Při návratu z dlouhé cesty jsem si znovu četla Vaculíkova Morčata, kde je hned zpočátku ta otřesná pasáž o „holčičkách, co se (na rozdíl od chlapců) k ničemu pořádnému nehodí“:

„Morče má štěstí, že se nedostalo k některému z vás, děvčátek, nebo dokonce holčiček. Holčičky jsou dneska to nejhorší. Nic nemusejí dělat, prakticky nemají žádnou starost, a když se pak o někoho chtějí starat, prakticky mu škodí vinou stupidních matek. Stupidních znamená ozdobených, líných a tuctových. Vašich matek, takové holčičky, mám akorát po krk. Mám strach, vy pitvořivé všeneumělky, a to ani na ten klavír, s kým se naši chlapci ožení. Shodíme vás ze schodů. Uklidněte se, zapalte si už teď své budoucí cikáro a vyslechněte včas, co vám povídám: dovedu si představit, kdyby se morče místo Pavlovi dostalo k některé z vás, stejně starých holčiček, jak bys ho chovala, ty trumbero, mačkala, hladila a muchlala, až by mu blahem přestalo chutnat, olezla by mu srst a pohasly oči. Pak bys ho, známe to, v slzách a s veškerým smutkem, který by se ti líbil, pohřbila a nosila mu na hrobeček květinky.“

Kdysi jsem tu pasáž četla s velikým odporem a pocitem lítosti nad tím, že tak skvělé dílo obsahuje tak otřesnou pasáž. Protože spisovatelovo dílo obdivuji a cítím se jeho zasvěcenou čtenářkou (nikoli jen ctitelkou, jakých on má stovky, nebo za mlada míval), dotýkala se mě ta pasáž osobně. Aha, takže když já jsem jako holčička nechodila pozorovat vlaky na nádraží ani si nehrála s jeřábem, nestojím za nic?

Teprve včera, v klaustrofobním prostoru letadla, kde nebylo od příběhu kam uniknout, jsem si uvědomila, že tam je přece také otřesná pasáž o dětech — a posílena lety života a ženství jsem náhle ty pasáže uviděla jinak: jako přímo atavistické volání po skutečné rovnosti lidí. To krásné místo, kdy vypravěč chce tajně navštívit znovu domek inženýra Chlebečka v Hlubočepích, jeho žena něco tuší, bojí se o něj a chodí mu naproti k bance. On se jí ptá, co by dělala, kdyby chtěl jít třeba do hospody, a ona, že by šla s ním. On — a co kdyby chtěl jít k nějaké ženské? A ona — počkala bych před domem. Jasně, nepíše se, co by dělal on, kdyby žena měla nějakou svou tajnou činnost a on se o ni bál a nevěděl, kam chodí, takové příběhy přijdou až později.

Na Morčatech je ovšem nejlepší i nejdrásavější to, jak autor líčí v první osobě svého hrdinu — jako hrozného, postupně až otřesného člověka. Tím má právo psát hrozné věci o holčičkách i o dětech, o morčatech nemluvě. Znovu ale musím v tom letadle přemýšlet o sobě jako o holčičce, stále se mě ta pasáž dotýká: K čemu jsem se hodila já jako holčička v letech, v nichž se Morčata odehrávají?

Holčička k ničemu