Podaří-li se České republice zachovat v následujících měsících demokratický právní stát a potvrdit elementární zakotvení v EU, bude možné vrátit se k diskusi o strukturálních ekonomických příčinách české nespokojenosti. Velmi zajímavý a politicky vyvážený podnět pro tuto diskusi představuje esej Davida Klimeše Jak probudit Česko?, vydaný letos v létě. Autor kombinuje své liberální založení s masarykovskou citlivostí k sociálnímu smíru a navrhuje smysluplnou sadu reforem, která by mohla být předmětem kompromisu mezi středo-pravicovými a středo-levicovými politickými programy.

Klimešovi nejde o nic menšího než o nastínění Pax Nova Bohemica, nového celospolečenského kompromisu, který by zachoval vysokou zaměstnanost a sociální smír, ovšem při zvýšení čistých mezd a přísnějším financování důchodového systému a zdravotnictví. Kromě reformy daňového systému a sociálního a zdravotního pojištění navíc Klimeš chvályhodně věnuje pozornost „probuzení občanské společnosti“ skrze fungující digitální komunikaci mezi lidmi a státem, možnost asignovat část daní konkrétním veřejným zdravotnickým institucím či školám a cílevědomou podporu dobrovolnictví v sociálních službách.

Kompromisně orientované reformní plány lze vždy kritizovat z mnoha různých pozic. Z pohledu sociálního demokrata otevřeného moderním řešením a rozumným kompromisům lze ovšem Klimešovy návrhy v mnohém kvitovat, i pokud jde o důchody a zdravotnictví. Rozhodně nejde o neoliberální reformy zaměřené prvoplánově na deregulaci, privatizaci a drsné zpoplatnění základních veřejných služeb. Klimeš se nesnaží stát zatlačit do kouta a osekat, nýbrž jej spíše modernizovat a obnovit pouto a porozumění mezi státem a občanem. I jeho esej však má svou Achillovu patu, a sice v navržené daňové reformě, která nebere dostatečně vážně problém masivního odlivu firemních výnosů z ČR a spoléhá se na takové zvyšování daní, které by dopadalo na jednotlivce a domácnosti, včetně těch nízkopříjmových.

Skloubit solidaritu a zásluhovost

Dobrým příkladem Klimešova relativně vyváženého přístupu je nástin důchodové reformy. Ten nespočívá ve vyvedení prostředků ze státního pilíře do soukromých fondů, neboť Klimeš souhlasí, že stát zvládne důchodový systém spravovat levněji a spravedlivěji. Navrhuje raději rozdělit státní pilíř na solidární část, garantující každému základní starobní důchod, a část založenou na logice individuálního pojištění, kde by výše vypláceného důchodu více odpovídala vloženým příspěvkům. Zároveň poukazuje na možnost snížit dnes příliš štědrou státní podporu doplňkového spoření v soukromých fondech.

Klimeš též velmi správně žádá razantní zpřehlednění systému sociálního zabezpečení tak, aby si každý občan mohl kdykoli přes internet zkontrolovat svůj osobní účet, své odvody, své nároky a odhadovanou výši budoucího důchodu. Takovéto využití digitálních technologií pro sblížení občana se systémem sociálního zabezpečení je koneckonců často diskutováno například i v kontextu nedávno vyhlášeného „evropského pilíře sociálních práv“, tedy celoevropsky sdílených principů moderního sociálního státu.

Podobně v oblasti zdravotnictví doporučuje Klimeš více rozlišit základní pojištění a základní péči, které musí být dostupné všem, a na druhé straně komerční připojištění, u nějž by pojišťovny musely o klienty skutečně soutěžit. Místo někdejších regulačních poplatků plynoucích do kapes lékařů a lékárníků pak Klimeš navrhuje drobný solidární poplatek odváděný do veřejného pojištění, díky němuž by se z banálních úkonů ušetřilo na složitější pomoc vážně nemocným.

Snížit sociální odvody zaměstnavatelů... a více zdanit občany

Méně vyvážený a spíše pravicově pojatý je Klimešův plán daňové reformy. Autor vychází z údajů OECD ukazujících, že zatížení práce daněmi a sociálními odvody je v ČR relativně vysoké — za rok 2015 asi 42 procent celkových nákladů práce. Jak ovšem v září 2017 (tedy po vydání Klimešovy knihy) objasnil Jaroslav Vostatek, „údaje (o daňovém klínu) za více než 10 zemí OECD nejsou srovnatelné s českými údaji. Chybí u nich totiž zejména povinné příspěvky do soukromých a zaměstnaneckých systémů sociálního zabezpečení“ a také další významné „zaměstnanecké benefity (především zaměstnanecké penze)“. Při zohlednění těchto faktorů již „daňový klín“ (tax wedge) v ČR vychází na průměrné evropské úrovni, nikoli jako bůhvíjak vysoký.

