↗

Prezidentští kandidáti, kteří se nebojí veřejně podpořit manželství pro všechny, chápou, že v této otázce jde o samu podstatu demokratických práv. Foto Pride Bussines Forum

Je jich pět až osm procent v populaci, tedy třeba v každé třídě jeden až dva. Mají české občanství, mají občanku a platí daně jako každý. Nemají ale stejná práva jako ostatní. Řeč je o lidech s homosexuální orientací, o gayích a lesbách. I pokud jsou registrovaní, jejich práva nejsou stejná jako heterosexuálů. Nemají společná rodičovská práva, pokud má jeden z nich dítě a náhodou zemře, jeho partner na dítě nemá žádný nárok, ač je celý život vychovávali spolu. Těch rozdílů v právech oproti heterosexuálním párům jsou desítky. Je to vlastně v rozporu s ústavou, která říká, že všichni občané si jsou rovni a mají stejná práva. Tito ale nemají.

Aby se ta práva nemusela jedno po druhém vyjmenovávat a každé zvlášť sepisovat, říká se jim souhrnně manželství. A to se u nás snaží stejnopohlavní páry získat. Jejich argumentace je jednoduchá: nechtějí nic jiného než stejná práva, jako má zbytek populace. Pokud by je měli, nikoho by tím neohrozili a o žádné právo nikoho nepřipravili.

Ještě nikdo na světě neprokázal, že by manželství stejnopohlavních párů v něčem ohrozilo manželství nás heterosexuálů. Budeme se stejně brát a stejně rozvádět jako dosud, stejně se milovat a stejně se hádat, budeme si stejně věrní nebo nevěrní. Jak někdo trefně poznamenal, největším nebezpečím pro heterosexuální manželství není dvojice gayů ze sousedství, ale mladá dlouhonohá sekretářka.

Tenhle princip rovnosti před zákonem se prosadil už prakticky v celé západní Evropě, včetně tradičně katolických zemí jako Španělsko nebo Irsko, s výjimkou Itálie a Lichtenštejnska. Podivné je, že pravicoví a různě populističtí politici zemí na východ od Německa, jinak řečeno postkomunistických států, tento princip stále odmítají. Polsko, Maďarsko, Slovensko, náš stát, Balkán a samozřejmě Rusko nebo Bělorusko.

Jako by na kontinentu stále existovala dělící čára mezi vnímáním toho, co znamená být občan a jeho práva. Ve všech těchto státech odmítajících stejnopohlavní sňatky je slyšet od politiků týž argument: jakási tradiční rodina. Přitom ji nedefinují, vycházejí jen z nejasných představ, že to má být rodina jako za časů babičky.

Manželství jako společenská smlouva, nikoli nástroj k plození dětí

Manželství je ale přeci společenská smlouva dvou lidí o tom, že se budou navzájem celý život podporovat, o jejich vzájemné úctě a solidaritě. Netýká se plození, jak se snaží tvrdit katolické kruhy. Jinak by stát musel rozvádět všechny, kdo nemohou či nechtějí mít děti, kdo už k tomu nemají věk atd. Na radnici také nikdo neslibuje, že zplodí potomky. A kdo chce potomky mít, nepotřebuje k tomu instituci manželství.

Část politiků, kteří u nás manželství stejnopohlavních párů brzdí, argumentuje tím, že homosexuálové mohou mít stejná práva jako heterosexuálové, jen ať se to ale nejmenuje manželství. A že vymyslí nějakou třetí cestu, protože registrované partnerství nedává zdaleka stejná práva jako manželství. Na to ale měli mnoho let času a s žádným zrovnoprávněním gayů a leseb nepřišli. Tak trochu licoměrnost.

Poslanecká menšina čtyři roky zákon obstruovala

Podle průzkumů je česká populace vůči manželství pro všechny tolerantní a liberální — podle několika posledních průzkumů ho podporuje kolem 65 procent, u nejmladší generace dokonce 83 procent. Mezi politiky jsou však paradoxně lidé, kteří tento většinový názor nenásledují a po celé minulé čtyřleté období v parlamentu téma manželství pro všechny úspěšně bojkotovali a odsouvali. Do prvního čtení se tak návrh dostal až těsně před koncem mandátu minulé sněmovny a tím to skončilo.

