V téhle chvíli to vypadá, že by se do čela českého státu mohla poprvé dostat žena. Poprvé od založení Československa v roce 1918. Jak velká ta šance je a co by znamenala? Určitě nepominutelný symbol a civilizační změnu.

Situace má dvě roviny. První je, zda by byla většina voličů vůbec s to zkousnout ženu v čele státu. Dost často je slyšet, že stále ještě ne, jsou to však zřejmě minoritní konzervativní hlasy, které se jen dovedou hodně prosadit. Velká část společnosti zjevně soudí, že naopak ano, svědčí o tom i dosavadní nemalá podpora kandidátky. Třeba na platformě Výzkumník Seznam více než tři čtvrtiny dotazovaných soudí, že na pohlaví hlavy státu nesejde. A pokud by se dnešní kandidátka dostala do druhého kola proti Andreji Babišovi (ANO), měla by jako jeho jediná rivalka výraznou šanci.

Nerovnost žen a mužů stále není vnímána jako politikum

Druhou rovinou je osobnost konkrétní kandidátky, protože mnoho lidí by ji nevolilo jen proto, že je ženou, ale musela by přesvědčit osobním příběhem a kvalitami. A tady je spousta otazníků a nejasností. Ať už o tom, jaké byly její pohnutky pustit se do boje o Hrad a nakolik pevně se drží deklarovaných zásad, tak o jejím okolí, sponzorech, advokátním manželovi či o způsobu, jakým vedla Mendelovu univerzitu.

Překvapivé je, že ač by svou kandidaturou prorazila ten pomyslný skleněný strop, který ženám blokuje dostat se výš, mezi jejími podporovateli není — například dle dat agentury STEM — výrazně víc žen než mužů. O čem to svědčí?

Buď o tom, že české ženy nevnímají ženskou rovnost a ženská práva jako společenský problém a prezidentskou volbu jako příležitost k jejich prosazení, nebo o tom, že v mnoha případech nevnímají stále existující nerovnosti mezi ženami a muži jako politikum a necítí potřebu je změnit. Anebo je tu třetí možnost, že nerovnost jako problém vnímají, ale konkrétní kandidátka je nepřesvědčila.

Feministické prostředí svou kandidátku nevygenerovalo

Je velká škoda, že české ženské prostředí do prezidentské volby nevygenerovalo kandidátku, která by do ní šla s tím, že nemusí třeba ani nutně vyhrát, ale že využije možností mediálního prostoru a zájmu veřejnosti o kandidáty k tomu, aby šířila povědomí o nerovnosti žen a mužů, o domácím násilí a sexuálním obtěžování, o stále existující platové nerovnosti, o nedostatku zařízení, kam se mohou uchýlit týrané ženy, o nutné redefinici znásilnění, atd atd.

Témat je hodně, širší veřejnost o mnoha příliš neví či je nevnímá jako společenský problém, ale jen jako náhodné neštěstí jedné sousedky, která ještě kdoví, jestli si za ně nemůže tak trochu sama.

Reakce na případ politika Feriho ukázaly, jak je násilí na ženách ve společnosti bagatelizováno. Copak ho zpočátku mnozí političtí kolegové nechválili, že se k věci prý postavil „čestně“? Co bylo na jeho chování čestného? Že všechno nezatloukal? Že mluvil o jakémsi pochybení? Daleko víc se tehdy probíral právě jeho postoj než psychická traumata jeho obětí.

Funguje u nás řada nevládek a institucí, které s tímhle vším bojují a snaží se přinést pomoc, mají dokonce svou střešní instituci: Českou ženskou lobby. Situaci a její nápravu vnímají ale zřejmě víc sociálně než politicky, a prezidentskou volbu tak pro sebe nevzaly jako politickou výzvu. Jejich polské kolegyně jsou v tomhle dál, rozumí, že rovnost žen je politikum par excellence a že řešení je ve velké míře výhradně politické.

Jedním argumentem může být, že se ženám do politického boje o hlavu státu nechce, protože by čelily přívalu špíny a nenávisti. Že taková volba vždy znamená kvantum útoků, lží a pomluv, vůči ženě ještě odpudivějších než v případě mužů. Jistě mají pravdu. Danuše Nerudová, která se do toho boje pustila, ale ukázala, že se taková žena najde.

