoci lidí.

O zhroucení Rana Plaza bylo napsáno mnohé. Podstatné je, že se celé situaci dalo jednoduše předejít. Stačilo naslouchat těm, kteří oblečení vyrábí; těm, kteří do budovy zprvu odmítali vstoupit, ale pod pohrůžkou ztráty práce nebo výdělku k tomu byli dotlačeni.

Loni v létě titulky českých médií hlásaly, že oděvní firmy — včetně českých — čelí nejisté budoucnosti v důsledku protestů, které zastavily výrobu v Bangladéši. Bangladéš je totiž druhým největším exportérem oblečení na světě a výrobním centrem pro levnou rychlou módu. Průmysl je zde poháněn čtyřmi miliony lidí, z nichž většinu tvoří ženy. Mzdy zde patří k nejnižším na světě, dělnice vydělávají méně nejen než v Pákistánu a Indii, ale i než v Kambodži, Vietnamu či Indonésii.

Když na podzim roku 2023 vyšly do ulic desetitisíce pracujících, marně požadujících zvýšení minimální mzdy, česká média jim nevěnovala pozornost. V návaznosti na protesty bylo kriminalizováno více než čtyřicet tisíc pracujících. Ani o tom jsme se z médií nedozvěděli.

Když pak desetiletí frustrace, korupce, policejního násilí a „úspěchu” oděvního průmyslu postaveného na nízkých mzdách a špatných pracovních podmínkách vyústily v masivní protesty, česká média to lakonicky komentovala ve smyslu, že na zimní bundy si Češi počkají.

Takto jsme zvyklí vnímat globální Jih: přes produkty, které pro nás vyrábějí, přes naříkání firem, které trpí tím, že chtějí vyrábět víc a levně. Dělnice jsou zobrazovány v průmyslové estetice jako řady anonymních žen za těžkými stroji v obrovských halách. Ten obraz však může být i jiný. Může to být obraz osobní odvahy, silných komunit a inspirace, jak žít v podmínkách omezené svobody.

Chvíli mlčet a naslouchat

Když Kalpona Akterová nastupovala do oděvní továrny, bylo jí dvanáct let. Dnes je jedním z nejsilnějších hlasů odborového hnutí, i když ji předchozí bangladéšské vlády označovaly za „nepřítele národa” kvůli narušování činnosti — pro stát tak důležitého — oděvního sektoru.

„Represe nikdy neumlčí hlasy pracujících ani dělnická hnutí. Je třeba ji řešit systematicky. Musíme vést diskuse a poskytnout pracujícím platformu pro dialog, například odborovou organizaci. Druhým krokem je překročit paradigma zisku. Pokud do rozdělování zisku nezahrneme i pracující, bude tento odpor pokračovat,” uvedla Akterová v rozhovoru o protestech z podzimu 2023.

Opakovaně kritizuje nejenom pracovní podmínky, ale i vztahy mezi vládou a představiteli továren, kteří jsou opakovaně ministry nebo poslanci. O poslání své organizace říká: „Přinášíme hlas pracujících do diskuze, ať jde o klimatickou změnu, spravedlivou transformaci nebo mzdy.” Je to právě tento přesah témat přes hranice i přes dodavatelské řetězce, který z Akterové dělá jednu z významných osobností oděvního průmyslu.

A samozřejmě se nejedná jenom o Bangladéš. V ještě náročnějších politických podmínkách v popřevratovém Myanmaru čelí tlaku státních orgánů i představitelů oděvních značek Myo Ayeová, bývalá oděvní dělnice a dnes aktivistka v pracovním hnutí, vedoucí Solidarity Trade Union of Myanmar.

V případu propuštění 448 pracujících v továrně japonské společnosti Honeys ji firma zažalovala za pomluvu a požadovala odškodnění ve výši přibližně 1,88 miliardy myanmarských kyatů, bezmála dvacet milionů korun. Obviněna byla za „podněcování“ zaměstnanců společnosti Honeys k protestům a z toho, že způsobila „pokles výroby“. Společnost Honeys žalobu stáhla až po veřejné kampani odborů a občanských organizací na konci roku 2024, případ se ale táhl už od roku 2017.