↗

I dnes, po deseti letech, si dovolme nad touto lidskou tragédií truchlit. Foto Munir Uz Zaman, AFP

V těchto dnech si připomínáme deset let ode dne, kdy se v Bangladéši zřítil osmipatrový tovární komplex Rana Plaza. To jméno známe všichni, stal se z něj symbol pro všechno, co je špatně s oděvním průmyslem. Dnes místo uprostřed hustě zastavěné oblasti zeje prázdnotou.

Ještě 23. dubna 2013 však komplex, o tři patra vyšší než měl oficiálně být, žil čilým ruchem. Sídlilo zde několik obchodů, banka a pět oděvních továren. Když byly toho dne zjištěny obrovské trhliny v samotné struktuře budovy, banka i obchody okamžitě zavřely. Majitelé oděvních továren však jakákoliv varování odmítali a dělníkům bylo nařízeno přijít do práce i následující den — pod pohrůžkou ztráty výdělku nebo práce. Po nátlaku vedení továren tedy dělníci přišli do práce a po pár hodinách se budova zřítila. Při tragédii zahynulo 1138 lidí a další tisíce byly zraněny. A podobně jako téměř všem předchozím tragédiím i této bylo možné předejít.

Značky: Nás se to netýká

Takřka ihned po zřícení budovy odstartovala celosvětová kampaň, která tlačila módní značky k tomu, aby odškodnily přeživší dělníky a dělnice i pozůstalé obětí. A tu se jasně ukázaly trhliny v odpovědnosti a transparentnosti globálních dodavatelských řetězců.

Dvě továrny byly auditovány v rámci Business Social Compliance Initiative (BSCI, dnes Amfori), což jasně ukazuje, že dobrovolné sociální audity nejsou schopné zachytit ani zcela očividné problémy.

Dopátrat se, kdo konkrétně v továrnách vyráběl, bylo velice složité, protože dodavatelské řetězce jsou extrémně netransparentní. Stopování trvalo několik měsíců a potvrdilo, že továrny vyráběly oblečení pro řadu známých evropských značek, jako je Benetton, Mango, Kik nebo Primark. Firma Benetton to ale dlouho popírala, přestože přímo v troskách se našly štítky s její značkou. Teprve pod tlakem petice s milionem podpisů Benetton přispěl do fondu pro odškodnění obětí.

Celkově bylo identifikováno jednatřicet evropských a severoamerických značek, které v Rana Plaza vyráběly. Trvalo však více než dva roky, než občanské organizace, odbory a spotřebitelé dotlačili devatenáct z těchto firem k přispění na kompenzace podle standardů Mezinárodní organizace práce (ILO).

Pracujícím byl proplacen ušlý zisk a náklady spojené s léčbou po tragédii. Nebyli však odškodněni za utrpení a následky, které si ponesou do konce života, nebyly odškodněny ani rodiny přeživších. Navíc ušlý zisk byl vypočítán podle výše jejich mezd, které ovšem zdaleka nestačí ani na pokrytí základních životních potřeb. Účinná mezinárodní legislativa, která by poškozeným zajistila skutečně adekvátní kompenzace, doposud neexistuje.

Od tragédie k pandemii

Za posledních deset let se přece jen několik věcí zlepšilo. Vždy ale pouze díky závazným dohodám, nikoliv dobrovolným závazkům firem. Mezinárodní dohoda o bezpečnosti a zdraví, která vznikla v přímé návaznosti na tragédii a podepsalo ji 195 značek, umožnila zásadní zlepšení bezpečnosti v továrnách v Bangladéši. V současnosti byla její působnost rozšířena o Pákistán. Dodnes ji ovšem nepodepsala řada firem, včetně tak důležitých hráčů jako Levi’s, IKEA a Amazon. Ty se teď dostávají pod palbu kritiky.

Po zřícení Rana Plaza se ukázalo, že právě systematické potlačování svobody sdružování ztížilo možnosti se organizovat a kolektivně vyjednávat bezpečnější podmínky. Úprava zákoníku práce proto podpořila vznik odborů. Po několika letech se ovšem opět začal prostor pro svobodu sdružování zmenšovat, a to zejména po prosinci 2016, kdy dělníci žádali navýšení mezd.

Pracovní aktivismus začal být tvrdě potlačován, po protestech v roce 2018 i násilím a soudně. V současnosti je totiž sedmdesát poslanců bangladéšského parlamentu spojeno s oděvním průmyslem nebo přímo vlastní továrny — posilování odborů a zvyšování mezd tudíž rozhodně není v jejich osobním zájmu. Právo na svobodné sdružování pak bylo ještě více potlačováno v kontextu pandemie — stejně jako v jiných zemích.

