Přečetl jsem si, že vlastníte u Aše zámek. Může odborář vlastnit zámek?

Jsem majitelem zámku. To nezastírám. Naopak jsem na to hrdý. Protože si myslím, že žádný manažer by vlastníkem tohoto zámku být nemohl. Je to halda kamení, kterou se mi podařilo dostat částečně pod střechu. Práce na zámku pro mě představuje prostor pro odpočinek. Někdo si teď může představovat, že jde o Karlštejn. Ale když projede okolo, tak zjistí, že to tak opravdu není.

Uměl byste mi jako odborář na Chebsku nebo Ašsku doporučit nějakého vzorového zaměstnavatele?

Konkrétního zaměstnavatele na Chebsku doporučit nemohu. Jsem dlouho pryč, skoro dvaatřicet let. Obecně ale lze říct, že původní zaměstnavatelé postupně zmizeli, ať už mluvíme o průmyslu, nebo o zemědělství. Lidé — především ti mladí a vzdělaní — se stěhují pryč do větších měst. Celé pohraničí se postupně vysidluje. Chybí tam nabídka zajímavé a slušně zaplacené práce. Což samozřejmě pro dané regiony představuje do budoucna značný problém.

Sám z Chebu pocházím. Uměl byste vzít do odborů lidi, kteří na Chodovsku nebo u Plané žijí v ubytovnách po stovce, pracují ve směnném provozu ve špatných podmínkách a neumějí česky? Musí člen odborů v České republice mluvit česky?

Nemohu dost dobře jako předseda Odborového svazu pracovníků peněžnictví a pojišťovnictví mluvit za výrobní sféru. Ale pokud jde o češtinu, tak to, že ji člověk neovládá, pro vstup do odborů nepředstavuje žádnou překážku. Lidé, o kterých se bavíme, ale většinou nejsou klasičtí zaměstnanci. Často se jedná o zaměstnance agenturní, nebo osoby pracující na švarcsystém. Ty bohužel zastupovat nemůžeme.

Když někdo řekne, že pracuje v bance, člověk si obvykle představí, že je dotyčný za vodou. Podle Českého statistického úřadu činila loni hrubá mediánová mzda v sektoru peněžnictví a pojišťovnictví přes čtyřicet tisíc korun, což je zhruba o čtrnáct tisíc více než republikový průměr. Proč jste tedy již pět měsíců ve stávkové pohotovosti?

To, co říkáte, je pravda. Mediánová pravda. Nebo lépe: Je to půl pravdy. Někdo je pod a někdo nad mediánem. Znám zaměstnance, kteří mají osmdesát, nebo sto tisíc korun měsíčně a navíc ještě bonusy. Znám ale také lidi, kteří berou jen o něco málo přes patnáct tisíc a ve výsledku se pohybují těsně nad hranicí příjmové chudoby. Těch druhých je bohužel násobně víc a právě za ně bojujeme.

Ke stávkové pohotovosti jsme přistoupili, protože nám po letech došla trpělivost s chováním zaměstnavatelů při vyjednávání kolektivních smluv vyššího stupně. Nepožadujeme mnoho. Chceme, aby minimální mzda v sektoru činila patnáct tisíc korun, ale zaměstnavatelé nejsou schopni na náš požadavek přistoupit. Přijde mi to směšné, když se kolektivní smlouvy uzavírají na tři i čtyři roky a minimální mzda se do té doby hranice patnácti tisíc zřejmě dotkne.

Dalším z důvodů, proč jsme vyhlásili stávkovou pohotovost, byly podmínky panující v celém sektoru. V posledních letech se rapidně zvýšila fluktuace zaměstnanců. Z některých útvarů odcházelo ročně přes třicet procent lidí. Průměrně pak téměř dvacet procent.

V bankách a pojišťovnách tedy chyběl každý pátý zaměstnanec. Ale jejich práci musel někdo udělat. A byli to samozřejmě zbylí kolegové, což mělo negativní dopad na jejich pracovní podmínky.

Jaké jsou dnes v bankách a pojišťovnách mzdy?

Těžká otázka. V našem sektoru se bohužel nedodržuje zákoník práce, který říká, že zaměstnanci za stejnou práci náleží stejná mzda. V Praze lidé na totožné pozici jako v Aši berou mnohem více peněz. Což samozřejmě zkresluje průměrnou mzdu. Obecně lze říct, že nejméně si vydělají ti zaměstnanci, kteří pracují na řadových pozicích v back-office a v call-centrech.

Nicméně pro samotné bankovnictví náš požadavek větší obtíž nepředstavuje. Odborové organizace v bankách většinou již zvýšení mezd vyjednaly. Garance alespoň patnácti tisíc korun je problém především pro pojišťovny. Tam mají zaměstnavatelé často základní složku platu velice nízkou a značnou část tvoří složka variabilní.

Mluvil jste o vysoké fluktuaci zaměstnanců, vysokých nárocích, které jsou na ně kladeny, a tlaku na výkon. Zaznamenali jste případy šikany zaměstnanců?

Je třeba rozlišovat situace, kdy jsou zaměstnanci skutečně šikanováni, a kdy jde pouze o smyšlené věci. V prvé řadě je důležité, aby odborová organizace, která se šikanou zabývá, zachovala naprostou anonymitu dotyčného člověka. Následně by měla vstoupit v jednání se zaměstnavatelem, který by měl zmapovat prostředí.

Řešení šikany na pracovišti se ovšem neobejde bez jasně stanovených pravidel postupu. O jejich vytvoření usilujeme. Zaměstnavatelé ale naše návrhy odmítají s tím, že když určí pravidla, tak se jich lidé budou držet a narostou počty hlášení mobbingu a bossingu.

Jsou všichni lidé, kteří pracují v pojišťovnách a bankách, řádně zaměstnáni, nebo se i v tomto oboru rozrůstají různé pokoutní formy pracovních poměrů, jako je třeba švarcsystém? A co s tím zmůžou odbory?

Švarcsystém je mnohem běžnější v pojišťovnictví než v bankovnictví. Sektor pojišťovnictví je dnes postaven na sítí poradců. V pojišťovnách lidé často pracují na živnosťák.

Přestože dělají v prostoru pojišťovny, dodržují pracovní dobu a nabízejí pevně stanovené produkty, tak před státem vystupují jako samostatní podnikatelé. Některým to vyhovuje a jsou spokojení. Jiní naopak po pár měsících zjistí, že v takových podmínkách pracovat nechtějí a jdou někam jinam. A jsme zpátky u fluktuace.

Musím se přiznat, že politice těch společností nerozumím. Když vezmeme v potaz, že každého člověka je třeba zaškolit a on se po pár měsících sebere a odejde, tak pojišťovna vyhodila peníze a ztratila čas.