Při návratu z dlouhé cesty jsem si znovu četla Vaculíkova Morčata, kde je hned zpočátku ta otřesná pasáž o „holčičkách, co se (na rozdíl od chlapců) k ničemu pořádnému nehodí“:

„Morče má štěstí, že se nedostalo k některému z vás, děvčátek, nebo dokonce holčiček. Holčičky jsou dneska to nejhorší. Nic nemusejí dělat, prakticky nemají žádnou starost, a když se pak o někoho chtějí starat, prakticky mu škodí vinou stupidních matek. Stupidních znamená ozdobených, líných a tuctových. Vašich matek, takové holčičky, mám akorát po krk. Mám strach, vy pitvořivé všeneumělky, a to ani na ten klavír, s kým se naši chlapci ožení. Shodíme vás ze schodů. Uklidněte se, zapalte si už teď své budoucí cikáro a vyslechněte včas, co vám povídám: dovedu si představit, kdyby se morče místo Pavlovi dostalo k některé z vás, stejně starých holčiček, jak bys ho chovala, ty trumbero, mačkala, hladila a muchlala, až by mu blahem přestalo chutnat, olezla by mu srst a pohasly oči. Pak bys ho, známe to, v slzách a s veškerým smutkem, který by se ti líbil, pohřbila a nosila mu na hrobeček květinky.“

Kdysi jsem tu pasáž četla s velikým odporem a pocitem lítosti nad tím, že tak skvělé dílo obsahuje tak otřesnou pasáž. Protože spisovatelovo dílo obdivuji a cítím se jeho zasvěcenou čtenářkou (nikoli jen ctitelkou, jakých on má stovky, nebo za mlada míval), dotýkala se mě ta pasáž osobně. Aha, takže když já jsem jako holčička nechodila pozorovat vlaky na nádraží ani si nehrála s jeřábem, nestojím za nic?

Teprve včera, v klaustrofobním prostoru letadla, kde nebylo od příběhu kam uniknout, jsem si uvědomila, že tam je přece také otřesná pasáž o dětech — a posílena lety života a ženství jsem náhle ty pasáže uviděla jinak: jako přímo atavistické volání po skutečné rovnosti lidí. To krásné místo, kdy vypravěč chce tajně navštívit znovu domek inženýra Chlebečka v Hlubočepích, jeho žena něco tuší, bojí se o něj a chodí mu naproti k bance. On se jí ptá, co by dělala, kdyby chtěl jít třeba do hospody, a ona, že by šla s ním. On — a co kdyby chtěl jít k nějaké ženské? A ona — počkala bych před domem. Jasně, nepíše se, co by dělal on, kdyby žena měla nějakou svou tajnou činnost a on se o ni bál a nevěděl, kam chodí, takové příběhy přijdou až později.

Na Morčatech je ovšem nejlepší i nejdrásavější to, jak autor líčí v první osobě svého hrdinu — jako hrozného, postupně až otřesného člověka. Tím má právo psát hrozné věci o holčičkách i o dětech, o morčatech nemluvě. Znovu ale musím v tom letadle přemýšlet o sobě jako o holčičce, stále se mě ta pasáž dotýká: K čemu jsem se hodila já jako holčička v letech, v nichž se Morčata odehrávají?

Holčička k ničemu

Na piáno jsem hrála jen jakž takž, sportovní nadání jsem bůhvíjaké neměla, ani zvlášť šikovné ruce. Dělala jsem všechno, co ostatní děti, s průměrnými výsledky, s výjimkou výsledků studijních. Ve třídě jsem měla autoritu i iniciativu, učitelé, kromě těch, kteří to nesnášeli, mě měli rádi. Po pravdě řečeno, byla bych raději vyhrála školní olympiádu v atletice (třeba ve skoku dalekém) než recitační soutěž. Ale úspěchy mě potkávaly spíš v té recitaci (trapně holčičkovské). Na letním táboře jsem byla pro svůj oddíl břemenem volejbalových turnajů, protože jsem zkazila kdejaký míč; naopak na výletech jsem bývala vepředu a nosila chlebníky mladším.

