České zdravotnictví patří bez nadsázky k nejlepším na světě, a to zahrnuje i systém zdravotního pojištění. Formou zvláštní daně si všichni a všechny platíme základní zdravotní péči včetně léků a pomůcek. O něčem takovém si lidé nejen ve Spojených státech zatím mohou nechat jen zdát. Kde tedy hledat prostor pro zlepšení? A proč to vůbec dělat?

První problém je nepřehlednost a nejasnost celého systému. Proč se zdravotní pojištění platí zvlášť vedle pojištění sociálního a běžných daní? Proč funguje sedm různých zdravotních pojišťoven, když služby, které mají poskytovat, určuje zákon stejně jako obnos, kterým máme na svoje zdravotní pojištění přispívat? Jsou zdravotní pojišťovny jako zvláštní instituce vůbec potřeba?

Všeobecná zdravotní pojišťovna, kterou zřizuje stát, má téměř monopol. Mezi ní a dalšími pojišťovnami ale přesto probíhá jakýsi kapitalistický konkurenční boj, ovšem na velmi jednoznačně vymezeném hřišti. Různí lékaři a lékařky mají smlouvy s různými pojišťovnami, a pokud nejste u VZP, může se vám stát, že budete muset hledat lékařku či lékaře, který vás s vaší kartičkou ošetří.

Bylo by tedy možná jednodušší, kdyby celý systém fungoval jednotně a přehledně jako jediná instituce spadající pod ministerstvo zdravotnictví. Pokud je v Ústavě zakotveno právo na garantovanou zdravotní péči, je zbytečné, aby bylo předmětem konkurenčních bojů různých subjektů usilujících o zisk. V rámci této změny by se také zrušilo zvláštní zdravotní pojištění, které by se místo toho hradilo přímo z daní.

Druhý problém je absence občanské participace a skutečně demokratického rozhodování ve zdravotních pojišťovnách, které přitom rozhodují o nás všech. Přiznávám se, že mě k tomuto bodu inspiroval předvolební program České pirátské strany. Ta navrhuje, aby ve správních a dozorčích radách zdravotních pojišťoven usedali také přímo volení zástupci a zástupkyně z řad pojištěných. Má-li být podle mého prvního návrhu pojišťovna jedna, nic zásadního se tím v této otázce nemění. Na fungování pojišťovny musí mít vliv lidé, kterých se její rozhodování přímo týká.

Třetí problém je rozsah poskytovaných služeb, respektive doplatky na léky a služby. Jednou z věcí, za které je potřeba poděkovat současné vládě, je zrušení regulačních poplatků za klinické vyšetření u lékaře a recept v lékárně. Poplatek za den v nemocnici byl zrušen 1. ledna 2014 výrokem Ústavního soudu. Za mnoho věcí se ale stále platí — a ne málo.

Velký zásah do rozpočtu znamená pro hodně lidí například stomatologická péče, těžko se hledají dostupní odborníci a odbornice v oblasti psychoterapie, která by už ze své podstaty měla být nízkoprahová nejen z hlediska finanční dostupnosti, ale i toho, kdo by měl mít nárok na psychoterapeutickou péči hrazenou z pojištění. Závažné zdravotní komplikace způsobené například stresem v práci nemusí řešit psychiatrie ani klinická psychologie za pomoci drahých medikamentů, protože kvalitní psychoterapie v těchto situacích zmůže leccos.

To vše musí jít samozřejmě ruku v ruce s důstojným finančním ohodnocením nejen lékařů a lékařek, ale i veškerého zdravotnického personálu. Dostupná a kvalitní zdravotní péče pro všechny je jednak lidským právem, jednak by měla být jednou ze základních priorit každé skutečně rozumné vlády.