Lékaři a lékařky v posledním období nechybí už jen v okrajových oblastech, ale i ve větších regionálních nemocnicích. Nejde však jen zdaleka o nemocniční lékaře, ale také o praktické lékaře a mnohé další specialisty v ambulancích. V září se konal senátní seminář, kde se mluvilo rovněž o celkovém stárnutí lékařů a lékařek. Za pár let bude celá třetina lékařského stavu starší šedesáti let, což je pro budoucnost našeho zdravotnictví alarmující.

Kde jsou příčiny a jak se do budoucna vyvarovat totálního personálního kolapsu českého zdravotnictví? Příčin je více a ne všechny jsou ryze materiálního charakteru, i když platové ohodnocení hraje významnou roli.

České zdravotnictví mnoho let vyrovnávalo dlouhodobý deficit v počtech lékařů zaměstnáváním lékařů ze Slovenska, kde byly platové podmínky ještě horší než u nás. To se však v posledních letech změnilo. Slovenští lékaři si v posledním desetiletí za vlád Fica i Radičové vymohli zvýšení platů. Ochladnutí zájmu slovenských lékařů o práci u nás je rovněž ukazatelem, že nedostatek lékařů není způsoben jen slabšími ročníky současných vysokoškolských absolventů a do budoucna se neupraví.

Čeští lékaři v roce 2011 dokázali prostřednictvím své odborové akce „Děkujeme, odcházíme“ upozornit nejen na své problémy týkající se především lékařských platů, ale také s tím související ohromné korupční prostředí i plýtvání, které v rozpočtu zdravotnictví stále existuje. Mediální kampaň ovšem tehdy protestující lékaře stylizovala do role vyděračů a veřejnost většinou přijala interpretaci, že je rukojmím protestujících lékařů. Pravda to byla jen částečná. Veřejnost se totiž stala skutečně rukojmím, ale rukojmím propojených zájmů zdravotních pojišťoven, managementů nemocnic a ve zdravotnictví podnikajících firem včetně velkých farmaceutických koncernů. Český stát následně svůj závazek daný lékařům ve zvýšení platů na 1,5—3násobek průměrné mzdy dosud nedodržel.

Lékaři a lékařky si z této zkušenosti vzali poznání, že společnost jejich dlouhodobé vyčerpávající nasazení v profesi neoceňuje a jakékoli moralizátorské tlaky na to, že medicína je nikoli povoláním, ale posláním, kterému je nutné téměř vše obětovat, způsobovaly pravý opak. Těžko očekávat, že v přísně individualistickém globalizovaném světě budou lékaři výjimkou, přijmou povinnost dlouhodobě sloužit společnosti a pracovat ze svých rezerv.

↗

Lékař již dnes nechodí do vzdálené nemocnice okresního formátu na povinnou umístěnku, nýbrž o svém místě pro zaměstnání a bydlení rozhoduje sám. Repro Česká televize

Bohužel, tehdejší postoj lékařských elit v Českém rozhlase tehdy reprezentovali profesor Jan Pirk a profesor Cyril Höschl. Oba se překvapivě postavili proti lékařským požadavkům. Höschl dokonce svůj příspěvek proti nespokojeným lékařům korunoval výrokem, že by se mladí lékaři měli naučit být spokojeni i s méně penězi (!). Taková výzva byla snad hluboce naivní, ale mnozí nespokojení lékaři ji právem chápali jako urážku svého stavu z vlastních řad.

Z proběhlé protestní akce si veřejnost odnesla především informaci, že průměrný plat lékaře je 55 tisíc korun. Do této částky se ovšem počítá hrubý příjem včetně přesčasů, kdy mnozí lékaři odpracují v rámci služeb v měsíci navíc polovinu až celý počet hodin, které tvoří plný pracovní úvazek. Vůbec tu není zohledněna výše nástupního platu mladého lékaře, která určuje základní motivaci absolventa lékařské fakulty do oboru vůbec vstoupit. Současná pravda je taková, že hrubý nástupní plat lékaře-absolventa lékařské fakulty činí 27 110 korun, po jeho zařazení do oboru potom 28 860 korun (čistý příjem potom jen o málo přesahuje částku 20 tisíc). Neopomeňme také, že tato částka platí jen pro lékaře v nemocnicích řízených ministerstvem zdravotnictví. Smluvní mzdy lékařů v krajských, městských nebo soukromých nemocnicích jsou ještě o něco nižší.

Zdůrazňuji tedy, že průměrná mzda ve státě je více než o třetinu vyšší než nástupní plat absolventa lékařské fakulty do oboru. A že je studium všeobecného lékařství mnohem náročnější než studium jiných vysokoškolských oborů, o tom snad není pochyb. Rovněž je jasné, že pracovní nasazení absolventa ekonomické fakulty na státním úřadě, který má obvyklou pracovní dobu a úřední hodiny, je zcela nesrovnatelné s nasazením absolventa-lékaře na akutním oddělení krajské nemocnice, který je brzy vržen i do nočních a víkendových služeb bez dostatečných praktických zkušeností a s nepřiměřenou zodpovědností. A je otázkou, zda rozdíl v platu mezi státním úředníkem a lékařem, který tvoří nějaké čtyři tisíce korun čistého, dostatečně tyto podmínky zohledňuje.

