V těchto dnech si připomínáme deset let ode dne, kdy se v Bangladéši zřítil osmipatrový tovární komplex Rana Plaza. To jméno známe všichni, stal se z něj symbol pro všechno, co je špatně s oděvním průmyslem. Dnes místo uprostřed hustě zastavěné oblasti zeje prázdnotou.

Ještě 23. dubna 2013 však komplex, o tři patra vyšší než měl oficiálně být, žil čilým ruchem. Sídlilo zde několik obchodů, banka a pět oděvních továren. Když byly toho dne zjištěny obrovské trhliny v samotné struktuře budovy, banka i obchody okamžitě zavřely. Majitelé oděvních továren však jakákoliv varování odmítali a dělníkům bylo nařízeno přijít do práce i následující den — pod pohrůžkou ztráty výdělku nebo práce. Po nátlaku vedení továren tedy dělníci přišli do práce a po pár hodinách se budova zřítila. Při tragédii zahynulo 1138 lidí a další tisíce byly zraněny. A podobně jako téměř všem předchozím tragédiím i této bylo možné předejít.

Značky: Nás se to netýká

Takřka ihned po zřícení budovy odstartovala celosvětová kampaň, která tlačila módní značky k tomu, aby odškodnily přeživší dělníky a dělnice i pozůstalé obětí. A tu se jasně ukázaly trhliny v odpovědnosti a transparentnosti globálních dodavatelských řetězců.

Dvě továrny byly auditovány v rámci Business Social Compliance Initiative (BSCI, dnes Amfori), což jasně ukazuje, že dobrovolné sociální audity nejsou schopné zachytit ani zcela očividné problémy.

Dopátrat se, kdo konkrétně v továrnách vyráběl, bylo velice složité, protože dodavatelské řetězce jsou extrémně netransparentní. Stopování trvalo několik měsíců a potvrdilo, že továrny vyráběly oblečení pro řadu známých evropských značek, jako je Benetton, Mango, Kik nebo Primark. Firma Benetton to ale dlouho popírala, přestože přímo v troskách se našly štítky s její značkou. Teprve pod tlakem petice s milionem podpisů Benetton přispěl do fondu pro odškodnění obětí.

Celkově bylo identifikováno jednatřicet evropských a severoamerických značek, které v Rana Plaza vyráběly. Trvalo však více než dva roky, než občanské organizace, odbory a spotřebitelé dotlačili devatenáct z těchto firem k přispění na kompenzace podle standardů Mezinárodní organizace práce (ILO).