Za několik měsíců si zvolíme nového prezidenta. Být hradním pánem je veskrze exkluzívní práce, přesto se zdá, že prezidentská volba zůstává ve stínu voleb parlamentních, které jsou prý důležitější. Snad ano, přesto bychom se neměli spoléhat na to, že hledání Zemanova nástupce je druhořadý úkol, který se vyřeší až po sněmovních volbách.

Mezi řádky to naznačuje i komentář Radima Hejduka, který se věnuje možnosti kandidatury Josefa Středuly a snaží ukázat, že by bylo odborářského šéfa pro hradní angažmá škoda. Ačkoli se nyní zdá, že sám Středula o kandidaturu nejeví zájem, považuji byť jen teoretickou možnost Středulovy kandidatury za natolik zajímavou, že jsem se rozhodl s Hejdukovým textem polemizovat. Přeci jen, do voleb ještě nějaký ten pátek zbývá...

Jestli prezidentství Miloše Zemana něco skutečně prokázalo a prokazuje, tak především to, že přímo volený prezident je a bude aktivním politickým činitelem, se kterým je třeba počítat a po kterém je třeba vyžadovat jasný a konstruktivní politický program. Hledání a formulování takového programu není úkolem, který lze zodpovědně vyřešit přes víkend a z důvodů, které rozvedu níže, ho nejde ani opsat z předvolebního letáku. Jeho maximou nemůže být pouze zachování a sanace současného stavu. Na konci prvního funkčního období nového prezidenta se bude psát rok 2023, ne 2013. Jenže právě někam do roku 2013 se prezidentská očekávání většiny Zemanových oponentů upínají.

Hrad potřebuje Jamese Deana

Dosavadní oficiální nebo uvažovaní kandidáti na prezidenta jsou kandidáty „sentimentu“ roku 2013, který se upíná k dobám před Zemanem, ve kterých po Hradě nepobíhal jurodivý důchodce z Veselí a kdy bylo přece všechno v nejlepším pořádku. Jenže nic nemůže být pravdě vzdáleno více. Zemanovo prezidentství je totiž projevem systémové a ideové krize našeho politického systému. Krize, která se nevyřeší návratem k příčinám, které ji vyvolaly. Jsou-li v krizi staré ideje, musíme je nahradit idejemi novými. Prezidentství sentimentu nemůže být prezidentstvím úspěšným.

Budoucí prezident musí být bytostným demokratem, humanistou, musí rozumět politickému řemeslu, musí mít mimořádný diplomatický talent a — teď pozor — musí být antisystémový. Antisystémový právě v tom, že dá prezidentství nový obsah, který ale nebude cílit na oslabení a odstranění demokracie, ale naopak na její posílení a rozvinutí v mezích, které přesahují obzory každodenního politického provozu. Kdysi se takovéhle politické figuře říkalo státník. Takový přirozený protipól k těm, pro které je parlament žvanírnou.

K věci: Abychom si mohli určit, co přesně je podstatou takové „konstruktivní“ antisystémovosti, musíme nejdříve vědět, co přesně je systémem. Naší realitou není pouze liberální demokracie, ale liberální demokracie neregulovaného kapitalismu orientovaného na produkci s malou přidanou hodnotou. Právě takový systém pomáhali potenciální Zemanovi vyzyvatelé buď budovat, nebo se za jeho zachování, jak se zatím zdá, hodlají brát.

↗

Zvolení Josefa Středuly do funkce prezidenta by kromě roviny politického obsahu mělo i rovinu symbolickou. Foto ceskatelevize.cz

A právě takový typ kandidátů, kteří by jistě uspěli v parlamentní volbě a kteří by nejraději chápali prezidentství čistě formálně a protokolárně, Zeman v roce 2013 porazil. Protože prakticky jako jediný z kandidátů dokázal voličstvo přesvědčit, že je rebelem, který přichází zažitými pořádky otřást. Navzdory tomu, že za sebou v parlamentu nemá žádnou relevantní organizovanou podporu, se mu to vlastně jeho specifickým psychopatickým způsobem daří. Chtějí-li demokratické síly v naší zemi demokracii uchovat a rozvíjet, musejí realitu silného prezidentství akceptovat a najít pro něj kandidáta, který mu dá skutečný politický smysl a přesah.

