Český lid v souvislosti s tak zvanou „uprchlickou krizí“ volá po ochraně křesťanských hodnot proti těm „zvráceným“ islámským, tedy samozřejmě a automaticky krutým a nelidským. Pokud přijmeme tezi, že vyspělost národů se pozná podle toho, jak se dokáží postarat o své zesnulé, argumentace „hrdých Čechů“ o vlastní civilizovanosti začne pokulhávat.

Takový Čech, zjednodušený ateista a zároveň zmatený agnostik věřící prakticky v cokoli, se totiž bojí smrti. Nepřipouští si ji a naopak se myšlenkám na ni snaží mermomocí vyhnout. V rámci toho se tak dokáže co nejrychleji zbavit těla zesnulých příbuzných a v nejlepším případě ignorovat celou záležitost s tím, že sama „vyšumí“.

V naší kulturně „čisté“ zemi bez cizinců narůstá počet sociálních pohřbů. Ty zajišťuje stát v případě, že se do devadesáti šesti hodin od úmrtí nikdo nepřihlásí a sám pohřeb nezařídí. Nemusí se jednat přímo o příbuzného. Může jít o kohokoli, kdo projeví zájem.

Data Ministerstva pro místní rozvoj uvádějí, že v roce 2007 proběhlo na našem území 140 sociálních pohřbů a v roce 2013 to bylo již o 1 305 pohřbů více. A není to jen případ bezdomovců, jak by se mohlo zdát, často jde i o seniory v domovech důchodců a v hospicích, kam je odložili etnicky ryzí Češi.

Další oblíbenou českou lahůdkou jsou pohřby bez obřadu. Podle Pražské pohřební služby činí 35 až 40 procent z celkového počtu. Tedy téměř polovina lidí v největším a nejbohatším městě v České republice, v němž průměrný plat dosahuje statisticky 33 347 korun, není schopno zajistit svým příbuzným důstojné rozloučení.

Samozřejmě, že kdyby protiuprchlická ODS nezrušila v roce 2008 pohřebné, zmíněná čísla by vypadala úplně jinak. Ovšem alespoň někdo z těch 400 000 lidí jistě nepotřebuje 5 000 korun od státu, aby mohl zorganizovat alespoň ten nejlevnější typ obřadu.

David Stejskal, hrobník z Říčan u Prahy a spoluautor první učebnice pohřebnictví, popsal v rozhovoru pro Český rozhlas překvapivý příběh paní, které zemřel tatínek. Finančně si nemohli dovolit jeho uložení do hrobky, jak si přáli. Dotyčná si tedy půjčila a nechala postavit jen dolní část hrobky. Po splacení první půjčky sehnala i zbytek financí na dostavění horní poloviny.

Samozřejmě jde trochu o výjimečný případ a neříkám, že si pozůstalí musí nutně půjčovat. Ale ukazuje inspirativně nezvyklý postoj v otázce „kolik peněz vrazím do nebožtíka?“

Kdy jsme tedy vlastně se zesnulými začali zacházet jako s biologickým odpadem, kterého je třeba se co nejdříve zbavit? Ještě na začátku minulého století se největší intelektuálové své doby zabývali otázkou důstojného pohřbení.

Velmi důsledně a veřejně prosazovali pohřeb žehem například Božena Němcová, Jan Neruda a jiní. Za první republiky se společenské postavení hrobníka rovnalo důstojností faráři nebo učiteli. Až čtyřicet let totality, normalizace a následné privatizace udělalo z pohřebnictví podřadný obor.

Povědomí o něm se dodnes nezlepšilo. A samo pohřebnictví nebylo schopné inovace. Nebo možná až příliš: ze smrti udělalo tvrdý a výhodný byznys bez etických pravidel.

Situace se mění až v poslední době, kdy se různá občanská hnutí snaží o osvětu. Hrobníci absolvují rekvalifikační kurzy, vznikl zákon o pohřebnictví. Množí se pokusy o „oživení“ našeho vnímání smrti jakožto přirozené završení cesty člověka. Nicméně často končí rozpačitě a dělají tabuizovanému tématu spíše medvědí službu.

Kupříkladu Správa pražských hřbitovů na Olšanech chce u vchodu prodávat kávu a umožnit dětem hrát si na hrobech. Proměna v kavárnu s dětským koutkem ale nic neřeší. Zákazníci budou usrkávat espresso nad mrtvými, kterým musel rozloučení připravit stát.

Vznikla i alternativa ke zkostnatělým a sterilním obřadům v krematoriích. Projekt „Ke kořenům“ založila ezobanda EcoFuneral trio. Pod podnikatelsky rozjetým heslem „Do It Yourself“ pohřbívají zesnulé do půdy v lesích a parcích. Sami si vyberete lípu nebo dub, zajímavý ohoz do rakve a písničku od nezávislé kapely. Nakonec pustí po designovém vodním lavoru lodičky se svíčkou.

To ale nestačí. Smíření s úmrtím nahrazuje jen snaha o co největší osobitost. Mísí se tak cool hipsterství a reklamní taktika „Buď svůj!“ s novopohanským třeštěním v přírodě. Uvízli jsme zkrátka na mrtvém bodě.

Až zase někdo bude tvrdit, že chrání naši křesťanskou kulturu před uprchlíky, připomenu mu, že chrání vzdušný zámek, který je navíc přecpaný ledabyle pohřbenými Čechy. Protože ty smysluplné tradiční principy jsou nám dávno cizí.

Kdybychom místo lození kolem hranic s kuličkovými pistolemi věnovali podobné úsilí připravě na důstojné rozloučení s našimi nejbližšími, až přijde jejich čas, uděláme pro hodnoty „našich předků“ mnohem víc.

Takto jsme jen nihilistické verze pana Kopfrkingla, který jako by zažíval syndrom vyhoření: smrt vídáme každodenně, ale už nás to jen otravuje. Netrápí nás tonoucí děti uprchlíků ani důchodci odcházející v anonymitě domovů pro seniory.