Maminka s babičkou mě učily ručním pracím, protože je samy provozovaly, jaksi z konvence. Ani jedna nebyla nijak perfektní, a babička navíc neuměla moc vařit. Velké překvapení v tomto ohledu nastalo, když jednou můj bratr dostal nějakou mononukleózu nebo co a musel dlouho ležet v posteli — tehdy ho máma naučila plést, aby si ukrátil čas, a on se během několika dní zdokonalil tak, že pletl mnohem lépe než ona a upletl si svetr.

To jsem já nikdy nedokázala, já jsem si ovšem v nemoci dokázala číst i celou noc. Bratr ovšem také lepil modely a chodil s nimi létat, měl prostě koníčky, což já, holčička, ne. Čtení a listování v atlasu rostlin se mezi chovateli morčat za koníček nepovažuje, chov morčat u nás doma taky ne, ten byl přímo zapovězen. Bratr vynikal také v mytí oken a dobře jsme si spolu vedli v prádelně (ještě nebyly automatické pračky) — kdo si dnes vzpomene, jak organizačně náročná a docela nebezpečná byla práce v domovní prádelně s tou spoustou vařící vody a požadavkem perfektního úklidu po skončení práce.

Máma byla pyšná na to, že se její syn o sebe v každém ohledu postará (včetně vaření), že ho dobře vychovala do manželství i do života; ale nebyla to pravda, bratr všechny ty dovednosti odložil okamžitě ve chvíli, kdy získal ženu, která byla ochotná je vzít na sebe. Škoda, můj bratr mohl být mnohem zajímavější muž, než nakonec byl, kdyby se držel směru nastoleného matkou — tím směrem je úplná rovnost mezi jím a mnou, která jsem samozřejmě byla pro manželství vychovaná stejně, včetně vhledu do rodinného hospodaření. My jsme ovšem vyrůstali bez otcovského vzoru, který, kdyby k nám přistupoval se stejnou rovností, kdoví k jaké dokonalosti by nás dovedl. Jenže náš otec takový nebyl, však kdyby byl, zůstal by s námi (jako ten tatínek v Morčatech).

O tom, k čemu jsem se hodila jako holčička, přemýšlím v souvislosti s tím, jak jsou některé profese jaksi předem (mírně řečeno) nedoporučené ženám, zatímco u mužů to snad neplatí v žádném oboru. Podle autora Morčat jsem byla přesně ta holčička k ničemu — nebyly tu žádné technické schopnosti, bavilo mě hlavně číst a pořád si (s někým) něco povídat a dobře se učit. Nechyběla mi zvědavost na to, co je za nejbližším kopcem, kde pramení řeka, kdo postavil ten kostel a komu patří ten náhrobek.

V mé holčičí mysli rozprostřené do souvislostí tak širokých, jak jsem je jen dokázala pobrat, nebylo místo pro konkrétní drobnosti, takže jsem vždycky dělala numerické chyby a vždycky musela mít svoje věci spíš rozložené než srovnané. Zato příčinné souvislosti a vysvětlení podstaty mi přinášely uspokojení a radost — do smrti nezapomenu, jak jsem jednou počítala matematický úkol někde na výletě a vyšel mi „správně“, jen s opačným znaménkem. Jeden pan inženýr, který tam byl s námi, mi na moje lehkomylsné „to je skoro dobře“ řekl „to je úplně špatně, minus dvě je přece úplně jiné číslo než dvě“.

A podobně, jak vím už sama od sebe, je to se špatně vysloveným slovem: to je prostě úplně jiné slovo. Takový model myšlení mi byl mnohem bližší než model letadýlka slepeného z plastikových dílků, ale i než model šatů, které si šila máma. Ale ne, nebyla jsem bůhvíjak chytrá, byla jsem obyčejná holčička z venkovského města, která prakticky neměla žádnou starost, tak se všelijak toulala a myslela na hlouposti. K čemu se hodí taková holčička?

Vlivem okolností společenské i mé osobní povahy jsem se v životě naučila spoustu věcí, ke kterým jsem vůbec nebyla vedená, nebylo jak s nimi získat zkušenost. Například zatápět v špatně táhnoucích kamnech, uvařit knedlíky pro dvě stě lidí, štípat a řezat dříví, starat se o docela velká hospodářská zvířata včetně zabijačky, otrhat celý sad ovoce, zavařit je, kosit trávu, pracovat na poli, na zahradě a v lese. Většina lidí, kteří se mnou tu práci dělali, ji dělali lépe, protože ji měli jako hlavní svůj program, já jsem to vždycky brala jako nezbytnou součást momentálně žitého dějství života a zajímalo mě to dějství vždycky jako celek. To vím dnes, tenkrát jsem mávala sekerou a kosou a lezla se sazenicemi po lesních pasekách jako každý jiný.