K čemu jsou na světě prezidenti

Dvacet pět let jsme byli montážní linkou německých automobilek. Toto tvrzení samozřejmě zjednodušuje; jeho pointou je, že to, co jsme se naučili dávat světu, je levná práce. Dvacet pět let nám to stačilo na přežití a mírný rozvoj v mezích zákona. Ve světě informační revoluce (všechny ty pojmy s přídomkem 4.0) nám levná práce k přežití stačit nebude. Nikdo ji od nás nebude kupovat, protože algoritmus minimální mzdu nepotřebuje. A právě v hledání politické vize pro nové formy práce a nové sociální vztahy, které s sebou poslední technologická revoluce přináší, musí tkvět obsah nového prezidentství.

Právě tím bude antisystémové: svým obsahem bude vystupovat za hranice běžného politikaření, které v lepším případě nevidí dál než k příštím volbám. Budoucí prezident musí mít pro Českou republiku vizi, která bude radikálně nová. Radikálně nová v tom, že pojmenuje výzvy, kterým při transformaci ekonomiky čelíme a budeme čelit, a navrhne, jak z proměn okolního světa vyjít silnější.

Nový prezident nebude zakládat startupy a výzkumná centra, ale bude realizovat politiku, která jejich vznik a smysluplný rozvoj umožní. Za jednu ze svých priorit si zvolí podporu vzdělání a vzdělanosti. Ekonomická diplomacie, kterou bude realizovat, se nebude zaměřovat na budování nesmyslů typu kanálu Dunaj-Odra-Labe-Jenisej-Amazonka, ale na efektivní spolupráci s našimi sousedy při budování nové, výkonné a stabilní zelené energetiky. Místo fňukání o tom, jak nám ti šílení Němci přetěžují přenosové soustavy, bude aktivně podporovat tuzemský vývoj průmyslových bateriových systémů...

Jednoduše: nový prezident bude politickým vizionářem, který bude výkonnou a zákonodárnou moc provokovat k tomu, aby myslela v delším horizontu. Aby alespoň občas přemýšlela o tom, na čem skutečně záleží, tedy o místě České republiky ve světě a o tom, z čeho bude v tom světě živa. Prezident bude udávat ten nejobecnější směr, vláda bude hledat politická a systémová řešení vytyčená touto vizí.

Když Kennedy oznámil, že Spojené státy do konce desetiletí přistanou na Měsíci, nezasedl druhý den k rýsovacímu prknu, ani do Bílého domu nenajal tisíce vědců, ale vytyčil v té době ambiciózní a téměř nerealizovatelný politický cíl, jehož naplnění posunulo Spojené státy vpřed jako máloco. Úspěšný přechod přes novou průmyslovou revoluci pro naši zemi nemusí být menším cílem.

Prezident práce

Zvolení Josefa Středuly do funkce prezidenta by kromě roviny politického obsahu mělo i rovinu symbolickou. Středula by se stal prvním polistopadovým levicovým prezidentem (jakého politického vyznání je prezident Zeman, ví jen pámbů, ale levicového určitě ne). Už jenom tím by byl narušen dosavadní politický étos, který sice mírné levičáctví v mezích zákona toleruje, ale pořád se nás snaží přesvědčit, že revoluce roku 1989 byla ve své podstatě liberálně pravicová. A že levici je sice možné půjčit na chvíli vládu, ale alespoň v symbolické rovině je třeba, aby náš systém zůstal napravo.

To, co státní mocí v roce 1989 otřáslo ze všeho nejvíc, nebyl samotný zákrok na Národní třídě 17. listopadu, ale až to, co následovalo po něm: generální stávka. Právě v ten moment, kdy se proti režimu otevřeně postavili ti, jejichž zájmy se až do té doby zaklínal, znamenal skutečný symbolický předěl, po kterém následoval již jen rozpad komunistické moci. Odbory jsou součástí dědictví roku 1989, tou částí, kterou jsme se doteď snažili usilovně vytěsnit, protože by to znamenalo připustit, že mezi demokracií, svobodou a pravicí neleží rovnítko. Pokud by se Středula stal prezidentem, společenský význam odborů a dopad jejich práce by to posílilo jako máloco.

Není pochyb o tom, že Josef Středula vykonává ve své funkci v odborech skvělou práci. Je jistě pravdou, že představa Středuly jako budoucího premiéra je vlastně velmi uvěřitelná. Jenže to jsou kdyby, na která dvoje letošní volby ohledy neberou. Potřeba levicového demokratického prezidenta je naproti tomu faktem, který pominout nelze.