Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Myslím, že přátelství není v přirozenosti sousedících politických národů. Všecky války vyšly ze sousedských vztahů: Francouz tradičně válčí s Němcem, ten s Polákem a ten dále oponuje Rusovi. Rus pak válčí s Turkem, Turek s Řekem... a tak dokola kolem světa. Jenom sousedé mají dobré vlastní důvody k nepřátelství. - Toto schéma nemůže dbát na národy donucené válčit pro cizí důvody nebo na bandy sloužící víře, svobodě či míru za vysoké odlučné.

Musím se pokaždé usmát nad tím nádherným přátelstvím národů, fungujícím ob jednoho: Poláci se tradičně div nepotentují láskou k Francouzům, my se moc milujeme s Jugoslávci a Holanďan jistě dá přednost Švédovi před Němcem. Asi před dvaceti lety mě jeden elftář z budapešťského rozhlasu takto obkročmo chtěl urazit povznešenými větami, jak výborně prý si oni, Maďaři, rozumějí s Poláky. No, neurazil mě (Maďar mě nemůže urazit!), rozuměl jsem mu. Také naše láska k Rusům byla přece básnivější, když ještě vládla přes dvě hranice.

Ostatně potvrzuje to i etymologie některých jmen: Naši západní sousedé Dojčové nám ty „němce" opláceli slovem Windhund; přičemž Wind je tu jiného původu i významu než „vítr", souvisíc s winden, gewunden, tj. zkoucený, a označlovalo Slovany a nejprve vůbec a později některé. Ale nač chodit tak daleko: Slovem „apač", tj. nepřítel, označovali Zuňové své sousedy, kteří se sami pojmenovávali jihoatabaskickým slovem „diné", tj. lidé. Siouxové zas přišli ke jménu tak, že Francouzi od jejich sousedů Odžibvejů převzali nadávku „takoví malí hadi" - nadowessi(oux).

Ideálním případem sousedění zdají se mi Pyreneje: proč tam nekvete přirozené nepřátelství dvou národů, nepřirozeně kdysi kvetoucí v Africe i jinde? Chladná je však i rovinná hranice mezi Německem a Dánskem, kdysi také žhavá. A vůbec mnohé dřív neposedné hranice dnes ani nemukají, a my víme proč: aby nebylo hůř.

Začal jsem tvrzením, že přátelství není přirozené pro sousedící politické národy, abych dál mohl tvrdit zdánlivě opak: že obyvatelstvo sousedících národů má přirozený sklon hranice svým životem rozleptávat, státní politiku zdravě pouštět druhým uchem ven, a nejde-li o holé živobytí, chovat se jako „diné". (Vizme Polky prodávající zpátky k nám tovar přikázaný do Polska.) Co tedy platí: je přátelství přirozené politickým národům, nebo není? Odpověď zná každý: politické národy jsou nepřirozené. Takové národy, hned jak mohou, nejsou.

Opakoval bych se, kdybych říkal, proč v naší současné české národnosti nevidím jiný smysl, nežli že je to dobrá záminka, hotový nástroj a energetický zdroj k boji za právo na odlišnost jedince i obce proti politicko-ekonomické denudaci, planýrující tělo i duši člověka na Západě i Východě. A že neznám tu doma žádný přesný národ, protože poslední postupný Čech je skoro shodný s prvním postupným Slovákem, to také jsem už napsal.

Už třetí den konečně padá sněh. Radují se z něho děti i velcí, jenom energetický zpravodaj hledí na to karatelsky. Stojím v duchu na bílém temeni Holého vrchu (831 m), jenž se táhle sklání k východu, kde se obrysy hor ztrácejí v bílé pláni země i nebe. Zmizely potoky i skály a vše, co pomáhá geometru. Když jsem tu v životě stál, snaže se průsmykem vhlédnout v mlhovinu Pováží, nebo ležel, pozoruje mračna vznikající v dolinách a rozpouštějící se nad horami, často jsem přemýšlel o podivnosti narození na takovém místě: na hranici staletého bezdůvodného klidu, a neklid, kdyby tu povstal, byl by naporučen zdálky, a chtěl jsem usilovným tušením vniknout k okraji lepší budoucnosti, když rozumem to nejde, protože rozum umí jen protáhnout dopředu linii minulosti, nemůže se vykolejit z veškeré zkušenosti, vědomosti, poznání a zvyků.

Mezi námi: necítím se Čechem. Nenarodil jsem se s tím, jenom se, holt, do toho z nouze oblékl. Mám ty šaty, ale chci v nich chodit svými cestami. Nevidím důvodu ke zvláštní národnosti české a slovenské. Vždyť zvláštní potřeby i názory dají se uspokojit dobrou územní samosprávou. Nekladu to však politicky: ani jako jen osobní prohlášení, natož jako návrh společného programu. Nemluvím totiž o vyloučení, sjednocení a uzavření, mluvím o přijetí, rozšíření a otevření národního vědomí, k němuž musí dojít samo. Je to věc individuálně psychická, pro někoho tento vyšší stav je, pro někoho už nebude.

Je mi jedno, kterou z dvou řečí se úřaduje. Mám dva jazyky: jedním mluvím, chutnám a lížu sám, druhým to za mě jinde dělá Tatarka a umí mi povědět, co sám nevím, neprožil jsem a necítil bych. Hovory bez konca se neměly překládat do češtiny. Písačky už se přeložit ani nedají. Jako se Tatarkova bytost v nemluvné argumentaci odvolává k celé naší zemi zvané Republika, tak se moje neúplná zkušenost s chutí dosycuje Rozumem, ba masem Slobodovým. Pro mne a za mne - protože já na to asi nemám nadání, eleganci a drzost - ať Johanides vtipně až lstivě, se salónním leskem snoba, jenž si však uvědomuje vidiecký původ veškerého chleba i cnosti, a se slovenským komplexem i světovou ctižádostí...co jsem to chtěl říct?

A na to právě jsou oni. Kniha, jež může být napsána česky jak slovensky či která se dá hladce přeložit, není zbytečná? Na hraniční kótě 831 cítím se uprostřed a žádného území na západ ani na východ nemůžu se vzdát.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 2, únor 1983.)

    Diskuse