Na Bohuslavu Sobotkovi bylo včera vidět, že mu spadl kámen ze srdce. Není se čemu divit: pokud by vnitrostranické referendum, jehož byl on a jeho nejbližší okolí motorem, dopadlo jinak, než nadpoloviční účastí, popřípadě by na některou z otázek bylo odpovězeno jinak, než tak, jak si předseda přál, otevřelo by to cestu jeho kritikům. Takhle se sice může v kuloárech mudrovat, zda je 52% účasti hodně nebo málo, jisté však je, že na tom se těžko bude Sobotkova pozice zpochybňovat.

Zajímavé také bude, až (a zda vůbec) Lidový dům zveřejní přehledy o hlasování za jednotlivé krajské organizace a okresy. Lze totiž předpokládat, že zde budou zajímavé rozdíly jak v účasti, tak v odpovědích na jednotlivé otázky. Doufejme, že se tyto údaje nestanou pouze záminkou k dalšímu kolu střetu mezi jednotlivými mocenskými skupinami uvnitř strany. I proto by měly být zveřejněny, a to co nejdříve.

↗

Volební účast  52 % ve vnitrostranickém referendu je natolik velká, že to těžko umožní  zpochybňovat Sobotkovu pozici. Foto web ČSSD 

Je samozřejmě fajn, že straníci drtivou většinou projevili zájem podílet se na sestavování kandidátek. Ale ruku na srdce: čekal někdo jinou odpověď? Tato otázka byla od počátku položena účelově, se záměrem získat do ruky klacek na baronské struktury v krajích a okresech před klíčovým sjezdem. Tento klacek tedy Sobotka v ruce má, ale otázka zní, zda ho umí také náležitě použít. Do sjezdu je totiž ještě moře času, během kterého se může leccos odehrát a pak je tu sjezdová atmosféra a jeho pravidla samotné.

Vzpomeňme jen, co se odehrálo při hlasování o změnách stanov v Ostravě, když Bohuslav Sobotka odběhl na tiskovou konferenci a předal moderování sjezdu Michalu Haškovi. Jinak řečeno, Sobotka a spol. vyhráli bitvu, nikoliv válku. S ohledem na zázemí Lidového domu, Sobotkovo intelektuální okolí a ne úplně dobré vztahy uvnitř této skupiny to bude velmi náročný druhý poločas.

Ohledně kvót pro účast žen na kandidátkách se již dnes vcelku správně mluví o riziku Pyrrhova vítězství. S odpuštěním, jinak se to asi vidí z redakce Deníku Referendum, kde je vcelku gender friendly prostředí a sebevědomými mladými maminkami se to jen hemží. Problém je, že tomu tak není v ČSSD a hlavně zkušenosti z minula ukazují, že přísloví „kde nic není, ani čert nebere“ se může lehce opakovat.

Nemluvím o tom, že jsou zde taktéž některé příklady stávajících političek ČSSD, které věru nelze za velký přínos pro stranu považovat. Tzv. kvóty pro ženy se — v podmínkách ČSSD — mohou taktéž stát skulinou pro baronské struktury, kdy při nedostatku vhodných kandidátek mohou využít této situace a prosazovat své „koně“. Pardon, „kobyly“. I tady jsou příklady takových „kobyl“ z minulosti vcelku známé.

O zákazu kumulace funkcí není třeba se příliš bavit: byla-li otázka na větší účast členů při schvalování kandidátek účelová, pak tahle byla účelová okatě. Navíc z principu není vhodné, ani účelné schopnému komunálnímu politikovi od starosty výše zakazovat účast v parlamentu. Může-li být poslanec či senátor ministrem, nemá logiku to zakazovat starostovi či hejtmanovi. Obávám se, že toto se ČSSD do budoucna ještě vymstí.

Nu a pak tu máme věc, kterou žádné referendum nevyřeší. Stejně, jako vyšší frekvence voleb nevyřeší krizi politiky. Je to personální a intelektuální stav, v němž se ČSSD dlouhodobě nachází a který jí pomalu, ale jistě, sráží na úroveň středně velké strany s výhledem na setrvalý stav volebních zisků pod 20 %, kdy každá nová „spotřební strana“ bude pro ni ohrožením.

Nad řešením tohoto stavu se sice vedou debaty, a to i veřejně, avšak přestože od voleb, v nichž ČSSD utrpěla historicky nejnižší volební zisk od těch v roce 1992, uplyne skoro rok, nikdo zatím z Lidového domu nenašel odvahu pravé příčiny pojmenovat. A dokud se tak nestane, může si ČSSD pořádat referenda třeba každý měsíc, ale k návratu do dominantní role na české politické scéně se prostě a jednoduše neureferenduje.