Ještě před připomínkou tragického srpna 1968 ukončilo letošní okurkovou sezonu vyhlášení stávkové pohotovosti ve zdravotnictví a vyjádření ministryně Maláčové, že ČSSD podporuje požadavek odborů navýšit od příštího roku tarifní platy ve veřejné sféře o 10 procent.

Jeden ekonomicky liberální komentátor označil tento návrh za nereálný a proti ANO ve vládě neprosaditelný, jiný se nezdráhal výrazné zvýšení veřejných platů označit jako vydání se na „řeckou stopu“.

Pro mírné oživení pluralitní demokracie v České republice je už sama tato diskuse velmi prospěšná. Spor mezi koaličními partnery, o němž se veřejně debatuje (občas i s připomenutím souvisejících ekonomických údajů), je daleko zdravější než vláda jediné strany, nota bene řízené jako firma. Transparentní střetávání různých zájmů v diskusi o hospodářské politice a státním rozpočtu je nezbytným rysem demokracie.

Proměnila-li se naše země silou Agrofertu a slabostí tradičních stran v „korporativistickou druhou republiku“, lze se utěšovat tím, že tato republika má momentálně aspoň relativně silné odbory, působící jako protiváha firemních zájmů. Už v tomto smyslu si ministryně Maláčová zaslouží dík, že relativně odvážným požadavkem vůči premiérovi a resortu financí rozproudila politickou diskusi.

Mají-li se však tarifní platy ve veřejném sektoru zvednout o 10 procent, vyvstává pochopitelně otázka, kde na to ve státním rozpočtu vzít. Pracovalo-li loni ve veřejných službách a správě zhruba 635 tisíc lidí při průměrném měsíčním platu necelých 32 tisíc Kč, dojdeme velmi hrubým výpočtem k odhadu, že zvýšení tarifních platů všech těchto pracovníků o 10 procent by ročně vyšlo asi na 25 miliard Kč. To představuje zhruba půl procenta HDP, respektive polovinu rozpočtového schodku plánovaného na rok 2018.

Reálný výpočet je samozřejmě daleko složitější a musí vzít v potaz rozdíly mezi platy státních úředníků a jiných zaměstnanců státních složek, učitelů a dalších pracovníků spadajících pod příspěvkové organizace, velmi různorodé podmínky ve zdravotnictví a tak dále. Krátkodobý rozpočtový dopad navyšování platů ve zdravotnictví se bude lišit i podle toho, nakolik se využijí rezervy zdravotních pojišťoven.

Část vyšších platů se také do eráru hned vrátí formou vyšších odvodů a daní — ať už přímo, nebo přes útraty v soukromém sektoru. Přesnou cenovku za zvýšení tarifních platů tedy zvládnou vyčíslit jen vládní odborníci. Návrh rozpočtu na rok 2018 například počítal s meziročním zvýšením „výdajů na platy a ostatní platby za provedenou práci rozpočtované v organizačních složkách státu“ (tedy bez většiny zdravotnictví) v rozsahu 24,4 miliardy Kč při zvýšení průměrného platu o 13,2 procenta.

V každém případě by další zvýšení veřejných platů a mezd od roku 2019 obnášelo významnou částku zakládající očekávání i na další roky. Opatrnost je tedy na místě, zejména lze-li vzhledem ke světovému dění očekávat zpomalení českého hospodářského růstu. Jak správně podotýká například Lucie Sedmihradská, dnešní výdaje státu třeba na podporu v nezaměstnanosti jsou minimální a při jakémkoli zhoršení hospodářské situace by rostly, podobně jako další výdaje státní sociální podpory nebo využívání dotovaného jízdného.

Nemá-li republika riskovat hluboké deficity nebo tupé procyklické škrty v době budoucí krize, je dobré založit další růst veřejných platů na odpovídajícím posílení příjmové stránky rozpočtu spíš než sázet na nekonečnost konjunktury. Odpor liberálních ekonomů ke zvyšování veřejných platů se dá jistě do značné míry vysvětlit tušením, že by stát musel přitvrdit na daních. Středo-levicoví sympatizanti odborů a ministryně Maláčové by naopak měli mít promyšlenou odpověď, kde příslušné zdroje na navýšení veřejných platů najít, aniž by se zhoršovalo strukturální saldo rozpočtu.

Kde státní kase unikají peníze

Jaké mezery lze najít v příjmech státní kasy? Známou slabinou české ekonomiky je odtékání spíš než reinvestování zisků, které v České republice vytváří soukromý sektor. Ministerstvo financí uvádí, že za rok 2016 „hrubý odliv dividend do zahraničí činil 5,4 % HDP, zisky z přímých zahraničních investic reinvestované v ČR dosáhly 2,4 % HDP“. Příliv přímých zahraničních investic do České republiky byl v letech 2016—17 na relativně vysoké úrovni 3—4 procenta HDP, ale odliv zisků formou dividend a vnitropodnikových transferů z velké části vysvětluje, proč český hrubý národní důchod stále představuje asi jen 94 procent hrubého národního produktu.

