Místo, kde každý příběh má svůj konec
Fatima RahimiChrudimský hospic je mezi institucemi svého druhu v některých ohledech jedinečný. Místo, kde se lidé připravují na odchod ze života, samo nutí přemýšlet o tom, co v něm má smysl. I své provozovatele.
Je deštivý den. Bloudím po Chrudimi, malém městě kousek od Pardubic. Hledám místní hospic, ptám se kolemjdoucích. Většina z nich však neví ani to, co je hospic, natožpak kde ho hledat. Když déšť na chvíli ustane, zvednu hlavu a všimnu si, že jsem se zrovna ocitla v ulici, kterou hledám. Hospic leží nedaleko autobusové i vlakové stanice. Přicházím na místo, kde nikdo nezůstává dlouho.
Průměrná délka pobytu v chrudimském hospicu je necelé čtyři týdny. Je to vlastně takový letištní hotel — máte sbaleno a brzy odletíte pryč. Hospic přichází na řadu ve chvíli, kdy medicína vyčerpala veškeré možnosti a úsilí. Je to místo, kde citlivě vnímají osobnost člověka v konečných stádiích — většinou onkologického — onemocnění, v závěrečných fázích života, tedy umírání. Zdravotně-sociální péči, kterou hospice poskytují, se označuje termínem paliativní. Člověku před odchodem z našeho světa se tu tlumí strádání fyzické i duševní.
Hospice slouží každému člověku bez ohledu na barvu pleti, vyznání, pohlaví, věk, vzdělání, majetkové poměry... každému potřebnému. Tak to stojí i na internetových stránkách chrudimského zařízení.
Jediný v Pardubickém kraji
„Chceme pomoci především těm, kteří by mohli v závěru života hodně trpět, jsou to většinou lidé s rakovinou,“ vypráví mi psychiatrička a jedna ze zakladatelů hospice v Chrudimi, Marie Blažková. „Cílem není uzdravit pacienta, ale ulevit mu od trýznivých příznaků nemoci a usnadnit mu umírání,“ doplňuje ji ortoped Jiří Košťal, další ze zakladatelů, ředitel a statutární zástupce hospice.
Na celém území České republiky jsou přibližně dvě desítky lůžkových hospiců, o umírající v domácím prostředí se potom starají mobilní hospice. Jedná se o týmy zdravotníků, které pacienta s rodinou navštěvují v domácím prostředí.
Chrudimský hospic se nachází v příjemném prostředí obklopen přírodou. Je snadno dostupný. Převážnou většinu nemocných tvoří pacienti z Pardubického kraje, kde je jediným zařízeným svého druhu. Podle Marie Blažkové však kapacitně postačuje.
Provoz zdejšího zařízení na jeden rok přesahuje dvacet milionů korun. Celkové náklady na zdravotní a sociální péči na jednu osobu na jeden den činí v chrudimském hospici asi dva tisíce korun. Veřejná zdravotní pojišťovna přispívá na osobu přibližně tisíc tři sta korun, pacienti doplácejí tři sta šedesát korun na den. Pokud tedy mají přiznaný státní příspěvek na péči, náleží hospici.
Ostatní prostředky v Chrudimi čerpají z příspěvků sponzorů a dárců. Provozovatelé se snaží šetřit různými způsoby, ovoce a zeleninu například dostávají od dárců, trávník jim seká dobrovolník. Financovat podobné zařízení bez sponzorů je těžké, větší příspěvek ze strany státu skrze veřejné zdravotní pojištění by provozovatelům značně usnadnil život.
Hospic má jediné oddělení, pokoje jsou většinou jednolůžkové, celková kapacita zařízení je sedmadvacet lůžek. „Pacient je většinou umístěn na jednolůžkovém pokoji, jsou ale tací, kteří upřednostňují spolubydlící na dvoulůžkovém pokoji“ objasňuje Marie Blažková.
Vysoké procento lidí v léčebnách dlouhodobě nemocných a hospicech trpí různými psychickými nemocemi. Nejčastěji jde o deliria, což je duševní onemocnění řadící se mezi kvalitativní poruchy vědomí. Lidé v deliriu nevnímají správně realitu, nejsou proto schopni spolupracovat v léčbě.
V nemocnici obvykle bývá jeden sociální pracovník na stovky lidí, v chrudimském hospicu je jeden člověk připraven pomáhat zhruba pětadvaceti lidem. Pomoc často potřebují také pozůstalí, i jim se chrudimský hospic snaží vyjít vstříc a poskytovat psychologickou pomoc.
Těžké i tiché odchody
Vcházím do rozlehlé místnosti plné světla, které sem vstupuje skrze velká francouzská okna. Před nimi stojí veliký objekt, který proti světlu hned nerozpoznám.
Teprve až si nasadím brýle, spatřím, že to je nádherný černý klavír. Na nápad pořídit si v do hospicu klavír, přišli v Holandsku. „Hudba umí potěšit,“ usmívá se Marie Blažková. Pacienti většinou nejsou schopní na klavír hrát sami, pravidelně jim však hraje klavírista, bývalý učitel hudby. Uprostřed velké místnosti jsou pacienti obklopení zdravotními sestrami. Hrají Člověče, nezlob se s velkými figurkami. Sedí na vozíčcích a tiše se na mě dívají.
