Vždy mě fascinoval vztah Čechů a Češek k prezidentskému úřadu. Vznikl už v době první republiky, kdy se k Masarykovi vzhlíželo jako k „tatíčkovi“. Tehdy celkem pochopitelně, protože se náš první prezident velkou mírou zasloužil o vznik samostatného Československa. Asi máme v sobě tento sentiment stále zakódovaný. Hlava státu má totiž vždy největší důvěru lidí v naší republice uprostřed Evropy, ať už je to kdokoli.

A důvěru si uchovává i přesto, že si úřad prochází těžkými zkouškami. Za ně se dají v poslední době považovat takové situace jako ukradené pero Václava Klause, jeho amnestie, Zemanova viróza, hůlka, bonmoty na likvidaci novinářů či zavírání aktivistů do táborů. I kvůli těmto zatěžkávacím zkouškám se snažíme mermomocí hledat jméno pro prezidenta nového, díky němuž si oddechneme od neustálých kauz.

To si uvědomuje i ČSSD, která půl roku před parlamentními volbami pochopitelně odchází od scénáře Zeman. Už i bývalí zastánci expředsedy sociální demokracie na Hradě vnímají Zemanův obrat k podnikatelské elitě typu Babiše či Kellnera, kteří tu ovlivňují politiku více než kdokoli jiný a svou činností stále přispívají k tomu, že souboj mezi „malými“ (běžní zaměstnanci, živnostníci, malé a střední firmy)  a „velkými“ (Agrofert, PPF) prohrávají ti „malí“ na celé čáře. Zemanův slib, že bude prezidentem dolních deseti milionů, byl nadto pohřben výroky, že stovka denně za hospitalizaci důchodce nezabije nebo že v sedm ráno žádný soudný člověk nepracuje.

↗

O věcech mluví srozumitelně, dokázal nastolit celospolečenské téma, bourá obraz odborářských bossů se zlatými hodinkami, neštítí se zahraničních zkušeností a cizích jazyků. Foto archiv DR

Sociální demokracie má proto na výběr ze dvou možností: do přímé volby vyšle svůj návrh  kandidáta, nebo bude pracovat s nabídkou, která se již vytvořila. Bohuslav Sobotka vyslal jasný signál, že sociální demokraté si zvolí první scénář, a začal veřejně rozjímat nad jmény Zaorálek, Štěch a Středula. Z těchto tří jmen určitě bije do očí to poslední — Josef Středula, současný předseda českých odborů.

Středula: proč ano a proč ne

Jako Idealisté máme celkem často příležitost spolupracovat s českými odbory. ČMKOS jsme uplynulý rok doprovázeli v úspěšné kampani #KonecLevnéPráce, snažíme se o síťování na společných akcích a musím říct, že vzájemná podpora nám přijde nejenom naprosto přirozená a logická, ale i příjemná a produktivní. S Josefem Středulou máme jen dobré zkušenosti. O věcech mluví srozumitelně, dokázal nastolit celospolečenské téma, které se každého dotýká (nízká mzdová úroveň), bourá obraz odborářských bossů se zlatými hodinkami, neštítí se zahraničních zkušeností a cizích jazyků.

Jsou to přednosti, které by ovšem předsedu ČMKOS v současné situaci paradoxně od prezidentského úřadu mohly oddálit. Proč?

Jsme malá země a sám při našich politických aktivitách sleduji, jak málo lidí se v politice angažuje. Dokládá to mimochodem i srovnání podle takzvaného Democracy Index, který sestavuje britský Economist. Českou republiku dělí od demokracií na předních příčkách nízké skóre v zapojení veřejnosti do politiky a nízká úroveň politické kultury. České politické strany s členskou základnou nad 20 000 lidí se dnes považují za masové. Chci tím říci, že konkurence není velká a nad každým, kdo se v politice něčím vyjímá, se musí přemýšlet dvakrát, aby nebyl promrhán jeho potenciál.

Pokud bude Josef Středula i nadále potvrzovat, že v českém rybníku pomyslně vyskakuje z vody, byla by dle mého názoru ceremoniální úloha prezidenta momentálně vystřílením důležitých nábojů pro budoucí politický konflikt s těmi, kteří si přejí parlamentní demokracii osekat například většinovým volebním systémem pro obě komory, kteří si přejí deregulovat ekonomiku v honbě za ziskem, vymazávat z ní principy spolurozhodování sociálních partnerů a privatizovat veřejné instituce.

Odborář prezidentem?

Určitě je to hezká představa mít prezidenta, který by byl konečně schopný kritické reflexe současného systému a dokázal by oslovit lidi, kteří po roce 89 procházejí deziluzí, protože jejich zájmy nejsou dostatečně reprezentovány. Svou úvahou jsem nechtěl popřít důležitost přímé volby prezidenta. Ta totiž sehrává klíčovou roli v zapojení lidí do politiky, jak se ukázalo na vyhrocené volbě Zeman vs. Schwarzenberg. A jak se ukazuje v průběhu času, prezident může významně ovlivňovat společenskou atmosféru.

Mým záměrem bylo spíše poukázat na to, že Josef Středula má perspektivu být klíčovou osobností sociálně demokratického hnutí na jiných pozicích. V současnosti je výrazným odborovým předákem. A pokud v budoucnu ČSSD dospěje k tomu, že by mohl být představitelem sociální demokracie, může mít vyhlídky na daleko významnější pozice, ze kterých je možné měnit podobu České republiky fakticky, ne jen symbolicky.