↗

Hrubý odliv dividend do zahraničí činil například v roce 2016 5,4 procenta HDP. Foto archiv DR

Tato mezera bude do budoucna částečně korigována, bude-li pokračovat růst mezd v soukromém sektoru, který bude zároveň tlačit podniky k investicím do vyšší produktivity a přidané hodnoty. Náhrady zaměstnanců každopádně v České republice stále činí jen asi 41,4 procenta HDP, zatímco průměr EU je 47,3 procenta.

Má-li se najít víc peněz na udržitelný nárůst veřejných platů, bylo by možná na čase zamyslet se nad reformou firemního zdanění, která by motivovala firmy k vyšším reinvesticím v rámci České republiky a vedla by k o něco vyššímu zdanění těch zisků, jež by jinak odtékaly do zahraničí. Daň z příjmu právnických osob má letos činit asi 118 miliard Kč, tedy méně než 10 procent příjmů státního rozpočtu. Reforma by mohla zahrnovat zvýšení současné devatenáctiprocentní sazby této daně a zároveň štědřejší odpočty za smysluplné reinvestice.

V rámci takovéto reformy by rovněž bylo na místě znovu posoudit možnosti specifických opatření v sektorech, z nichž v uplynulých letech odtékaly zisky nejmarkantněji, zejména finančnictví, energetika a vodárenství, telekomunikace a obchodní řetězce. Takto reformované firemní zdanění by v žádném případě netrestalo za úspěch, ale podněcovalo by firmy k znovuinvestování zisků za účelem vyšší produktivity a udržitelného růstu. Státnímu rozpočtu by se zvýšily příjmy buď přímo díky vyšším vybraným firemním daním, nebo nepřímo díky vyššímu výkonu ekonomiky na základě vyšších investic.

Zároveň s takovouto reformou by správci státní kasy mohli podniknout další kroky proti obcházení daňových povinností velkých firem, které dle dostupných odhadů přijde asi na 15 miliard korun ročně. Lepšímu výběru firemních daní by měla napomoci mimo jiné nová evropská legislativa zavazující velké firmy k podávání zpráv o základních výsledcích podle jednotlivých zemí (country-by-country reporting), která již byla převedena do českého právního řádu.

Ještě důležitější by však bylo, kdyby se země EU dohodly na zavedení společného a konsolidovaného základu daně z příjmů právnických osob (CCCTB). Zde jednání postupují pomalu a rakouské předsednictví Rady zřejmě nikam spěchat nebude. Česká republika jako země potýkající se s odlivem zisků by měla legislativu CCCTB aktivně podporovat, dosud ale není zřejmé, že by toto téma představovalo pro hnutí ANO prioritu.

Vyšší daňové příjmy z firemního sektoru se dříve nebo později stanou pro další zvyšování platů ve státní správě a veřejných službách nutnou podmínkou. Zároveň by bylo prozíravé provést celkový přezkum veřejných výdajů za účelem nalezení možných úspor. Počet pracovních míst v organizačních složkách státu a příspěvkových organizacích se za poslední čtyři roky zvýšil skoro o desetinu na přibližně 450 tisíc lidí, takže audit efektivity by byl na místě, na což ostatně ministryně Maláčová sama poukazuje.

Pokud by byl výsledkem menší počet lépe ohodnocených a produktivněji pracujících státních úředníků a zaměstnanců, měli by být spokojeni oni a zároveň i průmysl, kterému se nedostává pracovních sil. Přezkum účelnosti a efektivity výdajů by ovšem mohl zahrnout i dotační a investiční politiku státu. Diskuse o smyslu veřejných rozpočtů, provedená v ještě relativně příznivé fázi ekonomického cyklu, by teoreticky mohla být užitečným cvičením i pro české politické strany a parlamentní demokracii jako takovou.

Sečteno a podtrženo: letošní požadavek dalšího desetiprocentního nárůstu tarifních platů ve veřejné sféře je pochopitelný vzhledem k celkově stále ještě dost nízké úrovni českých mezd. Jeho prosazení však nebude vůbec snadné, dokud odpovídajícím způsobem neposílí příjmová strana rozpočtu.

Hnutí ANO ani jiné pravicové strany rozhodně nemají odliv kapitálu a firemní zdanění jako oblíbené politické téma. Velkým úspěchem pro ČSSD a odbory by tak možná mohla být i dohoda, že by veřejné platy příští rok vzrostly o něco méně než 10 procent (jen kolik dovolí konjunktura), ale premiér i ministryně financí by se museli zavázat ke konkrétním krokům směrem k reformě firemního zdanění. Takovýmto zpevněním státního rozpočtu by se v ideálním případě mohl položit základ pro udržitelný růst veřejných platů (a investic) i v letech následujících.