Pokračujeme širokou světlou chodbou. Přede mnou se otevřou dveře do malé místnosti. Na první pohled útulné prostředí, jež by mohlo sloužit k meditaci. Mou pozornost upoutá socha s černým krychlovým podstavcem a modrým obloukem. Stojí uprostřed pokoje. „V této místnosti se konala svatba. Šestadvacetiletou pacientku přivezli rovnou z porodnice,“ vypráví Marie Blažková. Prožili zde okamžiky, které mnohý z nás bere jako samozřejmost. Cenili si toho, že celá rodina může být aspoň na krátkou chvilku spolu. Krátce po svatbě pacientka zemřela.
Nejstarší pacientce přijaté do chrudimského hospicu v roce 2016 bylo sto tři let. V loňském roce tam však strávilo závěr života i sedm nemocných ve věku od devětadvaceti do osmatřiceti let. Většinou měli malé děti. Čas tu s nimi trávili jejich partneři, rodiče, sourozenci, někdy se ubytovala celá rodina. „Byli jsme nejednou svědky velké bolesti, ale i solidarity, kterou bychom jinak nepoznali. I my se stáváme načas blízkými našich nemocných. Loučení nebývá ani pro nás, kteří v hospici pracujeme, lehké,“ říká Jiří Košťál. Ne každá smrt je však dramatická, někdy je až moc obyčejná.
Chrudimský hospic se snaží pomáhat i pozůstalým, pro které je mnohdy velmi těžké smířit se smrtí blízké osoby. Marie Blažková jim nabízí podporu i ve své psychiatrické ordinaci, která je jejím zdrojem příjmů. Stejně tak Jiří Košťál má svou ortopedickou ambulanci. Hospic tak de facto provozují ve svém volném čase, který by mohli trávit jakkoliv jinak.
V prázdných pokojích nejsou žádné obrázky ani fotografie. „Pacienti si mohou přinést svoje,“ pokračuje Jiří Košťál. Přítomnost rodiny, rodinných fotek či oblíbené květiny může udělat z hospicového pokoje příjemnější místo připomínající domov. Hospic v Chrudimi je útulný, ale domácí prostředí vytvářejí především příbuzní, kteří mohou pacienty navštěvovat čtyřiadvacet hodin denně.
Na konci chodby se nachází sesterna. Všechny stěny jsou tvořeny z velké části okny. Jedna prosklená stěna vede na zahradu. „Když je venku příjemně, vezmeme pacienty i s lůžky ven,“ ukazuje mi prostor zahrady Jiří Košťál.
Výhoda nebýt první
Na myšlenku založit hospic přišla Marie Blažková již při svém studiu medicíny. Ve zdravotní péči viděla bílé místo spočívající právě v péči o umírající. Nebyl nikdo, kdo by se důstojně staral o nevyléčitelně nemocné. „S kolegou Janem Mensou jsme se potkávali dvaadvacet let a vždycky jsme si říkali, že bychom takovým lidem chtěli pomoci,“ vypráví.
V roce 2003 založili desetičlenné občanské sdružení Smíření. Tři měsíce po jeho vzniku ale Jan Mensa zemřel. Cestou do kostela na svatém Hostýně, na zástavu srdce. „Bylo mu čtyřiačtyřicet let,“ vzpomíná Marie Blažková, jejíž odhodlání pokračovat v započaté práci přes smutek nad smrtí blízkého kolegy jenom zesílilo. Díky Jiřímu Košťálovi, který se přidal ke sdružení až v době jeho založení, se podařilo vizi hospice realizovat.
„Sama jsem se vždycky velmi bála smrti. Nejlepším lékem na strach je však proti němu bojovat. Podle biblické zásady „co chceš, aby druzí dělali tobě, dělej ty jim“ jsem se rozhodla pracovat tam, kde potřebují lidé pomoc při umírání a pokoušet se jim tu neznámou tajemnou cestu zjednodušit,“ přibližuje začátky svého působení Marie Blažková. Dodává, že díky práci v hospicu se přestala smrti bát.
Chrudimský hospic slavnostně otevřel na konci září 2009. Od nápadu k jeho uskutečnění tak uběhla vcelku dlouhá cesta, na níž jeho zakladatelé absolvovali setkání s mnoha politiky a zástupci zdravotnických institucí, přesvědčovali, aby stavbu hospice podpořil stát. Překážek bylo mnoho, a to především v zajištění státních dotací, bez nichž by nebylo možné jej postavit. Namísto Ministerstva zdravotnictví nakonec pomohl Pardubický kraj. „Byl to velký stres, pokračovat ve stavbě a nemít finanční prostředky,“ vysvětluje Marie Blažková.