Výsledkem je, že zákon o manželství pro všechny bude tato poslanecká sněmovna projednávat znovu od nuly. A konzervativní kruhy, které sice reprezentují jen menšinu národa, ale jsou o to víc slyšet a vidět, se snaží jako protinávrh prosadit přímo do ústavy manželství jakožto výlučný svazek muže a ženy.

Podporu mají mezi poslanci KDU a SPD a části ODS i TOP 09 a ANO, kteří evidentně nevnímají většinové postoje občanů. Samozřejmě, že v pozadí je tlak katolické církve, neboť protestanti s tím problém nemají.

Občanská organizace Jsme fér, která se snaží o legalizaci manželství pro stejnopohlavní dvojice, pozvala několik prezidentských kandidátů a v diskusi chtěla vědět, jak by se kandidáti na hlavu státu v případě zvolení stavěli k lidským právům a speciálně k stejnopohlavním sňatkům a zda by takový zákon eventuálně podepsali. Na debatu, kterou zorganizovala v úterý 4. října, podobně jako při minulé prezidentské volbě, přišli tři: senátor a lékař Marek Hilšer, bývalá rektorka Danuše Nerudová a prezidentka České asociace povinných Denisa Rohanová.

Diskuse byla dost dlouhá a zevrubná na to, aby si publikum mohlo udělat jasnou představu o tom, co si každý z kandidátů myslí a jak by se zachoval. V tomto ohledu bylo dobré, že kandidátů nebylo víc, takže debata nepřipomínala televizní diskuse, kde vedle sebe stojí deset osob a každá má tři minuty na to se vyjádřit.

Všichni pozvaní kandidáti byli pro zrovnoprávnění

Všichni tři kandidáti se ukázali jako otevření rovnosti práv gayů a leseb vůči heterosexuální populaci. Pokud by byli zvoleni, snažili by se v tomto smyslu působit na veřejnost i na politiky. První dva se shodli na tom, že by manželství pro stejnopohlavní páry podpořili, neboť podle Listiny práv mají všichni stejná práva. Stejnopohlavní manželství podle nich nikoho neomezuje a takový zákon znamená podporu stabilním vztahům.

Denisa Rohanová byla zdrženlivější. Prý by takový zákon podepsala, ale nejde podle ní jen o to rozšířit termín manželství na všechny. Musí se hlavně změnit „obsah“. První dva by na Hradě klidně vyvěsili duhovou vlajku, paní Rohanová spíš ne.

Zúčastnili by se průvodu Prague Pride? Marek Hilšer s tím jako občan prý nemá problém. Jako prezident by určitě přijal delegaci, ale účast v průvodu by si rozmýšlel, protože jako hlava státu by si nerad zavřel dveře k části obyvatel, která je jiného názoru. Podle Danuše Nerudové prezident nemá být aktivistou, nemá se takových akcí účastnit, ale má je podporovat. Denisa Rohanová by se nezúčastnila, protože to by jinak musela jít i na pochod všelijakých jiných spolků a organizací.

Všichni tři by vetovali eventuální pokus nechat zapsat do ústavy, že manželství je svazkem výlučně muže a ženy. Všichni tři také byli pro osvojení dítěte stejnopohlavním párem.

Kdo nepřišel, nechce zřejmě dát jasnou odpověď

Není jistě náhodou, že pozvání do debaty přijali kandidáti, kteří jsou rovnosti gayů a leseb pozitivně nakloněni a patří jim poklona, že se nebáli jít s kůží na trh a své názory veřejně a jasně vyjádřit.

Ti, kdo nepřišli, patří spíš mezi ty, kdo sice říkají, že „mají mezi gayi a lesbami známé“ a že „nechtějí nikoho diskriminovat“, ale zároveň se vyhýbají přímé odpovědi na dotaz, jak by se zachovali ve věci legalizace manželství pro stejnopohlavní dvojice. Výroky některých v tomto smyslu známe už z minulé volby, jiní s odpovědí uhýbají.

Pět až osm procent voličů je ale poměrně dost hlasů, čtyři sta až šest set tisíc, což může s výsledky zahýbat. A odmítnout setkání s představiteli gayů a leseb nesvědčí o velké hloubce demokratického přesvědčení.

Základní otázka v celé záležitosti zní: Představte si, že byste si nemohli vzít toho, koho milujete?