Oči celého světa se upíraly k Bangladéši v dubnu 2013 — a opět v roce 2024. V prvním případě šlo o strašlivou tragédií — při zhroucení komplexu Rana Plaza zahynulo 1 134 lidí a tisíce dalších byly zraněny a zmrzačeny. Tragédie a její dohra odkryly problémy, které definují oděvní průmysl — chybějící transparentnost, žádné kompenzační mechanismy, nedostatečná regulace a kontrola, neodpovědnost oděvních značek známých jmen. A hlavně prostředí, které upřednostňuje rychlé plnění objednávek, extrémně nízké náklady a zneužívá k tomu bezmoci lidí.

O zhroucení Rana Plaza bylo napsáno mnohé. Podstatné je, že se celé situaci dalo jednoduše předejít. Stačilo naslouchat těm, kteří oblečení vyrábí; těm, kteří do budovy zprvu odmítali vstoupit, ale pod pohrůžkou ztráty práce nebo výdělku k tomu byli dotlačeni.

Loni v létě titulky českých médií hlásaly, že oděvní firmy — včetně českých — čelí nejisté budoucnosti v důsledku protestů, které zastavily výrobu v Bangladéši. Bangladéš je totiž druhým největším exportérem oblečení na světě a výrobním centrem pro levnou rychlou módu. Průmysl je zde poháněn čtyřmi miliony lidí, z nichž většinu tvoří ženy. Mzdy zde patří k nejnižším na světě, dělnice vydělávají méně nejen než v Pákistánu a Indii, ale i než v Kambodži, Vietnamu či Indonésii.

Když na podzim roku 2023 vyšly do ulic desetitisíce pracujících, marně požadujících zvýšení minimální mzdy, česká média jim nevěnovala pozornost. V návaznosti na protesty bylo kriminalizováno více než čtyřicet tisíc pracujících. Ani o tom jsme se z médií nedozvěděli.

Když pak desetiletí frustrace, korupce, policejního násilí a „úspěchu” oděvního průmyslu postaveného na nízkých mzdách a špatných pracovních podmínkách vyústily v masivní protesty, česká média to lakonicky komentovala ve smyslu, že na zimní bundy si Češi počkají.

Takto jsme zvyklí vnímat globální Jih: přes produkty, které pro nás vyrábějí, přes naříkání firem, které trpí tím, že chtějí vyrábět víc a levně. Dělnice jsou zobrazovány v průmyslové estetice jako řady anonymních žen za těžkými stroji v obrovských halách. Ten obraz však může být i jiný. Může to být obraz osobní odvahy, silných komunit a inspirace, jak žít v podmínkách omezené svobody.

Chvíli mlčet a naslouchat

Když Kalpona Akterová nastupovala do oděvní továrny, bylo jí dvanáct let. Dnes je jedním z nejsilnějších hlasů odborového hnutí, i když ji předchozí bangladéšské vlády označovaly za „nepřítele národa” kvůli narušování činnosti — pro stát tak důležitého — oděvního sektoru.

„Represe nikdy neumlčí hlasy pracujících ani dělnická hnutí. Je třeba ji řešit systematicky. Musíme vést diskuse a poskytnout pracujícím platformu pro dialog, například odborovou organizaci. Druhým krokem je překročit paradigma zisku. Pokud do rozdělování zisku nezahrneme i pracující, bude tento odpor pokračovat,” uvedla Akterová v rozhovoru o protestech z podzimu 2023.

Opakovaně kritizuje nejenom pracovní podmínky, ale i vztahy mezi vládou a představiteli továren, kteří jsou opakovaně ministry nebo poslanci. O poslání své organizace říká: „Přinášíme hlas pracujících do diskuze, ať jde o klimatickou změnu, spravedlivou transformaci nebo mzdy.” Je to právě tento přesah témat přes hranice i přes dodavatelské řetězce, který z Akterové dělá jednu z významných osobností oděvního průmyslu.

A samozřejmě se nejedná jenom o Bangladéš. V ještě náročnějších politických podmínkách v popřevratovém Myanmaru čelí tlaku státních orgánů i představitelů oděvních značek Myo Ayeová, bývalá oděvní dělnice a dnes aktivistka v pracovním hnutí, vedoucí Solidarity Trade Union of Myanmar.

