Zadarmo drazí státní úředníci
Šárka HomfrayPráce pro stát nebo samosprávu není vnímána jako záslužná a důležitá, zcela jistě nejde o prestižní povolání. Platy a počet úředníků a způsob, jakým se o nich diskutuje, patří mezi příčiny tohoto stavu, který by nám ale neměl vyhovovat.
Pomineme-li Josefa Schmoranze, vnuka Járy Cimrmana, který chtěl být už od dětství úředníkem, neboť v jejich rodině to byla taková posedlost, těžko si vybavíme někoho, kdo by se vydal s nadšením na dráhu kariérního úředníka, případně se tím dokonce chlubil.
Naopak, řada úřadů, ať už státních, nebo obecních, si dlouhodobě stěžuje na to, že se jim nedaří obsazovat volná místa a že na výběrová řízení se nehlásí mnoho kvalitních uchazečů, pokud vůbec nějací. Ani v dobách vyšší nezaměstnanosti, než jakou máme v současnosti, nebyl zájem o působení v této sféře výrazně odlišný.
Pochopitelně řada úřadů zkrátka neumí svůj zaměstnavatelský potenciál využít a lépe se prodat. Nedokážou využít ani existující legislativní instituty ani běžné personalistické nástroje ke zvýšení své konkurenceschopnosti na trhu práce. Zásadním faktorem, který zde veřejnému zaměstnavateli vůbec nepomáhá, je ale špatná pověst úřednické profese.
Úředníků si velká část obyvatelstva neváží. Úředníci jsou darmožrouti obtěžující ty skutečně pracující nadbytečnou regulací a kontrolou a ve volném čase pěstují zejména korupci. Je jich mnoho a sami si přidělávají další agendu, aby jich mohlo být ještě více. Na tuto notu pak až příliš často hrají i politici, namísto toho, aby osoby, které uvádějí v život jejich politiky a agendy, hájí veřejný zájem a spravují veřejné finance, ocenili a podpořili.
Často se setkáváme s nejrůznějšími procenty zbytečnosti, které kvalifikovaně vyhlašují tu nejvyšší státní představitelé, tu osoby z privátní sféry vytvářející hodnoty v pracovní době na Facebooku. Co si budeme namlouvat, kdo by se pak v této kategorii rád sám viděl.
Oproti těm obvyklým kritickým sondám o tom, kde zase státní byrokracie selhala či jaké "úřední šimly" vyprodukovala, toto byl pohled zevnitř.
Pohled na to, jak státní správa funguje, s jakými problémy se potýká; a také pohled na to, jací jsou mnohdy ti žadatelé z řad občanstva, kteří na příslušné úřady chodí se svými záležitostmi a žádostmi.
A je nutno říci: v mnohých případech jsou ty představy leckterých žadatelů o tom, že oni a jenom oni sami mají nárok na všechno a že stát má jedinou povinnost (a jediné právo), totiž ty jejich představy ochotně plnit - tak tedy tyto představy jsou často natolik zcestné až absurdní, že si nezaujatý divák nakonec nutně musí říci: Ještě štěstí že máme alespoň jakž takž fungující státní správu, aby nás dokázala ochránit před takovýmito dobrodruhy!
Takže ono opravdu nikdy neškodí, podívat se na celou záležitost i z druhé strany.