V hromadném tichu pokaždé dobíhá v pražských kinech tříhodinový anglicko-indický film o Gándhím, který by se mohl stát návodem k povstání proti našim zdejším britům, takže se divím, že se smí promítat. Vždycky kroutím hlavou nad tím, jak oni rádi předvádějí cizí surovosti, tváříce se přitom sami jak muzikanti. Lidé, zvláště mladí, hledí na film s pozorným nadšením a jistě přicházejí na nebezpečné dobré myšlenky, které v nich budou zrát. Doufám v to.

Dávno si myslím, že pro nás, kteří na veliké násilí nemáme ve srovnání s úkolem dost lidí a vhodný terén, může Gándhího myšlenka „sátjágrahy" - nenásilné neposlušnosti - být cestou ke „svárádži" - samosprávě. Když tedy vybraný dav našeho lidu může už znát myšlení a politiku Gándhího líp a víc, než když jsme si o ní mohli jenom číst, přiznávám se, že na Gándhího jsem myslel i v roce 1967 a s ním jsem o rok později psal Dva tisíce slov, když jsem na výzvu několika spoluobčanů stanul bez přípravy před otázkou CO DĚLAT. Nikdo tehdy mou inspiraci nepoznal, jenom jeden právě Angličan, jenž ten neozbrojeně útočný text vydal; někde to ještě mám. Bylo to moje milé tajemství a držel jsem je se snadnou skromností, protože bych se byl neopovážil přiznat inspiraci tak exotickou; leckdo by ji smetl úsměškem, že Gándhí - to není nic pro nás. Jsem ale přesvědčen, že indický Gándhí pro nás jaksi je, určitě aspoň v té evropsky pochopené podobě z filmu.

Rozdíl mezi starším indickým myšlením a evropským křesťanstvím byl vždycky přirozeně dost veliký a pro publikum se většinou ještě zdůrazňoval, přestože křesťanský příkaz, jak se chovat ke zlu, se hinduismu blíží. Když se však Evropa teď ještě vzdaluje i svému křesťanství, čím k nám ještě může mluvit Gándhí? Indie sama se mu tak vzdálila! Podle toho, jak publikum bere film o něm, mluví k nám obecně lidskou morální autoritou, jež pracuje - moderně politicky. Nepřehlédněme ovšem, že hmotnou podmínkou účinku byla hmotná bída. Zkusme si představit, jak by vypadal protibritský odpor Indů oblečených a sytých!

Už z toho plyne, že naše námitka vůči britům je vyšší a duchovnější, a nemusí taky být žádná. Dávají nám skoro všecko, co sami mají, můžeme se zúčastnit. Čím by se tedy mělo nést zdejší hnutí, na čem se ustavit a jakou vzít formu? Stačí k tomu poznání, u každého jinak hluboké a jinak argumentované, že vzácná bytost člověk nesmí se podvolovat organizovanému zlu? Toto kdo z nás dost silně pocítí, je na té cestě dál, než koho stačí nasytit chlebem a hrou. A nerozhoduje, zda naší hlavní pohnutkou je potřeba Pravdy, závazek Cti, hledání Řádu nebo poslušnost Boha. Kdo je blíž ke spasení: ubohý chudák myslící stále na jedno, či základně uspokojený člověk myslící už na něco dalšího? Já vím, co se říká v bibli, ale promyslete si tu věc nezávisle na ní. Včetně otázky, proč ubožáci uvedení do náboženského pohybu kolem sebe hlavně pálí a vraždí, aby se místo v ráji probudili v nějakém komunismu.

A proto, pro všecko, si paradoxně myslím, že Gándhí je u nás dnes aktuálnější než ve své Indii. V naší hluboko promyšlené hlíně a všemi hnutími zdupané vznikl i nepojmenovaný gándhismus spontánně: nevznášel se srpnovou ulicí roku osmašedesátého? Není v podsevu Charty 77? Neznámý veliký počet bytostí slušně sytých denně se dotýká poznání, co má být a co být nemá, a jsou ochotny i k oběti, řekne-li jim někdo, kam ji položit a kdy přesně! A tak nám chybí snad jenom On, jenže to nikdo nechceme vzít. Proč asi, nepovím. Snad není dost odvahy k tak hrozné skromnosti a k té odvaze skromnost. A co komunikace? Krom toho víme, skloněni, že kdyby se ta myšlenka měla odít tělem, měla by maso Palachovo.

Zůstaňme ale zatím před prahem svého osudu, v kině. Nechtěl jsem víc než říct, co mi nad tím filmem napadlo. Na tak těžké úvahy, jaké jsem naznačil, nemám přehled ani sílu. Jo, a ještě se vám musím přiznat, že se mi, sketovi moc ulevilo, když jsem viděl, že asketa Mahátmá měl smysl pro srandu! "Nebudeme stávkovat, strávíme jenom den na modlitbách," prý. Tak si já pravím, že nemusíme nepohodlně protestovat, můžeme jenom vyboulit elektrárnu náhlým vypnutím všeho doma. Máme v moci zhroutit celé průmysly nepotřebou jejich výrobků. Také o prázdných chodbách úřadů si dál přemýšlím - tak jako před lety dvaceti, jen těžší hlavou.

Očividná byla v kině slabost anglické vlády. Takový Gándhí mohl vzniknout jen zásluhou britského útisku. Jak on tam zmlácen pálí dál třaslavou rukou ty průkazky, to ho nemohli na pět let sklidit z očí veřejnosti? Nebo proč nepřepadli ten jeho ášrám, nepobrali mu knihy? A jak se potom on i přívrženci vrhne před oddílem jízdy na zem, to by dovedl každý náš disident: do těch lidí mělo se vjet, ti potřebovali mít naši jistotu, že se do nich vjede nějakými nelidskými koňmi! Dojemná, nám směšná scéna u soudu: špatně prokádrovaný soudce sympatizuje s obžalovaným, veřejnost v síni ho povzbuzuje: jak to, že tam místo veřejnosti neseděli tehdejší britští estébáci? Nakonec generál Smuts odvolá svůj zákon - zásadní chyba! Nic nikdy neodvolám, i kdyby mě ještě povýšit měli! Nebo ta příhoda, jak on přijede kamsi vlakem, lid ho vítá a tu se k němu prodere jeden voják z pouhých dvou, aby mu řekl: „Jste zatčen!" — „Za co," odpoví ovšem Gándhí a Angličan popleten logickou otázkou zmateně couvá. Měl jsem chuť vstát a zakřičet: „Za nic, jen tak! A budeš se divit!" Když ho, veleducha, konečně posadí do vězení..., oni k němu pustí novináře, ti o tom píší! Proč si ta vláda neudělá pořádek v nápravných zařízeních a v tisku? Nakonec, místo aby ho přejeli nebo utopili ve Visle, pozve ho McDonald do Londýna! Teprve když ho zabijí vlastní lidé, máme v kině pocit, že jsme trochu doma. Ta vláda byla cizí, ten vrah je nás.

Máme už tedy vraha. Najdeme pro něj ještě svého Gándhího? Myslím si jaksi, že i to je možné. Doufám v to.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 6, číslo 10, říjen 1986.)