V případu propuštění 448 pracujících v továrně japonské společnosti Honeys ji firma zažalovala za pomluvu a požadovala odškodnění ve výši přibližně 1,88 miliardy myanmarských kyatů, bezmála dvacet milionů korun. Obviněna byla za „podněcování“ zaměstnanců společnosti Honeys k protestům a z toho, že způsobila „pokles výroby“. Společnost Honeys žalobu stáhla až po veřejné kampani odborů a občanských organizací na konci roku 2024, případ se ale táhl už od roku 2017.

Podmínky, s nimiž se při své práci musí v Myanmaru vyrovnat, komentuje takto: „Jedním z omezení při organizování je zákaz shromažďování. Je pro nás obtížné se setkávat a diskutovat. Pokud tak učiníme, budeme okamžitě rozehnáni nebo zatčeni. V tuto chvíli máme možnost mluvit s dělnicemi a dělníky pouze tehdy, když se v továrnách vyskytnou konkrétní problémy. Tam je navštěvujeme a plánujeme společné akce uvnitř továren.”

Na Srí Lance bojuje za práva dělnic Lalitha Dedduwakumarová, vedoucí odborů Textile Garment and Clothing Workers Union. Působí v prostředí, které je k odborům nepřátelské, jejich postoje nejsou v návrzích zákonů zohledňovány. Například od roku 2023 zde odbory — za podpory neziskových organizací — kritizují návrh novely zákoníku práce.

Dedduwakumarová popisuje: „Pracující v zónách volného obchodu čelí odvetným opatřením, když zakládají odbory nebo do nich vstupují. Ženy čelí riziku slovního a sexuálního obtěžování. Nové zákony ještě více ztíží zakládání odborů. V nových reformách se navrhuje zvýšení minimálního počtu pro registraci odborů ze 7 na 100 osob. Nové pracovní zákony také představují hrozbu pro právo odborů na protest, neboť umožňují uvěznit pracující za pouhé vystoupení proti nespravedlnosti na pracovišti.“

To je jen několik příběhů žen, které v těžkých podmínkách organizují dělnice a dělníky, a čelí nejenom potlačování na místní úrovni, ale i protitlaku zástupců oděvních značek. Působí v zemích, které spojuje hned několik aspektů. Vyrábí oblečení pro náš trh za extrémně nízké mzdy a ve špatných pracovních podmínkách.

Odbory, jejichž předáci a hlavně předákyně tady působí v náročných až nebezpečných podmínkách, ve firmách, kde dodržování občanských a pracovních práv není samozřejmostí. Jsou opakovaně kriminalizováni, obtěžování nebo i věznění.

A také, ač nemusí být přímá souvislost hned zřejmá, čelí tyto země klimatické krizi v podobě vln veder, záplav nebo vzestupu hladiny moří a nepředvídatelných výkyvů počasí — a to naprosto disproporčně vzhledem k tomu, jakou měrou ke klimatické krizi přispívají. Souvislost tu ovšem je jasná: podle OSN je módní průmysl celkově zodpovědný za osm až deset procent celosvětových emisí skleníkových plynů — tedy vyprodukuje více než letecká a lodní doprava dohromady. To, že oděvní průmysl v těchto podmínkách nejenom funguje, ale dále roztáčí kola nadvýroby víc a víc, je zločinem vůči nám všem.

Vyprávěj mi o nerovnosti

V roce 2024 byl Bernard Arnault s rodinou dle žebříčku časopisu Forbes nejbohatším člověkem na světě. Bernard Arnault je ředitelem konglomerátu LVMH, pod který patří luxusní značky jako Louis Vuitton nebo Fendi. Spolu s Amanciem Ortegem, zakladatelem Inditexu (např. značka Zara) se trvale drží v první desítce nejbohatších lidí planety. Níže v žebříčku najdeme další a další známé tváře: Phila Knighta z Nike, Stefana Perssona z H&M, nebo hned několik osob z okolí Walmartu.

Podle zprávy organizace Oxfam z roku 2018 generálnímu řediteli jedné z pěti největších módních značek stačí pouhé čtyři dny, aby si vydělal tolik, co dělnice v oděvním průmyslu v Bangladéši za celý svůj život — a od té doby se příjmové nůžky jenom rozevírají.

