Léto v Trondheimu

Ludvík Vaculík

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Čím dál k severu, tím více je jih jen pomyslem, až v jistém místě zeměkoule, kde z něho nezbývá nic, rozprostře se lidskou myslí jediné vědomí: všemi směry je jih. Nejsevernějším katedrálním městem Evropy je Trondheim: v tom jméně praská led. Město je centrem kraj zvaného - a v tom zvuku drtí se led o skálu - Sör Tröndelag. Slovo Sör znamená Jižní a je jasné, že sémanticky neplatí nic: je to zaříkadlo. Seveřan se celý život chystá k biologickému pohybu jižním směrem, jednoho dne ten pohyb udělá, a pak už jen povinnost, zvyk, rodina nebo smrt donutí ho vrátit se domů: za měsíc, za rok, za třicet let. Žádnou takovou živočišnou práheň po severu nemají oči a kůže Jižanovy.

Z hotelu Trönderheimen vyšel v červenci odpoledne cizinec. Rozhlédl se po Prinsens gate oběma směry, tedy k severu i kjihu, a vydal se k přístavu. „Tento Trondheim," pravilk sobě, "baví mě už tím, že jeho přístav je na rozdíl od všech evropských přístavů obrácen k severu. Je to, jako kdybychom se schválně, ale kdovíproč, odvrátili od milované ženy a s rozpřaženou náručí zoufali: Má drahá!"

Cizinec byl v onom dobrém věku mezi čtyřiceti a šedesáti, kdy se muž cítí i vypadá podle toho, co se mu zrovna povedlo či k čemu se chystá. Náš muž se po obědě dobře vyspal. „Podle slunce, které je právě v mlhách," řekl," máme pět hodin odpoledne asi v září a budeme je mít ještě dvě hodiny. Letní den v tomto Trondheimu je legračně dlouhý, proto zdejší lidé užijí svého léta víc než obyvatelé smyšlených zemí, jako je Španělsko s Řeckem. Jsem zde již třetí den."

Na konci Princovy ulice se muž rozmýšlel, ale ostrý deštík ho jako včera obrátil vpravo do Tryggvasonovy. „Dojímá mě u vás," pravil pod plátěnou roletou dívčí figuríně sedící v bílých bikinách za sklem v proutěném křesle pod oranžovým slunečníkem a popíjející oranžádu, „jestli si tu přesto prodáváte dámské plavečky a pánské slamáky pro případ léta. Také slova na plážovém písku u vašich nohou, složená z krabiček opalovacího krému, jistě znamenají LÉTO - SLUNCE- ZDRAVÍ, že? Ale jsme tu, jak se zdá, sami." Rozhlédl se ulicí, v jejích čistých kalužích se náhle odrazila modrá obloha a sluncem ozářené domy, olivově béžové a hnědě načervenalé. „Mezi přednosti Trondheimu v létě," pokračoval, "budu navždy počítat i to, že zásvity slunce po dešti jou tak časté. Přicházejí i dvakrát za hodinu."

Průhled mezi domy strhl muže k tomu, že opustil hlavní třídu a po dvou stech kroků octl se v prostoru a kulisách, jež nikdy neviděl, a přece je s ustrnutím poznával. Bylo to pracovní záhumení tohoto města: jeho živnostenské dílny, kanceláře a sklady, prostory soukromé, ale veřejně nablízko přístupné, teď navečer uklizené a prázdné lidí. Muž se lekl, zda nepřehlédl zákaz vstupu či neobešel závoru, ale žádná tam nebyla. „Když jsem byl malý," pravil kráčeje oběma nohama po kolejnici zapuštěné mezi fošny, "měli tak intimně uklizenou dílku i s okolím kovář a stolář v naší ulici. To bylo na Bílou sobotu před válkou a před revolucí, a od té doby konec. Kdybych jen proto vykonal tu dalekou a odvážnou cestu letadlem až sem, vím proč. Sbohem."

O hodinu později, pořád v pět, loudal se cizinec podél zábradlí nad vodou, zastavoval se a shlížel do člunů a lodic pestrých tvarů i barev. „Některé ty vaše kutry," usmál se, „vypadají jako kufry." A můžům, kteří otvírali poklopy a odmotávali lana, shora pravil: „Odemkli jste lodě, teď vytahujete na palubu sítě a někteří z vás, jak rád cítím, roztápějí už smažicí pánve k noční plavbě kam? Dveřmi kajut vidím až na útulnou pryčnu pod okénkem, slyším hudbu, a kdyby z otvoru některé lodě vyhlédla žena, jakkoli lákavá, a zvala mě k noční jízdě, té jsem přijel speciálně říct: Účelem mé cesty je konečně i to, abych si v klidu užil sebevražedné lítosti nad tím, že jsem se vzmužil a jedu bez tebe."

Po červeném mostě se žlutými věžkami nad propustí pro lodě přešel muž na druhý břeh Nidelvy a pravil: „Město není nijak veliké a jeho střed, obkroužený touto elvou, je plochý. Přístav nikdy nezamrzá. Byl jsme u nás jedním z lidí, kteří dělali, co chtěli." Nad střechami domů uviděl zelenou věž katedrály. Řekl: „Nic dalšího tu neuvidím, jestliže konečně nevystoupím až k pevnosti. Jenže ta voda!" Ve vodě stály na dřevěných pilotách dřevěné domy: bachraté, čtyřpatrové, natřené broskvovou žlutí nebo pomerančovou červení. Jejich odraz zářil z elvy jak Zlatá kniha pohádek z dětství. „Taky je mi líto," řekl muž, "že nic takového neviděla maminka, a přesto neumřela šťastná, bude tomu třicet let." Zasažen pak z dálky medovou vůní Nidarosu dodal: „Ó, vy lípy!" Chrám Nidaros, založený v jedenáctém století a v této chvíli obalený staletými lipami v květu, zvenčí tedy líbezně gotický, byl však uvnitř protestantsky strohý: „Ale zas, kdyby dožila, co by si myslela o mých slovech a skutcích?"

Když nakonec stoupal do kopce nad městěm, padla na Trondheim světlá noční mlha a terén se podobal pastvině. Náhle se pár metrů vpředu objevil nezřetelný, šedý a strmý obrys pevnosti. Muž se zastavil, obrátil, zamyslil a do mlhy dole pravil: „Dobré by také bylo, až se mlha odstře, kdyby se zjevilo sakra Brno!" Uviděl třísku dřeva, ucítil se dobře, sebral ji, našel další úlomky a pár suchých haluzí. Snesl to vše do mělkého dolíku s výhledem do bílé tmy, roztrhal včerejší noviny se zprávou o jeho příjezdu do města a chtěl zapálit oheň. Ale nepodařilo se mu to. Obětoval nejprve dopisy, potom zápisník, ale teprve když přiložil svůj pas, oheň se ujal.

Začas se objevilo nahoře pár bledých půlnočních hvězd. Pak dole prázdné ulice barevného města, nad nimiž marnivě jak ve dne svítily lampy jak o půlnoci. Pak se fjordem do dálky rozjížděly k severu stovky malých lodí. Když cizincova loď dosáhla volného moře a slunce, muž vypnul motor: „Vzít konečně osud do vlastních rukou a odevzdat se proudu."

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 7, červenec 1984.)

    Diskuse