Dnes vím, že jsem v těch svých Morčatech, v nichž účinkují jiná zvířata a jiné děti, vypravěčem, a že vyprávět příběh znamená ovládat ho; ale znamená to také dopouštět se nehorázností. Dnes čtu ty otřesné pasáže v Morčatech Ludvíka Vaculíka jako volání po činorodé společnosti svobodných lidí, kteří k uskutečňování své svobody nepotřebují nic víc, než životní perspektivu a platná pravidla na cestě k dosahování cílů. Ten podivný děj je vyjádřením bytostné nespokojenosti s tím, že se toho nedostává. Z té frustrace hrdina ochraňuje i týrá členy rodiny i morčata a nakonec hyne v touze poznat, jak se věci mají.

To ostatně dělá i v ostatním svém díle, jen už do toho neplete morčata a píše to rovnou. Pokud jde o holčičky, o autorovi té knihy si dnes myslím, že jim právo na vyprávění příběhu nebere, jen jim ho neumí přiznat a až do svých současných dnů se v tom všelijak motá. Také žádnou plnohodnotnou ženskou postavu ve svém díle nemá, což mu nemějme za zlé, je prostě tak ustrojen, jako autorský typ, a nic s tím v životě nezmohl. Jeho dílo je zajímavé i touto omezeností.

↗

Pokud jde o holčičky, o autorovi té knihy si dnes myslím, že jim právo na vyprávění příběhu nebere, jen jim ho neumí přiznat a až do svých současných dnů se v tom všelijak motá. Foto giumaiolini, flickr.com

Po Morčatech

Zkoumám vlastně celý život (provázený pochopitelně i genderovou diskriminací, kterou jsem ostatně viděla už u své matky, a obě jsme ji mnohokrát v životě kvůli vážnějším problémům, jako jsou třeba děti, nebo zajímavějším tématům jako je třeba vlastní obsah práce, přehlédly) co — pokud jde o schopnosti — odlišuje ženu od muže. Kromě schopnosti porodit dítě je to opravdu jenom fyzická síla; cokoliv souvisí s šikovností, inteligencí, uměním komunikace, systematičností, precizností i rychlostí jsou ženy schopny dělat stejně dobře (nebo špatně) jako muži, holčičky stejně jako chlapci.

Od napsání Morčat jsme se posunuli o pětačtyřicet let a holčičky si mezitím osvojily spoustu tenkrát mužských dovedností. Myslela jsem na ně, když jsem viděla šikovného kluka pokládat podlahu v mém pokoji, když jsem pozorovala obkladače v koupelně, instalatéra s jeho soustavou dokonalých hasáků, hodináře, který restauroval pendlovky po mámě — vždyť to všechno bych dokázala taky, kdyby mě to někdo naučil nebo kdybych se to potřebovala naučit pro životní praxi. Je tedy třeba se zabývat tou životní praxí, co od nás žádá a kde nás chce mít.

Při svém smyslu pro životní krajinu a neuklizený stůl bych řekla, že se mají všechny obory vyučení i studia vypisovat neutrálně, bez jakéhokoli genderového omezování nebo upřednostňování. Problémy s tím, že se mezi samými kluky třeba přihlásí jenom jedna dívka, bych navrhla řešit až tehdy, kdy nastanou.

Ale hlavně — to se týká té životní praxe — z nejhlubší duše věřím, že dětem se má vštěpovat, aby si vybraly obor, který je bude bavit, podle svého zájmu a třeba i životní odvahy, ne podle momentální možnosti uplatnění nebo výdělku, které se mění tak nečekaně, že člověk zkoprní. Na absolventech uměleckých škol — ne, že by ze všech byli takoví umělci — mám však vyzkoušené, že své zaujetí oborem dokážou promítnout i jinam, protože jsou kreativní, uplatní se velice dobře. Všichni, i když mnozí dělají něco úplně jiného, než co studovali.