V roce 2023 například ředitel firmy Nike dostal za svou práci čtřiadvacetitisícinásobek toho, co dělnice na Srí Lance, která oblečení Nike vyrobila. Znamená to, že je ředitel čtyřiadvacetitisíckrát produktivnější, nebo že se čtyřiadvacetitisíckrát více snažil? Ovšem, že neznamená. Má jenom přístup ke kapitálu a prostředkům, který dělnice ze Srí Lanky nikdy mít nebudou.

V roce 2025 podle organizace Labour Behind the Label ředitel Amazonu Andy Jassy vydělá za šest minut stejnou částku jako bangladéšská dělnice za celý rok. Oscar García Maceiras — ředitel Zary — stejný obnos vydělal za 16,9 minut a ředitelům M&S, Primarku a Next to trvalo půl hodiny.

Navzdory těmto obrovským rozdílům firmy stále odmítají jakoukoliv odpovědnost a systematicky brání zvyšování minimálních mezd. V oděvní továrně v Rumunsku se více než 150 dělnic a dělníků ocitlo v tíživé životní situaci potom, co bez varování přišli v roce 2023 o práci. Továrna vyráběla oblečení pro luxusní značky Gucci, Dior a Tod’s. Když se v roce 2023 zvedla zákonná minimální mzda, značky odmítly zaplatit a bez varování přestaly firmě zadávat objednávky. V etickém kodexu firmy Gucci, který má 25 stran, se o mzdách nic nedozvíme.

Práce, jaká má být

Obecně se nezdá, že jsme se od tragédie v Rana Plaza výrazně poučili. Ano, mění se některé dílčí aspekty, jako je bezpečnost práce — je jednoduché vidět zamčený nouzový východ, vnímat riziko s tím spojené a udělat nápravu, i když i s tak přímočarou akcí někdy majitelé továren otálejí. Samotný způsob, jak oděvní průmysl funguje a na čem je postavený se ovšem nemění.

Mzdy tak zůstávají hluboko pod úrovní, která by pokryla základní životní náklady, pracovní doba je dlouhá, organizování se potírá. Systém zůstává postaven na vykořisťování a extrakci: přírody, práce, životní energie i snů lidí. Práce v oděvním průmyslu je vnímána z pohledu nákladů a hodnoty: udržet nízké náklady na práci je součástí výkonnosti podniků. V důsledku toho je levná a monotónní práce a její zneužívání považováno za normální, nebo dokonce nezbytné, zejména v manuálně náročných výrobních fázích.

Jak to změnit? To se zdá být těžký a komplexní úkol. Začít ovšem musíme, a kde jinde než u milionů lidí, kteří systém znají zblízka. Zkusme se vymanit ze zkratkovité racionalizace, ke které se často uchylujeme: špatná práce je prý lepší než žádná práce.

Zkusme přemýšlet nad tím, jak může vypadat práce v oděvním průmyslu, kterou bychom chtěli dělat i my. Představme si módu, která spočívá na důstojné práci, kvalitě a dlouhé životnosti. Posuňme se od normalizace levné, monotónní práce a jejího vykořisťování ke změně vnímání a struktury práce, zajištění důstojné práce a ocenění dovedností a znalostí.

Současné certifikace a etické kodexy bývají definovány z negativního hlediska, jinými slovy jsou zaměřeny na minimalizaci škod, na prevenci toho, co se považuje za „nelidské podmínky“. Podle nich by pracoviště nemělo zabíjet pracující nebo poškozovat jejich zdraví; standardní pracovní týden by neměl přesahovat 48 nebo 60 hodin s přesčasy; mzda by měla být dostatečná k přežití; neměla by existovat diskriminace a násilí.

Důstojná práce je však mnohem víc než jen absence poškozování a porušování lidských práv. Zkusme ji rámovat pozitivně, ptejme se, jak by práce mohla být taková, aby zároveň přispívala k osobnímu a společenskému blahobytu, důstojnosti a spokojenosti. Zárodky této perspektivy najdeme i v agendě Mezinárodní organizace práce, která klade důraz na kvalitu pracovních míst — už od roku 1999.

