Na první, povrchní pohled by Ludvík Vaculík jakožto autor mohl působit spontánně, zemitě, neřkuli lidově — kdyby to slovo nebylo už dávno zprofanované. Jenže zdání klame. Vaculík vůbec nebyl literárně nepoučený, nešikovný nebo netrpělivý — ačkoli netrpělivost a nešikovnost, ovšem v jednání s druhými lidmi, ne v literatuře, si občas přiznával.

A je příznačné, že i za těmi nejintimnějšími přiznáními se prsila chlapská vychloubačnost, která měla daleko k tolik oblíbenému českému sebemrskačství. To ostatně Vaculík neprovozoval nikdy. Jeho kritika byla vždy konkrétní, přesná, i když většinou potřebovala mnohem méně než dva tisíce slov. Ale někdy taky přechválil. Třeba v posledním rozhovoru pro Lidové noviny: „Je to dobrý! Je to dobré dneska. Já su spokojený.“

Stín lidovosti

Vraťme se ale k Vaculíkově literární poučenosti. Myslím, že Vaculíkovi podobně jako Hrabalovi nebo Haškovi hrozí, že bude vnímán jako bezmála „lidový vypravěč“, který dává k dobru tu či onu příhodu anekdotického rázu.

Ačkoli u Vaculíka je toto nebezpečí možná přece jen o vlas menší, a to ze dvou důvodů. Prvním důvodem je jeho rozbíjení příběhu. Důvodem druhým, který s tím prvním velmi úzce souvisí, je sám způsob, jakým příběh rozbíjí. Dělá to totiž nesmírně rafinovaně.