Jako každý člen České strany sociálně demokratické jsem v těchto dnech dostal poštou hlasovací lístek k vnitrostranickému referendu. Kromě samotného lístku se třemi otázkami a lístku verifikačního s čestným prohlášením jsou v zásilce dvě obálky. Jedna, menší, do níž se vkládá hlasovací lístek, má barvu oranžovou. Druhá, větší, pro vložení oranžové obálky a verifikačního lístku, je modrá.

Nešlo nemyslet na symboliku barev. Projev vnitrostranické demokracie, který má stranu oživit, učinit ji otevřenější, transparentnější a přitažlivější, dodat blednoucí (z pohledu některých dokonce hnědnoucí) oranžové opět lesk, může utonout v modré hlubině zklamání, nedůvěry a nevýznamnosti, do níž klesá či již klesl dlouholetý velký rival sociální demokracie.

↗

Bylo by velmi dobré, kdyby po nynějším referendu byla Česká strana sociálně demokratická stranou demokratičtější, otevřenější, důvěryhodnější. Foto web ČSSD

Samotné referendum není na vině. Je to pokus vlastně sympatický, který za splnění určitých podmínek může českou sociální demokracii posunout správným směrem. Zda se tak opravdu stane, je ovšem velice nejisté.

Podívejme se postupně na tři otázky, které mají sociální demokraté před sebou.

První z nich, zavedení vnitrostranických primárek, v nichž by o kandidátních listinách rozhodovali všichni členové ČSSD v příslušném volebním obvodu, může v případě kladného zodpovězení posunout sociální demokracii ke skutečně vnitřně demokratické straně. Kromě jednoho „Ano“ na hlasovacím lístku je k tomu ovšem třeba ještě maličkosti: dostatečného počtu členů, kteří dokážou demokraticky nastavené vnitřní procedury také demokraticky naplňovat.

Bohužel není jisté, že v ČSSD je takových členů dost nebo že dokonce převažují. Na místě je obava, že zavedení primárek v části sociálnědemokratických organizací žádný efekt nepřinese, protože ti, kdo na příslušné místní, obvodní či krajské úrovni mají nyní skrze „své“ členy pevně v rukou rozhodování o všem důležitém, dokážou i primárky proměnit v ryze formální disciplínu.

Také druhá otázka, zavedení kvót pro ženy (případně, zcela hypoteticky, i pro muže coby „opačné pohlaví“) na kandidátkách do krajů a Poslanecké sněmovny ve výši 40 %, má v sobě skryto čertovo kopýtko. K tomu, aby se na oranžových kandidátních listinách sympaticky odshora dolů střídala mužská a ženská jména, je potřeba opět jen drobnosti. Dostatečného počtu žen, které budou schopny se na kandidátky prosadit.

Podle dosavadních zkušeností například při obsazování pozice místopředsedkyně strany „za ženy“ to je úkol velice těžký až nesplnitelný. Je přitom iluze se domnívat, že i při odsouhlasení 40 % kvóty bude zajištěno vyšší zastoupení žen na volitelných, tj. předních místech kandidátních listin. O tom, kde na kandidátkách mají mít „osoby opačného pohlaví“ zajištěné pozice, se totiž v referendu rozhodovat nebude.

Ačkoli příznivci kvót mohou, jistě oprávněně, argumentovat tím, že se jejich zavedením ČSSD pouze přibližuje svým sestrám z některých západoevropských zemí, může se poměrně snadno stát, že i tento krok nakonec přinese jen další rozpaky.

Zákonné omezení kumulace placených veřejných funkcí, třetí z otázek referenda, je opatření, proti němuž by málokdo něco namítal. Ve skutečnosti ale i zde se za zdánlivě jednoznačnou otázkou skrývají otazníky. Pokud se ten, kdo veřejné funkce kumuluje, vzdá platu ze všech z nich kromě jediné, bude se na něj zákaz kumulace vztahovat?

A má vůbec opodstatnění zákonem zakazovat kumulaci, či méně nehezkým termínem souběh demokraticky volených funkcí, jichž dotyčný či dotyčná dosáhli díky důvěře voličů? Které dnes běžně praktikované kombinace veřejných funkcí by měly být z tohoto zákazu vyňaty? Jedna krátká otázka referenda vyvolává až příliš mnoho dalších otázek.

Bylo by velmi dobré, kdyby po nynějším referendu byla Česká strana sociálně demokratická stranou demokratičtější, otevřenější, důvěryhodnější, aby byla místem, kde se lépe žije a dýchá, a neměla problém získávat a udržet si nové aktivní členy. Je však téměř jisté, že referendum samo o sobě k ničemu z toho stačit nebude.

Přesto vložím hlasovací lístek do oranžové obálky a tu pak do obálky modré s nesmělou nadějí, že každý drobný, možná i rozpačitý, ale přece jen krůček dopředu může české sociální demokracii pomoci.