Česká realita není růžová

V západním světě je už několik let rovnost žen velkým společenským tématem, které se probírá na nejrůznějších úrovních a má nejrůznější dopady. Od zvolení mladé finské premiérky po aféru s obtěžováním uvnitř Nobelova výboru pro literaturu. U nás ale jako by jakožto společenský fenomén téměř neexistovala.

V běžném životě to u nás nevypadá, že by ženy byly nějak ostrakizovány. Na rozdíl od muslimského světa nemusí zakrývat svou tvář a postavu, nemají nikam vstup zakázán, mohou do restaurace i do hospody, mohou mít vlastní bankovní konto, mohou se rozvádět a žít samy, mají právo na interrupci. Máme ženu předsedkyní poslanecké sněmovny. Ženská práva rovná se u nás mužská práva, řeklo by se.

Ovšem pod povrchem není realita až tak záviděníhodná. V rámci Indexu rovnosti žen a mužů za rok 2022 se Česká republika umístila na 23. místě z 27 zemí EU. Ženy u nás nemají stejný přístup na pracovní trh, chybí školky a jesle, za stejnou práci berou nižší mzdu než muži, fyzické nebo sexuální násilí zažila u nás každá třetí. Pohled na realitu taky ukazuje, že ve firmách a v politice existuje jakýsi skleněný strop, který se ženám nějak nedaří prorazit. Je mnoho institucí, kde většina žen pracuje na střední úrovni, ale jejich šéfem je vždy muž.

Dost liberální (či jen permisivní) česká společnost si do parlamentu zvolila nepoměrně vysoký počet konzervativců, kteří se většímu prosazení žen a jejich rovnosti brání. Je to vidět třeba na znevažujících a nepravdivých výrocích na adresu Úmluvy o potírání násilí na ženách, lidově zvané Istanbulská (jen proto, že ji Rada Evropy kdysi přijala na svém zasedání zrovna v Istanbulu), kterou česká vláda podepsala už roku 2016, ale Parlament ji dosud neratifikoval.

Jiný příklad: teď mají politici států EU na stole návrh evropské směrnice o prevenci a potírání násilí na ženách, a přestože její podoba ještě není definitivní, česká vláda k ní už zaujala negativní stanovisko.

Ani jako feministka ani jako konzervativní žena

Danuše Nerudová nejde do volby s explicitní feministickou agendou, byť je pravděpodobné, že pokud by se octla na Hradě, nebránila by jí, v tom je zřejmě dostatečně liberální. Nakolik by ji ale aktivně prosazovala? Na veřejnosti nijak zvlášť urputně rovnost žen neprobojovávala, neprosazovala kvóty pro jejich zastoupení ve firmách ani se nějak neangažovala ve věci Me Too.

Zdá se ale, že postavení žen v české společnosti vnímá dost silně, že s ním není spokojena. Sama nakonec leccos zažila, než se stala rektorkou. A z pozice rektorky podle vlastních slov dala výpověď za sexuální šikanu.

Na jedné veřejné debatě s kandidáty padla otázka: jste feminista/feministka? Danuše Nerudová tehdy řekla: „Řeknu-li ano, v mnoha prostředích to zablokuje debatu. Jsem feministka ve smyslu rovných příležitostí, nejsem ale pro kvóty, protože společnost nelze změnit jen tak, že se něco rozhodne.“ A o postavení žen ve společnosti dále uvedla: „Ženy se často podceňují, necpou se do funkcí. Žijí stále v jiných socioekonomických vztazích než muži.“

Bude to ale k tomu, aby jí ženy daly ve větší míře svůj hlas, dost? Každý se řídí podle vícera kritérií a pouze to, že jde o ženu, stačit často nebude. Může stavět jen na svém životním příběhu? K bývalému generálu Pavlovi je ale také mnoho výhrad, nikdo z těch dvou není křišťálový.

Na druhou stranu ženská postava na Hradě by byla výrazným symbolem a taky vzpruhou pro mladé Češky, že lze jako žena jít do politiky a dostat se až na vrchol. Vidí to už u ostatně slovenských sousedů, viděly to u německé kancléřky a dalších. Taková prezidentka by ovšem musela mít vůli a sílu se za rovné šance žen skutečně bít.