Nicméně i pokud necháme mezinárodní srovnání stranou, zůstává před námi Klimešův hlavní argument ohledně zaměstnavatelských odvodů na sociální pojištění, a sice že jejich současná výše odrazuje od plně legálního vytváření pracovních míst a mnohdy žene zaměstnavatele i zaměstnance do obcházení pravidel skrze triky, na něž v důsledku doplatí především zaměstnanec. Zejména jde o vyplácení části mzdy na ruku, nadměrné využívání dohody o provedení práce nebo o pracovní činnosti a švarcsystém, tedy závislou činnost maskovanou jako živnost. Klimeš proto navrhuje snížit sociální pojištění placené zaměstnavatelem o čtyři procentní body, což by snížilo erární příjmy asi o 50 miliard korun, tedy cca jedno procento HDP.

Tuto díru Klimeš navrhuje vykrýt skrze změny ve zdanění příjmů fyzických osob (například zrušení slevy na poplatníka), zpřísnění stávajících výhod pro živnostníky (snížením výdajových paušálů a zrušení daňového bonusu) a zvýšení daní z nemovitostí a vybraných movitých věcí. Klimeš přiznává, že jde o návrh zjednodušený. Trvá ovšem na tom, že zvažovaný výpadek příjmů v systému sociálního zabezpečení by neměl být kompenzován jakýmkoliv navýšením příjmů z firemních daní. Zdanění firemních zisků v současnosti představuje asi 3,4 procenta českého HDP, neboli asi 10 procent celkových daňových příjmů státu. Klimeš podotýká, že ve většině okolních zemí jsou příjmy z korporátních daní nižší a v Evropě celkově přetrvává tendence firemní daňové sazby spíše snižovat, což je fakt.

Stojí nicméně za zamyšlení, je-li konstantní nebo klesající zdanění firemního sektoru správné a nejsou-li spravedlivější a účinnější cesty k „probuzení Česka“. David Klimeš za jeden z klíčových posunů považuje zmírnit dnešní „odcizení od mzdy“, respektive zvýšit čistou mzdu za odvedenou práci. Jeho daňová reforma se však opírá o zrušení základní daňové slevy na poplatníka, zpřísnění daňového režimu pro živnostníky a mírné zvýšení majetkových daní relativně široké vrstvě populace (zmiňovány jsou chalupy a automobily). Nejregresivnějším z těchto navrhovaných kroků by bylo zrušení daňové slevy na poplatníka (v současnosti 2070 Kč měsíčně), které by nejvíce dopadlo na čisté příjmy nejhůře vydělávajících — tedy právě těch, jimž chce Klimeš pomoci odlehčením zaměstnavatelských odvodů.

Kdo se bojí uvažovat o reformě firemních daní?

Nízké čisté mzdy jsou skutečně závažný problém české společnosti, ale jeho progresivnější a sociálně citlivější řešení by pravděpodobně muselo být založeno na serióznějším přístupu k odlivu firemních zisků, tedy hlavní příčině tristní skutečnosti, že český hrubý národní důchod je v posledních letech asi o osm procent nižší než hrubý domácí produkt. Odplynuvší prostředky nejsou v ČR reinvestovány ani vyplaceny ve mzdách nebo použity na financování veřejných služeb. David Klimeš problém odlivu zisků připouští, správně zdůrazňuje potřebu vyšších reinvestic a chvályhodně poukazuje na možnost částečného řešení skrze daňové zvýhodnění (re-)investic do výzkumu a inovací. Šmahem ovšem odmítá levicové myšlenky sektorových daní či vyšších daňových sazeb na firemní zisky.

Tímto se zároveň odmítá zamyslet nad extrakcí renty, ke které v ČR dochází — dle vládní analýzy — zejména ve finančním sektoru a v některých síťových odvětvích s nedostatečnou konkurencí (telekomunikace, vodárenství a energetika). Například o takzvaný odvod z bankovních aktiv, který by dle návrhů ČSSD z jara 2017 mohl vynést 11 miliard korun, Klimeš ve svém reformním programu rozhodně zájem nejeví. Rovnou devatenáctiprocentní sazbu daně z příjmu právnických osob potom bere jako danou věc, u níž nestojí za diskusi ani to, zda by nemohla být snížena pro firmy s menšími zisky a zvýšena u zisků největších.

