V bezmoci a bezpráví, ale často i v nevědomosti a netečnosti suneme se na skládku materiálu, takže už brzo můžou z nás zase vařit mýdlo. Tento můj závěr nepochází z toho, že léto se zlomilo a do oken právě šplíchá studený déšť. Ten aspoň zředí radioaktivitu potoka, jež přesáhla normy, proto ji zakázali měřit. Voda teče do Brna. A oni ne aby snížili výrobu, zpřísnili dozor, změnili obchodní vztahy a vzali krajinu i lidi v ochranu! - Ovšem ten podzimní déšť bude místy také jedovatý.

V knize Sondy pod povrch lékařské vědy píše jistý akademik Prokop Málek o transplantacích lidských orgánů a líčí, jaké právní i morální zábrany se té zajímavé činnosti stavějí do cesty. Morální stránka se vyřídí obecným poznáním, co můžou transplantace lidstvu dát. Právní bariéra se odstraňuje ve světě změnou právních norem. Rozhodnutí o tom, komu vzít a komu dát, je na odbornících, jejichž „etika a morálka...je zárukou, že v žádném případě není myslitelné zneužití této situace". - Já ani nevyslovím, co si zrovna o tom pro budoucnost myslím, neobrátí-li se vývoj poměrů lepším směrem.

Mě nejvíc zaujalo, jak Prokop Málek, akademik, píše o překonávání právních překážek: „Řešení...bylo odlišné v kapitalistických státech, kde se ulpívá na tradiční představě, že tělo zemřelého patří nejbližšímu příbuznému, a v socialistických státech, kde se od této představy odstoupilo." - A to se podívejme: komu tedy patří tělo zemřelého? Že ono už také, jako kus dřeva, trubky či drátu na skládce, je socialistickým majetkem! Kdy to ti hrobaři usnesli?

Všimněte si jazyka, jímž se nám to ex cathedra podává. Samozřejmou a světoznámou pravdu, že tělo zemřelého patří příbuzným, akademik Prokop snižuje na představu asi blbečků, dnes nevyznamenávaných. Ztrátu jedno z přirozených našich práv nám podává, jako by nešlo o další vyvlastnění, nýbř jako bychom od něho sami odstoupili. Odvěkou spontánní snahu lidského rodu o přesáhnutí smrtelné existence jedincovy a lidskou potřebu tradice, řádu a jeho smyslu kradmým mávnutím ruky za sebou smazává jak lejno nelibě ulpívající mezi hemisférami.

Vyhláška ministerstva zdravotnictví z roku 1966 o pohřebnictví skutečně znamená, že z těla zemřelého je možno k léčebným, studijním a vědeckým účelům odebírat tkáně i orgány, s vyjímkou mrtvol, jež stihly projevit písemný nesouhlas. Tyto zákroky, stejně jako pitvu, je možno dělat dvě hodiny po tom, co tělo bylo shledáno mrtvým. Toho se však akademik nedotýká, takže nevíme, jak se to vlastně dělá, když přenášený orgán má být ještě živý. Konkurence mezi resuscitací a trasplantací je prý jen zdánlivá, protože „oba týmy...mají etickou povinnost bojovat za život a oba také mají snahu co nejrychleji přerušit zbytečně udržovaný umělý život".

Komu tedy mrtvi patříme, to vyhláška výslovně obchází tím, že stanovuje, kdo nás má pohřbít, není-li tu příbuzných. Nedověděl jsem se z ní ani, komu mám odevzdat to prohlášení, kdy nebo jestli je mám pořád nosit u sebe. Kdo mi však zaručí, že naň budou dbát? Známe přeci politické pitvy, ztracené statusy, vykopané hroby, přesypaný popel, zabavenou pozůstalost, vnucené místo a čas pohřbu, překažené rozloučení přátel se zesnulým.

Hlavně se nedokážu smířit s tím, že do jedné z posledních věcí člověka, tak důležité a tajemné, že na ní a okolo ní vznikly kulty i kultury, do něčeho, co jde nad sezónní a účelové zákony, troufá si sahat pouhý ministr, dneska ještě zdravotnictví, příště však třeba čeho?

Jednoho slunného dne ještě v září, v pátek v deset dopoledne, šel Mojmír Klánský po mostě ve Štěchovicích, náhle padl a byl mrtvý. Znal jsem ho třicet let. Jako vedoucí redaktor Květů uváděl mě do novin: učil mě odhadnout únosné téma, krátit vlastní text, předcházet chytře cenzuře.

Podrobně jeho životopis neznám, vím jenom, že vystudoval konzervatoř a pracoval pak v hudebním vysílání rozhlasu. Sám hrál na klavír, dokud ho měl, dokud měl kde a dokud mu neztuhly klouby. Vím, že jen malou část života dělal, co chtěl, kdežto většinu prožil v trestných zaměstnáních. V šestapadesátém roce byl předsedou organizace, jež hlasovala pro mimořádný sjezd strany. V osmašedesátém měl jako redaktor Zemědělských novin velký podíl na tvorbě nového zemědělského programu, napsal později o tom knihu. Románem Sedm dní (1963) vyvolal zájem a očekávání, které splnil Vyhnanstvím (1974), pak se mu psaní už tak nedařilo, třebaže byl velice neústupný, pilný a trpělivý. Měl mnoho přátel, ale ke spisovatelstvu cítil většinou zatrpklost. Taky ke mně, i když jsem se snažil rozumět mu a usmiřovat ho s jinými. Jeho nenapsaná životní látka byla těžší nežli většina z nás. Mojmír Klánský byl zajímavá a svérázná osobnost, patrná však jen tomu, kdo prostoupil slupkou jakési jeho šedé a zatvrzelé bázlivosti a plachosti. Někdy v něm zuřilo zklamání a lítost. Poslední jeho román, který jsem četl v rukopise a snad ho budou číst ještě mnozí, se jmenuje Kachnička. Má nestejnou úroveň, udivuje sugestivitou a výrazem, a hned zase zklamává na chvíli papírem. Mojmír se v něm zabývá osudy a trápením jiných lidí, nežli je autor, což například já neumím. Naposledy jsem s ním mluvil za úmorně horkého srpnového dne v jeho suterénním domovnickém bytě v ulici Na Maninách, který neměl dlouho a moc si ho vážil. Seděl v uměleckém pořádku u vysokého starobylého stroje a po levé ruce mu ležel tlustý strojopis ještě dalšího románu, mezi řádky celý propsaný ručními vsuvkami a opravami. Ptal jsem se, co to dělá, řekl, že ho krátí. Viděl jsem, že opisovaná stránka předlohy měla číslo dvanáct, opsaná ve stroji však už čtrnáct. Řekl jsem, že to teda pěkně zas krátí! Namítl, že hlavní krácení teprv přijde. Byl jsem zvědav, jaký bude Mojmír mít pohřeb, kdo promluví a co řekne. Ale on předešel cenzuře: celou půlhodinu mu jenom hrál na klavír někdo za oponou Beethovena.

Prohlašuju, že si nepřeju, aby někdo z těch, co rozhodují o vodě i vzduchu, o živých i mrtvých, dostal v případě smrtelné úzkosti ode mne či od někoho jiného nějaké orgán, o jehož zdraví se nechtěl zasloužit.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 10, říjen 1983.)