Pomineme-li Josefa Schmoranze, vnuka Járy Cimrmana, který chtěl být už od dětství úředníkem, neboť v jejich rodině to byla taková posedlost, těžko si vybavíme někoho, kdo by se vydal s nadšením na dráhu kariérního úředníka, případně se tím dokonce chlubil.

Naopak, řada úřadů, ať už státních, nebo obecních, si dlouhodobě stěžuje na to, že se jim nedaří obsazovat volná místa a že na výběrová řízení se nehlásí mnoho kvalitních uchazečů, pokud vůbec nějací. Ani v dobách vyšší nezaměstnanosti, než jakou máme v současnosti, nebyl zájem o působení v této sféře výrazně odlišný.

Pochopitelně řada úřadů zkrátka neumí svůj zaměstnavatelský potenciál využít a lépe se prodat. Nedokážou využít ani existující legislativní instituty ani běžné personalistické nástroje ke zvýšení své konkurenceschopnosti na trhu práce. Zásadním faktorem, který zde veřejnému zaměstnavateli vůbec nepomáhá, je ale špatná pověst úřednické profese.

Úředníků si velká část obyvatelstva neváží. Úředníci jsou darmožrouti obtěžující ty skutečně pracující nadbytečnou regulací a kontrolou a ve volném čase pěstují zejména korupci. Je jich mnoho a sami si přidělávají další agendu, aby jich mohlo být ještě více. Na tuto notu pak až příliš často hrají i politici, namísto toho, aby osoby, které uvádějí v život jejich politiky a agendy, hájí veřejný zájem a spravují veřejné finance, ocenili a podpořili.

↗

Úředníků si velká část obyvatelstva neváží. Bývají vykreslováni jako darmožrouti. Repro z webu penize.cz

Často se setkáváme s nejrůznějšími procenty zbytečnosti, které kvalifikovaně vyhlašují tu nejvyšší státní představitelé, tu osoby z privátní sféry vytvářející hodnoty v pracovní době na Facebooku. Co si budeme namlouvat, kdo by se pak v této kategorii rád sám viděl.

Kolik a za kolik

Způsob, jakým jsou stanovovány počty a platy úředníků (a dalších zaměstnanců veřejné sféry) této pověsti nijak nepomáhá. Desetitisíce osob, na jejichž platy jdou každoročně miliardy korun ze státního rozpočtu, skutečně představují poměrně velkou a nákladnou skupinu zaměstnanců. A protože zřejmě panuje víceméně celospolečenská shoda na tom, že je úředníků moc a jsou drazí, pak se z této skupiny zaměstnanců nestává odborný aparát, ale politická kategorie.

Forma, kterou se platy určují, k tomu přispívá. Platové tabulky určující většinovou část platu jsou obsahem nařízení vlády, které může být kdykoli změněno nebo nahrazeno novým, a to bez potřeby širší diskuse s politickou opozicí. Jediným partnerem v této diskusi jsou pak odbory jako zástupci zaměstnanců, o jejichž platy se jedná. Bez jejich tlaku na adekvátní zvyšování by k němu málokterá vláda reálně přistoupila. Nadtarifní složky jako osobní příplatky a odměny pak limitují rozpočtové prostředky, při jejichž stanovení má opět rozhodující slovo vláda.

O tom, jaké agendy jsou reálně nezbytné, zda je optimální jejich rozdělení a úprava nebo zda mají úředníci dobré podmínky pro výkon, se diskuse nevede. Příliš malý důraz je kladen na debatu o nezbytnosti formálního vzdělání ve srovnání s odbornou průpravou a praxí. Roky (až desetiletí) jsme pozadu v nezbytné elektronizaci a digitalizaci agend včetně související legislativy, aby konečně úřady obíhala data, ne lidé (a papíry).

Samo rozpočtování platů mezi jednotlivé úřady také není koncepčně ideální. Vychází se z nějakého před lety stanoveného výchozího bodu, který ale příliš nezohledňuje výrazné změny v rozložení agend, ke kterým docházelo. Průměrné platy tak mezi jednotlivými úřadu dosahují rozdílných výší, přestože vykonávané agendy jsou složitostí srovnatelné.

Těžká je ovšem cesta k optimalizaci veřejné a státní správy a racionalizaci počtu systemizovaných míst, a tím i úředníků, když pořádně nevíme co, proč a jak to dělají. Namísto toho je velice jednoduché a politicky poměrně atraktivní vytáhnout kartu absolutních čísel, ať už jde o počty úředníků, o jejich průměrné platy, o to, kolik nás celkově všechny stojí, a podobně.

Dřít jako koně

V této souvislosti lze zmínit například princip zásluhovosti, diskutovaný v letošním jednání o platech. Úředníkům by nemělo být přidáváno plošně, nebo jen velmi málo. Pokud už musíme navýšit celkové prostředky, tak je dát k dispozici vedení úřadů, aby mohli odměnit ty, co nejlépe a nejvíce pracují.

Tak určitě, myšlenka to není v jádru špatná. Ale jak se asi tyto řeči o zásluhovosti poslouchají například státní zaměstnankyni na přepážce České správy sociálního zabezpečení někde na Vysočině, která bere o několik tisíc hrubého méně, než by dostala u pásu nebo za pokladnou, a ještě musí zvládat agendu připadající na ta volná služební místa, na která se opakovaně nedaří nikoho přijmout?

A jak se této kolegyni musí zamlouvat to, že při přípravě systemizace na příští rok přišel pokyn seškrtat neobsazená systemizovaná místa do určitého podílu, bez ohledu na to, z jakého důvodu tato místa obsazená nejsou, a zda agenda na ně připadající musí být vykonávána a kým? Nadto když se ministerstvo financí rozhodlo „zmrazit“ finanční prostředky připadající na velkou část i těch neobsazených služebních míst, která zrušena nebyla?

Pokud vám na oddělení, kde má být osm lidí, dlouhodobě tři chybí, a vy tu agendu prostě děláte za ně, protože to jinak nejde, nepotěší vás informace, že nebude na odměny, protože když jsou ta místa volná, není na nich nikdo potřeba, a že do tarifů skoro nic nedostanete, protože odměněna má být hlavně zásluhová.

Fungující veřejná a státní správa

Práce bez společenského respektu, neustále se měnící, ne příliš dobře zaplacená. Ze zpráv se dozvídáte, že vás bude zase méně, protože je vás pořád moc, a že průměrný plat je vysoký, takže je potřeba šetřit. To skutečně nezní jako dream job, na který by se stály fronty. Dokud budou úředníci „zadarmo drazí“ pro své zaměstnavatele i pro zbytek občanů a jejich počet se bude i nadále redukovat pouze líbivými tupými škrty, nikdy se většího zájmu o tuto práci nedočkáme.

Stěží se dočkáme i efektivní, kvalitní, stabilní a odborně zdatné veřejné a státní správy. Myslela bych si, že o takovou správu ale všichni stojíme, protože je v zájmu nás všech, aby úřady fungovaly. Zřejmě mi však něco uniká.