Vždy mě fascinoval vztah Čechů a Češek k prezidentskému úřadu. Vznikl už v době první republiky, kdy se k Masarykovi vzhlíželo jako k „tatíčkovi“. Tehdy celkem pochopitelně, protože se náš první prezident velkou mírou zasloužil o vznik samostatného Československa. Asi máme v sobě tento sentiment stále zakódovaný. Hlava státu má totiž vždy největší důvěru lidí v naší republice uprostřed Evropy, ať už je to kdokoli.

A důvěru si uchovává i přesto, že si úřad prochází těžkými zkouškami. Za ně se dají v poslední době považovat takové situace jako ukradené pero Václava Klause, jeho amnestie, Zemanova viróza, hůlka, bonmoty na likvidaci novinářů či zavírání aktivistů do táborů. I kvůli těmto zatěžkávacím zkouškám se snažíme mermomocí hledat jméno pro prezidenta nového, díky němuž si oddechneme od neustálých kauz.

To si uvědomuje i ČSSD, která půl roku před parlamentními volbami pochopitelně odchází od scénáře Zeman. Už i bývalí zastánci expředsedy sociální demokracie na Hradě vnímají Zemanův obrat k podnikatelské elitě typu Babiše či Kellnera, kteří tu ovlivňují politiku více než kdokoli jiný a svou činností stále přispívají k tomu, že souboj mezi „malými“ (běžní zaměstnanci, živnostníci, malé a střední firmy)  a „velkými“ (Agrofert, PPF) prohrávají ti „malí“ na celé čáře. Zemanův slib, že bude prezidentem dolních deseti milionů, byl nadto pohřben výroky, že stovka denně za hospitalizaci důchodce nezabije nebo že v sedm ráno žádný soudný člověk nepracuje.