Lékaři a lékařky v posledním období nechybí už jen v okrajových oblastech, ale i ve větších regionálních nemocnicích. Nejde však jen zdaleka o nemocniční lékaře, ale také o praktické lékaře a mnohé další specialisty v ambulancích. V září se konal senátní seminář, kde se mluvilo rovněž o celkovém stárnutí lékařů a lékařek. Za pár let bude celá třetina lékařského stavu starší šedesáti let, což je pro budoucnost našeho zdravotnictví alarmující.

Kde jsou příčiny a jak se do budoucna vyvarovat totálního personálního kolapsu českého zdravotnictví? Příčin je více a ne všechny jsou ryze materiálního charakteru, i když platové ohodnocení hraje významnou roli.

České zdravotnictví mnoho let vyrovnávalo dlouhodobý deficit v počtech lékařů zaměstnáváním lékařů ze Slovenska, kde byly platové podmínky ještě horší než u nás. To se však v posledních letech změnilo. Slovenští lékaři si v posledním desetiletí za vlád Fica i Radičové vymohli zvýšení platů. Ochladnutí zájmu slovenských lékařů o práci u nás je rovněž ukazatelem, že nedostatek lékařů není způsoben jen slabšími ročníky současných vysokoškolských absolventů a do budoucna se neupraví.

Čeští lékaři v roce 2011 dokázali prostřednictvím své odborové akce „Děkujeme, odcházíme“ upozornit nejen na své problémy týkající se především lékařských platů, ale také s tím související ohromné korupční prostředí i plýtvání, které v rozpočtu zdravotnictví stále existuje. Mediální kampaň ovšem tehdy protestující lékaře stylizovala do role vyděračů a veřejnost většinou přijala interpretaci, že je rukojmím protestujících lékařů. Pravda to byla jen částečná. Veřejnost se totiž stala skutečně rukojmím, ale rukojmím propojených zájmů zdravotních pojišťoven, managementů nemocnic a ve zdravotnictví podnikajících firem včetně velkých farmaceutických koncernů. Český stát následně svůj závazek daný lékařům ve zvýšení platů na 1,5—3násobek průměrné mzdy dosud nedodržel.

Lékaři a lékařky si z této zkušenosti vzali poznání, že společnost jejich dlouhodobé vyčerpávající nasazení v profesi neoceňuje a jakékoli moralizátorské tlaky na to, že medicína je nikoli povoláním, ale posláním, kterému je nutné téměř vše obětovat, způsobovaly pravý opak. Těžko očekávat, že v přísně individualistickém globalizovaném světě budou lékaři výjimkou, přijmou povinnost dlouhodobě sloužit společnosti a pracovat ze svých rezerv.