Nemateriální frustrace

A zde se postupně dostávám k nemateriální frustraci našich lékařů, která tvoří neméně důležitou příčinu jejich nedostatku. Již jsem zmínil, že od lékaře se očekává, že bude vedle základní pracovní doby vykonávat pravidelné noční a víkendové služby. Pokud chce mladý lékař založit a uživit rodinu, nic jiného mu v podstatě v našem systému nezbývá. Již mnoho let se přitom obchází platný zákoník práce a lékaři podepisují vedle svého pracovního úvazku se stejným zaměstnavatelem navíc dohodu o pracovní činnosti, která se vztahuje k jejich práci v období lékařských služeb pro stejného zaměstnavatele, u kterého mají pracovní úvazek.

Každý lékař, který pracuje v akutním provozu, ať už jde o jakoukoli specializaci, vám pravděpodobně řekne, že nejvíce frustrující je náhlý a nečekaný telefonát, který ho volá k okamžitému odbornému zásahu, ať už je v psychické kondici, nevyspalý, s lehkou virózou nebo prožívanými rodinnými starostmi. Samozřejmě že v zemích na západ od nás je nutnost podobného nasazení u lékařů stejná a patří obecně k lékařské profesi. Je tam ovšem vynahrazena výrazně příznivějším mzdovým ohodnocením. S nástupním hrubým platem lékaře-absolventa v Německu, který činí zhruba 3,5 tisíce eur (asi 90 tisíc korun) se mladý lékař nemusí starat o to, kdy vykope přípojku ke svému domu nebo si opraví vodovod, ale jednoduše si na toho někoho najme. U nás nejsou vůbec neobvyklým jevem lékaři, kteří ve svém volném čase pracují na svých domech, aniž by to byl jejich koníček.

Je třeba si uvědomit rovněž nedostatečnou personální podporu u neatestovaných lékařů ve všech typech zařízení. Lékaři, ale samozřejmě i zdravotní sestry, jsou ve své práci neustále vystaveni velkému stresu. Bohužel pokud jde o naše zdravotnictví, je zde péče o lidské zdroje, supervize, vzdělávání a další podpora v prevenci proti syndromu vyhoření na tristní úrovni. Zdravotnictví pokulhává výrazně i za zdejšími sociálními službami a zejména neziskovými organizacemi. Realita je taková, že u mladého lékaře se již nikdo nestará, jak svou práci zvládá, jaké má obtíže a co profesně potřebuje. Převládá i zvyk ze strany starších již atestovaných kolegů, že práci má zastat především ten mladý. Dochází tedy k dlouhodobé disproporci mezi energetickými příjmy a výdaji. S tím později souvisí velké riziko v podobě syndromu vyhoření a případných psycho-somatických komplikací.

Problém centralizace

Nelze také podcenit kontinuální rozevírání nůžek mezi pražským centrem a periferií, kam patří již regiony jen desítek kilometrů od Prahy, nehledě na vzdálenější místa v českých výběžcích nebo okrajových oblastech Moravy a Slezska. Jak trefně poznamenal v rozhovoru pro Českou televizi Petr Pithart, „tady ta země, aniž to o sobě ví, je hrozně centralizovaná. … Praha a zbytek republiky jsou prostě dva světy. … Ty rozdíly regionální jsou obrovské a my s tím nic neděláme. Tohleto rozjíždění Prahy, která o tom nechce slyšet, neví o tom, zakrývá si oči, zacpává si uši, to se samozřejmě v těch volbách taky ukázalo.“

Napětí mezi rozvojem centra a periferie má logicky své důsledky v celkové migraci mladých lidí a vysokoškoláků zvláště. V kontextu úvah o chybějících lékařích zapomínáme, že lékař již nechodí do vzdálené nemocnice okresního formátu na povinnou umístěnku, nýbrž o svém místě pro zaměstnání a bydlení rozhoduje sám. A faktory, jako je kvalita životního prostředí, pracovní uplatnitelnost i pro životního partnera, možnosti vzdělávacích a volnočasových aktivit pro sebe a celou rodinu, zejména děti, hrají důležitou a často opomíjenou úlohu.

Ale ani na lukrativních pracovištích v Praze nemá absolvent lékařské fakulty mnohdy budoucnost příznivou. Nehledě na vyšší náklady života v Praze při stejném tabulkovém ohodnocení stále přetrvává nešvar z minulých let. Tím je zaměstnání absolventa na minimální úvazek (třeba 0,1) ve fakultní nemocnici a zbytek úvazku v rámci doktorandského studia na lékařské fakultě. Takový absolvent dělá stejnou práci jako jiný nastupující lékař a navíc má povinnosti z nějakého grantu či studie. Snížený plat je daní za práci na lukrativním pracovišti, za což se ovšem mladý lékař nenasytí. V takovém případě se jedná o zneužívání zaměstnance — lékaře, s nadsázkou řečeno „bílého otroka“.

Zkrátka, problém nedostatku lékařů je mnohem komplexnější a náprava jen těžko bude možná bez řešení této situace hned z několika perspektiv. Bylo by dalším selháním české politiky, kdyby se tuto krizi v příštích letech nepodařilo řešit. Čechy, Morava a naše Slezsko daly přitom světu mnohé zakladatele nejrůznějších oborů moderní medicíny. I síť lékařské péče má ve střední Evropě nezpochybnitelnou tradičně velmi dobrou úroveň. Kam se poděje odkaz Thomayera, Janského, Freuda, Hebry, Lorenze, Chrobaka, Švejcara nebo Škody, je teď před námi.