Milý Ludvíku!

Tak jsi to udělal, 6. 6. 2015. V sobotu odpoledne.

Toho dne večer mi přišla sms z čísla, které neznám:

„Upřímnou soustrast. Blahopřeji Ti k filmu. Demiurg (hnidy).“

Doteď nevím, kdo to byl,

v soustrasti jsem ale vycítila, že by mohlo jít o Tebe.

Jakou jinou soustrast by Demiurg mohl mít na mysli,

když všechny moje lásky už umřely.

Teď jsi s Milanem (Šimečkou), Jiříkem (Grušou),

s Karlem (Peckou a Kosíkem), s Honzou (Trefulkou)

a se Zdenou. A s dalšími, které sis vybral. S maminkou a s tatínkem.

Malinko přísně už jsi stihl napomenout nezbedu Magora.

A minul ses o vlas s Václavem Havlem. Václav Černý někde potají pokuřoval.

Píší, že po tobě zůstala díra. To není pravda.

Zůstala tu Tvá názorová přísnost, Tvoje erotické touhy,

Tvá rodinná věrnost, Tvá otcovská starost o druhé.

Tvá patriarchálnost. Tvůj nekonečný talent.

Když budeš někomu chybět, může si otevřít Sekyru nebo Český snář.

Ti zvídavější si mohou vzít knihy jiné, třeba i tu o staré posteli.

Vidím Tě na různých místech, myslím na to, jak ses nikam necpal,

a přesto ses všude prosadil,

umím si představit i místo hrobové, které sis zamluvil.

A slyším Tě. Promluvil jsi málokdy, ale vždycky pádně. O to víc jsi psal.

A psal jsi, přestože jsi věděl, že ne vždycky s Tebou budeme souhlasit.

Někdy jsi byl nesnesitelný, ale vždycky jsi byl věrný.

Tak Tě prosím, drž nám místo.

Někde v koutku, abychom si mohli už konečně v klidu popovídat.

A nebuď smutný. Nestojí to zato.

Tvá E. K.