Je deštivý den. Bloudím po Chrudimi, malém městě kousek od Pardubic. Hledám místní hospic, ptám se kolemjdoucích. Většina z nich však neví ani to, co je hospic, natožpak kde ho hledat. Když déšť na chvíli ustane, zvednu hlavu a všimnu si, že jsem se zrovna ocitla v ulici, kterou hledám. Hospic leží nedaleko autobusové i vlakové stanice. Přicházím na místo, kde nikdo nezůstává dlouho.

Průměrná délka pobytu v chrudimském hospicu je necelé čtyři týdny. Je to vlastně takový letištní hotel — máte sbaleno a brzy odletíte pryč. Hospic přichází na řadu ve chvíli, kdy medicína vyčerpala veškeré možnosti a úsilí. Je to místo, kde citlivě vnímají osobnost člověka v konečných stádiích — většinou onkologického — onemocnění, v závěrečných fázích života, tedy umírání. Zdravotně-sociální péči, kterou hospice poskytují, se označuje termínem paliativní. Člověku před odchodem z našeho světa se tu tlumí strádání fyzické i duševní.

Hospice slouží každému člověku bez ohledu na barvu pleti, vyznání, pohlaví, věk, vzdělání, majetkové poměry... každému potřebnému. Tak to stojí i na internetových stránkách chrudimského zařízení.

Jediný v Pardubickém kraji

„Chceme pomoci především těm, kteří by mohli v závěru života hodně trpět, jsou to většinou lidé s rakovinou,“ vypráví mi psychiatrička a jedna ze zakladatelů hospice v Chrudimi, Marie Blažková. „Cílem není uzdravit pacienta, ale ulevit mu od trýznivých příznaků nemoci a usnadnit mu umírání,“ doplňuje ji ortoped Jiří Košťal, další ze zakladatelů, ředitel a statutární zástupce hospice.

Na celém území České republiky jsou přibližně dvě desítky lůžkových hospiců, o umírající v domácím prostředí se potom starají mobilní hospice. Jedná se o týmy zdravotníků, které pacienta s rodinou navštěvují v domácím prostředí.

Chrudimský hospic se nachází v příjemném prostředí obklopen přírodou. Je snadno dostupný. Převážnou většinu nemocných tvoří pacienti z Pardubického kraje, kde je jediným zařízeným svého druhu. Podle Marie Blažkové však kapacitně postačuje.

Provoz zdejšího zařízení na jeden rok přesahuje dvacet milionů korun. Celkové náklady na zdravotní a sociální péči na jednu osobu na jeden den činí v chrudimském hospici asi dva tisíce korun. Veřejná zdravotní pojišťovna přispívá na osobu přibližně tisíc tři sta korun, pacienti doplácejí tři sta šedesát korun na den. Pokud tedy mají přiznaný státní příspěvek na péči, náleží hospici.

Ostatní prostředky v Chrudimi čerpají z příspěvků sponzorů a dárců. Provozovatelé se snaží šetřit různými způsoby, ovoce a zeleninu například dostávají od dárců, trávník jim seká dobrovolník. Financovat podobné zařízení bez sponzorů je těžké, větší příspěvek ze strany státu skrze veřejné zdravotní pojištění by provozovatelům značně usnadnil život.

Hospic má jediné oddělení, pokoje jsou většinou jednolůžkové, celková kapacita zařízení je sedmadvacet lůžek. „Pacient je většinou umístěn na jednolůžkovém pokoji, jsou ale tací, kteří upřednostňují spolubydlící na dvoulůžkovém pokoji“ objasňuje Marie Blažková.

Vysoké procento lidí v léčebnách dlouhodobě nemocných a hospicech trpí různými psychickými nemocemi. Nejčastěji jde o deliria, což je duševní onemocnění řadící se mezi kvalitativní poruchy vědomí. Lidé v deliriu nevnímají správně realitu, nejsou proto schopni spolupracovat v léčbě.

V nemocnici obvykle bývá jeden sociální pracovník na stovky lidí, v chrudimském hospicu je jeden člověk připraven pomáhat zhruba pětadvaceti lidem. Pomoc často potřebují také pozůstalí, i jim se chrudimský hospic snaží vyjít vstříc a poskytovat psychologickou pomoc.