Objížděli republiku a poptávali se na zkušenosti dalších hospiců. „Všude jsme narazili na ochotné kolegy, kteří nám poradili, čemu se vyhnout,“ popisuje Marie první cestu. Prvním hospicem, kde čerpali inspiraci, byl Červený Kostelec. Hned tady například zjistili, že mnohem praktičtější bude mít pouze jedno oddělení. Zdravotní sestry, ošetřovatelky a lékaři, kteří ordinují, tak nemusí přebíhat z jednoho na druhé a mohou si více vzájemně pomáhat.
Během svých cest také sbírali poznatky, jak hospice vypadají po stavební a technické stránce. Na rozdíl od mnoha ostatních hospiců v České republice totiž vznikl ten chrudimský na zelené louce. Zadání vytvořili sami jeho zakladatelé. Poté hledali architekta, který podle jejich přání navrhl budovu. „Měli jsme výhodu, že jsme byli třináctý hospic v republice a mohli jsme se tak poučit ze zkušeností předchůdců,“ poznamenává Jiří Košťál.
Pro inspiraci jezdili ovšem i mimo Českou republiku. Navštívili Holandsko, Anglii, Norsko, Rakousko či Spojené státy. „Společnost je tam v tomto ohledu jiná, mnohem více se lidé ptají, co by pro umírající mohli udělat. Uvědomují si, že když nebudou dobrovolníci a sponzoři, nebude ani hospic,“ říká Jiří Košťál.
Podle zakladatelů hospice se v tom odráží stav české občanské společnosti. Připadá jim, že se zhoršuje, ztrácí se schopnost a ochota k solidaritě s těmi, kteří si sami nemohou pomoci, včetně umírajících.
Pozoruhodně se v tomto smyslu rozepsali také ve výroční zprávě hospice: „Situace ve společnosti se bohužel od doby, jsme stavěli hospic, hodně změnila. Hospicové hnutí je důležitou součástí moderní občanské společnosti. Ohrožení základních hodnot se proto i nás, Hospice Chrudim, bytostně dotýká… Proto se v našem hospici snažíme — dosud je to dovoleno — o to víc usilovat o ideály, se kterými byl založen. Proto usilujeme o nezávislost na mocných, bohatých a na politicích. Proto nežádáme o státní dotace (až na jedinou výjimku: požádali jsme o dotaci na archeologický průzkum).“
V Deníku Referendum jsme se o chrudimském hospici dozvěděli při turné, kdy kolegové Zuzana Vlasatá a Jakub Patočka představovali svou knihu Žlutý baron a dokumentární film Selský rozum Víta Janečka Zuzany Piussi — film i kniha se věnují podnikání Andreje Babiše. Marii Blažkovou obojí velmi zaujalo, stejně jako nás zaujala její práce, kterou jsme se rozhodli čtenářům zprostředkovat.
Sama také patří k pravidelným donorům nezávislých novin: „Obdivujeme odvahu nezávislých novinářů a je nám jasné, že se bez sponzorů, stejně jako hospice, neobejdou,“ vysvětluje.
Hospicům konečně pomůže i zákon
V České republice je každý člověk od začátku podchycený zdravotním systémem. Zpočátku má svého pediatra, pak praktického lékaře, v nemocnici i v ambulancích se mu věnují specialisté. Jakmile se však člověk blíží k smrti, vyskytují se mezery, které je třeba zaplnit. Povětšinou pacient zůstane v rukou praktických lékařů. Pakliže praktici i specialisté vyčerpají své možnosti, umírající člověk potřebuje specializovanou paliativní péči, která zahrnuje i sociální a psychologickou pomoc.
Kromě lůžkových hospiců je u nás třeba vybudovat také síť paliativních ambulancí, aby lidé, kteří chtějí zůstat doma, takovou možnost měli. Je zapotřebí více mobilních hospiců, které by pečovaly o pacienty v domácím prostředí.
Donedávna institut hospice nebyl ani legislativně zakotven. Vláda teprve v dubnu schválila legislativní ukotvení hospiců doplněním do zákona o zdravotních službách. Provazuje hospice se zákonem o sociálních službách. Nově je budou moci nabízet poskytovatelé zdravotních služeb paliativní nebo domácí péče registrovaní podle požadavků zákona o sociálních službách. Novela by měla začít platit od ledna příštího roku.
Andělé pomáhají
Umírání ve společnosti prodělalo za posledních přibližně sto let velikou změnu. Do devatenáctého století velká většina lidí umírala v domácím prostředí, obklopena svými blízkými. Ve dvacátém století se situace zcela změnila, odpovědnost za předky přešla z rukou rodin skrze zdravotní a sociální pojištění do rukou státu.
Smrt se stala institucionalizovanou — vytlačenou do nemocnic, domovů důchodců, přestala být běžnou součástí života, stala se něčím, s čím nemáme zkušenost, co neznáme a v důsledku toho i tím, čeho se bojíme. Smrt je obklopená tajemstvím neznámého. Ale i přes všechny proměny kulis, v nichž lidé umírají, se zakladatelům hospice v Chrudimi splnilo přání pomáhat lidem před smrtí, neboť jejich hospic usnadní odchod z našeho světa tisícům z nás, pomáhá rozptylovat strach větou z dávných časů: „Andělé pomáhají.“