Jednou z přímých reakcí bylo i zvýšení minimální mzdy. V Bangladéši se podle zákona každých pět let reviduje výše minimální mzdy. V roce 2018 dělnice a dělníci vyšli do ulic a požadovali její razantní zvýšení na až 16 000 bangladéšských tak (BDT; asi 3 200 Kč). Minimální mzda však dodneška zůstává stále jen 8 000 BDT. Pro důstojné pokrytí základních životních nákladů by ale lidé potřebovali 22 000 BDT až 53 000 BDT.

Systémové problémy oděvního průmyslu, které před deseti lety dotlačily tisíce lidí, aby vstoupili do budovy s narušenou statikou, zůstávají nadále aktuální, a dokonce eskalují: nízké mzdy, potírání odborů. Během pandemie oděvní značky ze dne na den rušily objednávky, neplatily za vyrobené věci a miliony svých pracujících nechaly na holičkách, bez mezd a odstupného, na které měli nárok.

O práci v té době odhadem přišlo až deset procent pracujících v oděvním průmyslu, ačkoli v té době značky již znovu vykazovaly zisk.

Trhliny jsou globální. Kdo a kdy se zřítí?

Pokud nás bezprostřední vývoj po pandemii naplňoval nadějí, že se oděvní průmysl dokáže změnit, dnes je již jasné, že ani šok podobného rozsahu nedokáže odstranit základní problémy systému. Tragédie v Rana Plaza i další stovky incidentů, havárií a požárů jasně ukazují faleš paternalistických komentářů typu „je to samozřejmě smutné, ale ať jsou rádi, že nějakou práci mají“.

A nejedná se jenom o bezpečnost práce. Roste množství výzkumů, které jasně ukazují, že současný model fungování oděvního průmyslu je naprosto neudržitelný, neboť poškozuje jak lidi, tak životní prostředí. Jak palčivý musí problém být, když samotný průmysl volá po zavazující právní regulaci?

Módní průmysl potřebuje od základů proměnit. Tváří v tvář klimatické krizi často mluvíme o proměně fosilního průmyslu a spravedlivé transformaci — tedy proměně odvětví tak, aby fungovalo v souladu s planetárními limity a s respektem vůči pracujícím.

Přesně taková transformace musí proběhnout i v módním a oděvním průmyslu a už dnes existují iniciativy a výzkumy, které se snaží podobnou změnu modelovat. Panuje mezi nimi jasná shoda, že sektor bude potřeba regulovat, zavádět limity a hranice pro snížení výroby a spotřeby, rozvíjet participativní a přerozdělující procesy a hledat modely práce, které lidem zabezpečí důstojný život. Zásadní přitom je, že žádný z těchto kroků nemůže být izolovaný od ostatních.

Šičky zapojené do globálního oděvního průmyslu mají jednu z nejhorších prací na světě, problematické vzorce v pracovních podmínkách ale vidíme i v takzvaně vyspělých zemích. Například v České republice je pro rok 2023 minimální mzda 17 300 Kč, zatímco podle nově zveřejněných výpočtů Platformy pro minimální důstojnou mzdu za loňský rok bychom na důstojný život potřebovali 40 912 Kč, tedy přibližně dvaapůlkrát tolik. Přitom 63 % lidí na takovou mzdu u nás nedosáhne.

Ani k úrazům nedochází jen při (zdánlivě) ojedinělých tragédiích v zemích globálního Jihu. V roce 2021 zemřelo v České republice 88 lidí na pracovní úraz, tedy přibližně každé čtyři dny jeden, celosvětově podle odhadů Mezinárodní organizace práce zemře při výkonu zaměstnání 6 000 lidí denně.

Co se týče omezování svobody sdružování a potlačování odborů, nechvalně proslulý je globální gigant Amazon. Dalších příkladů, kdy práce ničí lidi a omezuje jejich práva, bychom u nás i po celém světě našli nespočet.

Je tedy načase si uvědomit, že se nás tragédie netýká jen na základě vztahu spotřebitel — výrobce, my tady, oni tam.

A pokud už chceme společnost rozdělovat, pak spíš než na základě národních států a jejich obchodních vztahů ji dělme na ty, kteří pracují, aby se uživili, a na hrstku těch, kteří z jejich práce těží.

Zřícení továrního komplexu Rana Plaza a smrt tolika lidí je událostí, která je stejně závažná a smutná, ať už se stane kdekoliv na planetě.

Ve světě, který oceňuje racionalitu, tvrdými daty podložená fakta, umí odškodnit jen na základě toho, co je schopný vyčíslit penězi a projev emocí často označuje za hysterii, si i dnes, po deseti letech, dovolme nad touto lidskou tragédií truchlit.