Práce budoucnosti je kvalitní a svobodně zvolená spíše než orientována na rychlost. Pro kvalitní oděvní výrobky je nezbytná kvalifikovaná práce, zkušenosti, dostatek času a přesnost při výrobě. Tyto a podobné kvalitativní faktory jsou klíčové i v dalších fázích hodnotového řetězce, ať už jde o produkci surovin, vývoj designu s dlouhou životností nebo třeba práci v maloobchodu.

Dobrá práce zahrnuje více spolupráce a právo na učení. Dnes jsou práce a znalosti většinou organizovány v oddělených „silech“: švadlena se nepodílí na návrhu a ve většině případů ani na nastavení výrobního procesu. A mnozí módní návrháři, kteří často opouštějí akademie módního návrhářství plni tvůrčích nápadů, se ocitají v pozici vykonavatele specifikovaných návrhářských úkolů bez jakéhokoli vlivu na kolekce, marketing nebo obchodní modely.

Pokud chceme transformaci průmyslu v cirkulární a udržitelný systém, je zásadní aktivně zapojit stávající pracující, a to výslovně včetně těch, kteří pracují v nejistých podmínkách a ze zranitelnějších skupin, a umožnit jim být aktivními tvůrci změn. To znamená umožnit jim spolupodílet se na rozhodování o transformačních strategiích, poskytnout jim sociální a pracovní jistoty a čas a zdroje na školení, celoživotní vzdělávání a osobní rozvoj.

Odborné vzdělávání, ať už se jedná o vzdělávání na pracovišti, nebo o komplexnější kvalifikace, se musí stát nedílnou součástí zaměstnání a stálým bodem sociálního dialogu na úrovni podniku.

Procesu, který mění průmysl směrem k ohleduplnosti k přírodě se zapojením pracujících, říkáme spravedlivá transformace. Tento pojem známe v českém kontextu převážně z oblasti uhelného průmyslu. Snahou, respektive ideou, je zde při přecházení na nízkouhlíkové zdroje energie, snižování objemů těžby či zavírání dolů zajistit dělníkům, kterých se změny týkají, i nadále důstojný život.

Oděvní průmysl má pochopitelně oproti uhelnému mnoho odlišností, např. pracující jsou převážně ženy, potýkají se s jinými problémy na pracovišti i v životě, mezi spotřebiteli a výrobci je často velká geografická vzdálenost a řada dalších. Idea však zůstává stejná — pokud máme upřímnou snahu ozelenit jakýkoliv průmysl, nejenže nesmíme zapomínat na pracující, ale musíme je zapojit do procesu změny, přestat je vnímat jako zdroje a začít chápat jako důležité aktéry.

Pokud se nám podaří změnit náhled, jakým se díváme na práci v oděvním průmyslu, bude jednodušší přemýšlet i nad tím, jak konkrétně se má změnit práce celkově: místo rychlé nadvýroby vytvářet kvalitní a trvanlivé produkty, místo maximalizace zisku se zabývat účelem a smyslem, místo stresu a tlaku na výkon zdůraznit wellbeing a ocenění práce.

Práce dělnice by se tak mohla změnit z nekonečného opakování mikroúkolů ve výrobním procesu (třeba našívání-našívání-našívání kapsy) na smysluplnou práci, u které spoluvytváří a zlepšuje výrobní procesy, může také opravovat a upravovat oblečení, aby déle vydrželo, spolupracovat s designéry při vývoji výrobků nebo šít na míru v interakci s uživateli.

Spravedlivá transformace oděvního průmyslu — i průmyslu obecně — musí být založená na změně vnímání a struktury práce, ocenění dovedností a znalostí v celé jejich šíři, posílení postavení pracujících a důrazu na smysluplnost práce.

Jak říká Kalpona Akterová: „Pracující z Rana Plaza zemřeli, protože neměli žádnou kontrolu nad továrnou, ve které pracovali, protože byli nuceni vstoupit do budovy, o které věděli, že je nebezpečná, (…) protože továrnu, a tím i životy dělníků, ovládal bohatý podnikatel, který byl v zajetí potřeb nadnárodních společností. Spravedlivější výroba organizovaná dělnicemi a dělníky by ukončila nebezpečné pracovní postupy, protože nikdo by si nezvolil práci ve smrtelné pasti.“