Pokud by ČR chtěla uvažovat o progresivním rozložení daňových sazeb nebo o jiných opatřeních pro zachycení firemních zisků, jež nejsou v ČR reinvestovány, prostě by z Klimešova pohledu odradila zahraniční investory. Jedná se o klasické uvažování v duchu „závod ke dnu“, kdy se každá jednotlivá země bojí korporátní daně zvednout a výsledkem je jejich setrvalý pokles.

Reforma firemních daní by samozřejmě vyžadovala analýzu dopadů, jak zdůrazňuje například Svaz průmyslu a dopravy, a jejím hlavním cílem by mělo být motivovat reinvestice do výroby s vyšší přidanou hodnotou. Rozhodně by však nemělo firemní zdanění zůstat tabu — ani při reformě sociálního zabezpečení, ani při úvahách o dalších dílčích reformách, které něco stojí, například v oblasti školství. Obecněji je pak vhodné smířit se s tím, že budeme-li chtít zajistit důstojné sociální zabezpečení při rostoucích nerovnostech na trhu práce, bude muset být sociální zabezpečení do větší míry spolufinancováno z daní.

Klimeš každopádně souhlasí, že je potřeba ucpat mezery (tax loopholes), které firmám usnadňují vyhýbat se daním skrze agresivní daňové plánování. Podle studie Petra Janského lze objem firemního vyhýbání se daním skrze přesuny zisků a jiné způsoby daňové optimalizace konzervativně vyčíslit na 15—20 miliard korun, tedy asi 0,3 — 0,4 procenta HDP. Díky postupnému zlepšování mezinárodní spolupráce, zejména díky evropské legislativě reagující na skandál LuxLeaks, by se mělo českému státu podařit k těmto prostředkům postupně dostávat, byť o nejdůležitějším legislativním zlepšení — společném a konsolidovaném základu firemní daně — se na evropské úrovni stále teprve jen jedná.

Lepší výběr firemních daní by měl být v zájmu všech, kteří chtějí ČR posunout k pokročilejšímu hospodářskému modelu založenému na vyšší přidané hodnotě a přinášejícímu vyšší mzdy. Občasné výzvy některých evropských politiků ke sbližování korporátních daňových sazeb rovněž není třeba vnímat paranoidně. Nejenže by jistě šlo o velmi pozvolný a nepříliš závazný proces, ale zvyšování příjmů z korporátních daní v ostatních evropských zemích by usnadnilo dosažení téhož v ČR.

V každém případě je zjevné, že skutečné zvýšení čistých disponibilních příjmů většiny českých domácností by si vyžadovalo — při uvažovaném snížení zaměstnavatelských odvodů — věnovat větší pozornost firemnímu zdanění a přenést se přes prvotní liberální instinkty v této oblasti. Za zvážení stojí i to, zda je férové odlehčit zaměstnavatelům na sociálních odvodech a přitížit na daních širokému spektru domácností, ale ne firmám. Dobře nastavená reforma firemního zdanění a důslednější postup proti daňovým optimalizacím by mohly vést jak k vyšším reinvesticím firemních zisků v ČR, tak k vyšším daňovým příjmům. Finanční přispění firemního sektoru k provedení strukturálních reforem by každopádně mohlo tyto reformy učinit sociálně akceptovatelnějšími.

Jak probudit ČR s ohledem na výsledek říjnových parlamentních voleb?

Nejpravděpodobnější ovšem je, že úvahy o komplexních, sociálně vyvážených reformách zůstanou v České republice dalších pár let převážně předmětem akademické diskuse. Tradiční středo-pravicové strany i ČSSD přenechávají herní pole marketingovým mágům, u nichž si rozhodně nelze vsadit na programovou hloubku — a ještě méně na motivaci k probuzení občanské společnosti či výraznému zvýšení blahobytu dolních deseti milionů. V právě zvolené Sněmovně také těžko hledat většinu pro zvyšování firemních daní. Budeme vlastně moci být rádi, pokud nová vláda alespoň nebude blokovat dohodu na celoevropských opatřeních proti vyhýbání se daním.

Místo Klimešových liberálně-centristických reforem nebo moderního sociálně-demokratického programu tedy ČR pravděpodobně dál pojede v rezivějících kolejích stávajícího Pax Bohemica. Společensko-ekonomický program vlády tažené ANO bude založen na heslu „chléb a hry“ — a pokud se tato vláda bude opírat o SPD a KSČM, může se hlavním mottem příštích let stát staré známé „buřty, pivo, nenávist“. Tuto regresi by mohly částečně mírnit odbory, zejména dalším rozvinutím témat „konce levné práce“ a „společnosti 4.0“, ovšem to by nová vláda musela politicky investovat do zachování tripartitního dialogu, nikoli jeho vyprázdnění.