Omluva za nenapsaný sloupek

Ondřej Vaculík

Ondřej Vaculík píše o svém vztahu k Ludvíkovi Vaculíkovi jako autorovi i jako otci. Psaní je způsob, jakým se člověk může dobrat lásky.

Častokrát jsem se redaktorům tohoto našeho znamenitého listu omlouval, že z nějakých důvodů nenapíšu svůj pravidelný sloupek, protože… dopisuji něco jiného, nebo něco naléhavého mi psaní zhatilo, nebo se mi text nedařil, a někdy také se mi tak krutě nechtělo, až mě z toho udolala nepřekonatelná únava.

Nyní, když mám pádný důvod nepsat, protože mi umřel tatínek, zdá se mi strohá omluva nedostatečná, takže ji musím rozepsat. To abych se osvědčeným způsobem zbavil rotujících myšlenek: Poslední tatovo čerstvě napsané Poslední slovo vyšlo v LN 5. května 2015 „Zdráv buď, ó králi náš“ jako jeho vzpomínka na Rumuny, kteří osvobozovali naši vlast a jimž o mnoho let později, když se tázali na cestu na pražský Hrad, zazpíval jejich starou hymnu a oni se zděsili a utíkali pryč.

S psaním se velice mořil, věnoval mu pak všechnu sílu, zvláště když už v Dobřichovicích nemohl ke svému špalku, haluzím a sekyře, tak mu síly jeho „dřevěné mysli“ slábly.

Na povinnost psát myslel v podstatě do posledního dechu; když k němu šel lékař den před smrtí, myslel si, že si jde pro Poslední slovo, které mu zůstalo rozepsané ve stroji. Předtím se také vybíral na autogramiádu na Knižní veletrh na pražské Výstaviště, protože cítil odpovědnost za prodej svých knih, když už vyšly.

Solidarita s nakladateli — v Atlantisu mu právě vyšla kniha Další tisíce slov. Tam už ale nemohl. Uvědomil jsem si na tom jeho věrnost dílu a připomněl si jeho dřívější radu mně lehkomyslnému, aby slíbené dílo člověk dokončil, i kdyby u toho měl umřít. Myslel to vážně.

Janek i mama s ním probděli několik nocí, jak nemohl spát, a chtěl vstávat, někam jít a něco dělat. Když mluvil o svém umírání, Janek ho burcoval k životu, já spíše konejšil, zdálo se mi, že se možná bojí usnout, a dřív, než by se dřímota mohla prohloubit, si honem chce aspoň sednout. Leckdo z blízkých ho chtěl navštívit a potěšit, což on odmítal chtěje nás. V sobotu 6. 6. svolil, aby ho navštívil pater Jaroslav Vinklárek, dominikán a celoživotní kamarád našich rodičů.

Devadesátiletý kněz přijel vlakem z Prahy, Janek ho k nám přivezl a podle maminky „po starém dogmatickém způsobu“ pomohl tatovi smířit se s Bohem, aby zaopatřen svátostmi mohl opustit tento svět a vydat se na další cestu. Pět minut poté, co Janek Otce Vinklárka odvezl na nádraží, tata naposledy pokojně vydechl.

×
Diskuse
JV
June 9, 2015 v 18.35
Upřímnou soustrast
Vážený pane Vaculíku,
dovolte mi, prosím, abych alespoň touto cestou vyjádřil Vám a Vaší rodině upřímnou soustrast nad skonem Vašeho milovaného tatínka.

Jiří Vyleťal
June 9, 2015 v 23.19
Díky za dílo,
které nás rozveselovalo, těšilo, povzbuzovalo, provokovalo k myšlení a jednání a někdy i iritovalo a odpuzovalo. To platí i o Lidových novinách, kterým zůstal věrný. Četl jsem je od disidentských počátků, asi před deseti lety redukoval na pátek a sobotu a asi před sedmi lety odhlásil úplně. Když jsem ale kdekoli narazil na Vaculíka, tak jsem si ho vždycky s potěšením a užitkem přečetl. Myslím také na Vás a Vaši maminku, jak jste v jeho životě a díle permanentně přítomni.
June 10, 2015 v 10.27
Upřímnou soustrast,
hezky jste to napsal, svého tatínka nezapřete. Proto Vás ráda čtu. Ale není to tak že syna kvůli tatínkovi, ale kvůli způsobu psaní, které se mi jeví být poctivé. To mám ráda, oba jste svoji svým způsobem, ale společné je to, že jakoby svým psaním necháváte čtenáře nahlédnout do Vašeho myšlenkového světa. Díky.
PM
June 10, 2015 v 12.03
Ach vy moravaci,
o co by byl a bude život bez takových jako jsou Vaculíkovští hentoto prázdnější.
Otec a jeho Sekyra byl tím který pár slovy naučil plně vnímat nespravedlnost rodičů - a nejen těch - ve své plné evidenci.
Dals králíkům?.......... mne doprovází životem skoro na každém druhém kroku.