Sociálně demokratická identita v krizi
Vojtěch AdamPoslanec KSČM Vojtěch Adam kritizuje sociální demokracii za programové ústupky, jež učinila koaličním partnerům. Podle něj se nejsilnější parlamentní strana účastí ve vládě s lidovci a hnutím ANO vzdává své levicové identity.
O hluboké vnitřní krizi sociální demokracie svědčí vývoj posledních měsíců. Je dovršením letitého „tání“ levicovosti naší nejsilnější levicové strany nejpozději od roku 2002, kdy začala její „slavná“ blairizace. Nyní posouvání doprava vrcholí již naprosto nezamaskovatelným schizmatem mezi základními ideami sociálně demokratické politiky a jejími činy.
„Reformy“ veřejných financí, rozežírající kamen po kameni základy sociálního státu, naplánované a započaté za pravicových vlád, zdárně dotahují sociální demokraté do konce, jen pomalejším a pro část našeho národa stravitelnějším tempem. Vedoucí činitelé socialistů ovládají skvěle roli „hodného policajta“ ve známé psychologické hře na zblbnutí podezřelého individua — v našem případě ve hře na zblbnutí celého národa. Hra to je o to pikantnější, oč je v sociální demokracii více řadových členů, kteří myslí své levicové přesvědčení vážně.
Nyní sledujeme vrcholnou fázi dlouholeté tendence. Po „smrti“ ODS a ústupu TOP 09 do opozice se už nemají socialisté za koho schovat. A přesto bez jediného politického „výstřelu“ opouštějí jeden fundamentální pilíř svého programu za druhým.
Sociální demokraté se ve vládě vzdávají svých předvolebních priorit. Foto: web ČSSD
Církevní „restituce“ nejenom datem svého schválení připomínají dobu pobělohorskou. Jde o ostudné a pobuřující obdarování historicky znemožněné katolické církve, jde snad o první krok v pokusu o rekatolizaci českých zemí, jde o útok na samotnou českou státnost z hlediska územní celistvosti, jde o prolomení Benešových dekretů — taková je skutečná podstata církevních „restitucí“. A sociální demokraté?! Bez uzardění mlčí a v klidu přihlíží. Vždyť co jsme slíbili voličům, je po volbách přeci úplně vedlejší…
Vládní program nové koalice levicovou politiku nepřipomíná ani z japonského superrychlíku. Žádné skutečně zásadní investice do veřejné sféry, žádná reálná snaha řešit jednak vznik nových pracovních míst a současně nesnesitelně nízkou a nezdůvodnitelnou cenu práce českého zaměstnance. Mlácení prázdné slámy v naprosto zásadní oblasti korupce a zejména daňových úniků. Naší největší levicové straně nic neříkají ani vnitropodnikové ceny nadnárodních gigantů a další cesty, kterými tyto monopoly - které se živí na českém trhu, na zdejší populaci, infrastruktuře - odvádějí maximum zisků do zahraničí. Nic z toho vedení ČSSD nezajímá.
Další fundament levicové politiky. Finanční ústava. Ještě před rokem ji sociální demokraté zásadně odmítali jako další krok do temné propasti prázdné státní pokladny. Říkali „tím se přece z ekonomické krize nedostaneme“. Ano, tím do ní dokonce ještě více zabředneme, protože skutečný stabilní ekonomický růst přinášejí pouze dlouhodobé a robustní veřejné či přímo státní investice. Ale to už teď sociáldemokraty nezajímá. Teď mají přece kamaráda Babiše. A navíc je tlačí nalinkovaný scénář „moderní Evropy“ z Bruselu. Co na tom, že ho napsal za nás někdo jiný ve svém zájmu a ne v zájmu českých občanů!
Další z řady zrad vlastního programu je podpora Jean-Claude Junckera na předsedu Evropské komise. Opravdu ukázkovým důkazem je argumentace premiéra Sobotky vysvětlující podporu Junckera. Je to sice krok k maximálně pravicovému, posledních deset let totálně selhávajícímu neoliberálnímu pojetí evropského konceptu - ale my dostaneme předsedu Evropského parlamentu! Představte si tu výhru! Němečtí sociální demokraté „dostanou“ křeslo předsedy EP (které ve skutečnosti už mají dávno tím samým člověkem obsazené, tudíž si ho pouze udrží), zatímco čeští občané dostanou další dávku utahování opasků a budou moci platit krachy bank svými vlastními penězi! No není to prostě bomba?!
Premiér Sobotka přiznává, že nečeká, že ČSSD získá většinu v Senátu. To tuší zřejmě správně. Prozíravější lidé si však kladou jinou otázku. Za jak dlouho ČSSD skončí jako ODS a co bude potom.
Už bipolární rozdělování na české a německé v rámci EU je silným závanem minulosti. Vyrovnání s církvemi (nikoli restituce) a souvislost s hranicí roku 1948 jen potrvzuje, kde má KSČM své voličské jádro - tedy v čechizovaném pohraničí po roce 1945. Ono toho bylo víc, co bylo ukradeno a stalo se mnohem více křivd, které dosud nebyly napraveny. Ale mohl by i významný český komunistický politik respektovat mezinárodní právo a fakt, že Benešovy dekrety jsou již právně vyhaslé a i v případě jejich deklarativního a morálního odsouzení, které by bylo na místě, již nelze majetky vrátit. Takže fungují jen jako další strašák pro voliče.
Jen si říkám, že je ostudou tento projev starosty moravského města, kde se narodil Alfons Mucha, světová osobnost secesního malířství. Naštěstí máme další světové představitele secesního slohu - Josefa Hoffmanna z Brtnice, Josepha Mariu Olbricha z Opavy a Huberta Gessnera z Valašských Klobouk. Ti by ale našim národním komunistům asi vadili, mluvili totiž německy.
To že je pohraničí i po letech sociálně slabé je jiná otázkanež nacionální, stejně jako to že na utváření koalic v Evropském parlamentu má každá frakce vliv jen ve výši získaných mandátů. Levicové vedení bohužel není možné a zase be dodám, že brtiské remcání s levicí nic společného nemá.
Ad symbolickou hodnotu benešováých dekretů bylo řečeno také
mnoho napříč celým spetkrem, ale jako ochrana před případným tlakem na majetkové nároky (které dnes pravda oficielně vznášené nejsou) je snad možné u širší české populace chápat.