Na Bohuslavu Sobotkovi bylo včera vidět, že mu spadl kámen ze srdce. Není se čemu divit: pokud by vnitrostranické referendum, jehož byl on a jeho nejbližší okolí motorem, dopadlo jinak, než nadpoloviční účastí, popřípadě by na některou z otázek bylo odpovězeno jinak, než tak, jak si předseda přál, otevřelo by to cestu jeho kritikům. Takhle se sice může v kuloárech mudrovat, zda je 52% účasti hodně nebo málo, jisté však je, že na tom se těžko bude Sobotkova pozice zpochybňovat.

Zajímavé také bude, až (a zda vůbec) Lidový dům zveřejní přehledy o hlasování za jednotlivé krajské organizace a okresy. Lze totiž předpokládat, že zde budou zajímavé rozdíly jak v účasti, tak v odpovědích na jednotlivé otázky. Doufejme, že se tyto údaje nestanou pouze záminkou k dalšímu kolu střetu mezi jednotlivými mocenskými skupinami uvnitř strany. I proto by měly být zveřejněny, a to co nejdříve.

Je samozřejmě fajn, že straníci drtivou většinou projevili zájem podílet se na sestavování kandidátek. Ale ruku na srdce: čekal někdo jinou odpověď? Tato otázka byla od počátku položena účelově, se záměrem získat do ruky klacek na baronské struktury v krajích a okresech před klíčovým sjezdem. Tento klacek tedy Sobotka v ruce má, ale otázka zní, zda ho umí také náležitě použít. Do sjezdu je totiž ještě moře času, během kterého se může leccos odehrát a pak je tu sjezdová atmosféra a jeho pravidla samotné.

Vzpomeňme jen, co se odehrálo při hlasování o změnách stanov v Ostravě, když Bohuslav Sobotka odběhl na tiskovou konferenci a předal moderování sjezdu Michalu Haškovi. Jinak řečeno, Sobotka a spol. vyhráli bitvu, nikoliv válku. S ohledem na zázemí Lidového domu, Sobotkovo intelektuální okolí a ne úplně dobré vztahy uvnitř této skupiny to bude velmi náročný druhý poločas.

Ohledně kvót pro účast žen na kandidátkách se již dnes vcelku správně mluví o riziku Pyrrhova vítězství. S odpuštěním, jinak se to asi vidí z redakce Deníku Referendum, kde je vcelku gender friendly prostředí a sebevědomými mladými maminkami se to jen hemží. Problém je, že tomu tak není v ČSSD a hlavně zkušenosti z minula ukazují, že přísloví „kde nic není, ani čert nebere“ se může lehce opakovat.

Nemluvím o tom, že jsou zde taktéž některé příklady stávajících političek ČSSD, které věru nelze za velký přínos pro stranu považovat. Tzv. kvóty pro ženy se — v podmínkách ČSSD — mohou taktéž stát skulinou pro baronské struktury, kdy při nedostatku vhodných kandidátek mohou využít této situace a prosazovat své „koně“. Pardon, „kobyly“. I tady jsou příklady takových „kobyl“ z minulosti vcelku známé.

O zákazu kumulace funkcí není třeba se příliš bavit: byla-li otázka na větší účast členů při schvalování kandidátek účelová, pak tahle byla účelová okatě. Navíc z principu není vhodné, ani účelné schopnému komunálnímu politikovi od starosty výše zakazovat účast v parlamentu. Může-li být poslanec či senátor ministrem, nemá logiku to zakazovat starostovi či hejtmanovi. Obávám se, že toto se ČSSD do budoucna ještě vymstí.

Nu a pak tu máme věc, kterou žádné referendum nevyřeší. Stejně, jako vyšší frekvence voleb nevyřeší krizi politiky. Je to personální a intelektuální stav, v němž se ČSSD dlouhodobě nachází a který jí pomalu, ale jistě, sráží na úroveň středně velké strany s výhledem na setrvalý stav volebních zisků pod 20 %, kdy každá nová „spotřební strana“ bude pro ni ohrožením.

Nad řešením tohoto stavu se sice vedou debaty, a to i veřejně, avšak přestože od voleb, v nichž ČSSD utrpěla historicky nejnižší volební zisk od těch v roce 1992, uplyne skoro rok, nikdo zatím z Lidového domu nenašel odvahu pravé příčiny pojmenovat. A dokud se tak nestane, může si ČSSD pořádat referenda třeba každý měsíc, ale k návratu do dominantní role na české politické scéně se prostě a jednoduše neureferenduje.