Žena na Hradě?

Petr Janyška

Šance, že na Hradě usedne žena, je nyní nebývale vysoká. Co by však prezidentství Danuše Nerudové skutečně přineslo? A bylo by klíčové pro český feminismus? Odpovědi ve svém komentáři nabízí bývalý velvyslanec ČR ve Francii Petr Janyška.

Nerudová na veřejnosti nijak zvlášť urputně rovnost žen neprobojovává, neprosazuje kvóty pro jejich zastoupení ve firmách ani se nějak neangažuje ve věci Me Too. Zdá se ale, že postavení žen v české společnosti vnímá dost silně a že s ním není spokojena. Foto FB Danuše Nerudová

V téhle chvíli to vypadá, že by se do čela českého státu mohla poprvé dostat žena. Poprvé od založení Československa v roce 1918. Jak velká ta šance je a co by znamenala? Určitě nepominutelný symbol a civilizační změnu.

Situace má dvě roviny. První je, zda by byla většina voličů vůbec s to zkousnout ženu v čele státu. Dost často je slyšet, že stále ještě ne, jsou to však zřejmě minoritní konzervativní hlasy, které se jen dovedou hodně prosadit. Velká část společnosti zjevně soudí, že naopak ano, svědčí o tom i dosavadní nemalá podpora kandidátky. Třeba na platformě Výzkumník Seznam více než tři čtvrtiny dotazovaných soudí, že na pohlaví hlavy státu nesejde. A pokud by se dnešní kandidátka dostala do druhého kola proti Andreji Babišovi (ANO), měla by jako jeho jediná rivalka výraznou šanci.

Nerovnost žen a mužů stále není vnímána jako politikum

Druhou rovinou je osobnost konkrétní kandidátky, protože mnoho lidí by ji nevolilo jen proto, že je ženou, ale musela by přesvědčit osobním příběhem a kvalitami. A tady je spousta otazníků a nejasností. Ať už o tom, jaké byly její pohnutky pustit se do boje o Hrad a nakolik pevně se drží deklarovaných zásad, tak o jejím okolí, sponzorech, advokátním manželovi či o způsobu, jakým vedla Mendelovu univerzitu.

Překvapivé je, že ač by svou kandidaturou prorazila ten pomyslný skleněný strop, který ženám blokuje dostat se výš, mezi jejími podporovateli není — například dle dat agentury STEM — výrazně víc žen než mužů. O čem to svědčí?

Buď o tom, že české ženy nevnímají ženskou rovnost a ženská práva jako společenský problém a prezidentskou volbu jako příležitost k jejich prosazení, nebo o tom, že v mnoha případech nevnímají stále existující nerovnosti mezi ženami a muži jako politikum a necítí potřebu je změnit. Anebo je tu třetí možnost, že nerovnost jako problém vnímají, ale konkrétní kandidátka je nepřesvědčila.

Feministické prostředí svou kandidátku nevygenerovalo

Je velká škoda, že české ženské prostředí do prezidentské volby nevygenerovalo kandidátku, která by do ní šla s tím, že nemusí třeba ani nutně vyhrát, ale že využije možností mediálního prostoru a zájmu veřejnosti o kandidáty k tomu, aby šířila povědomí o nerovnosti žen a mužů, o domácím násilí a sexuálním obtěžování, o stále existující platové nerovnosti, o nedostatku zařízení, kam se mohou uchýlit týrané ženy, o nutné redefinici znásilnění, atd atd.

Témat je hodně, širší veřejnost o mnoha příliš neví či je nevnímá jako společenský problém, ale jen jako náhodné neštěstí jedné sousedky, která ještě kdoví, jestli si za ně nemůže tak trochu sama.

Reakce na případ politika Feriho ukázaly, jak je násilí na ženách ve společnosti bagatelizováno. Copak ho zpočátku mnozí političtí kolegové nechválili, že se k věci prý postavil „čestně“? Co bylo na jeho chování čestného? Že všechno nezatloukal? Že mluvil o jakémsi pochybení? Daleko víc se tehdy probíral právě jeho postoj než psychická traumata jeho obětí.

Funguje u nás řada nevládek a institucí, které s tímhle vším bojují a snaží se přinést pomoc, mají dokonce svou střešní instituci: Českou ženskou lobby. Situaci a její nápravu vnímají ale zřejmě víc sociálně než politicky, a prezidentskou volbu tak pro sebe nevzaly jako politickou výzvu. Jejich polské kolegyně jsou v tomhle dál, rozumí, že rovnost žen je politikum par excellence a že řešení je ve velké míře výhradně politické.

Jedním argumentem může být, že se ženám do politického boje o hlavu státu nechce, protože by čelily přívalu špíny a nenávisti. Že taková volba vždy znamená kvantum útoků, lží a pomluv, vůči ženě ještě odpudivějších než v případě mužů. Jistě mají pravdu. Danuše Nerudová, která se do toho boje pustila, ale ukázala, že se taková žena najde.

Česká realita není růžová

V západním světě je už několik let rovnost žen velkým společenským tématem, které se probírá na nejrůznějších úrovních a má nejrůznější dopady. Od zvolení mladé finské premiérky po aféru s obtěžováním uvnitř Nobelova výboru pro literaturu. U nás ale jako by jakožto společenský fenomén téměř neexistovala.

V běžném životě to u nás nevypadá, že by ženy byly nějak ostrakizovány. Na rozdíl od muslimského světa nemusí zakrývat svou tvář a postavu, nemají nikam vstup zakázán, mohou do restaurace i do hospody, mohou mít vlastní bankovní konto, mohou se rozvádět a žít samy, mají právo na interrupci. Máme ženu předsedkyní poslanecké sněmovny. Ženská práva rovná se u nás mužská práva, řeklo by se.

Ovšem pod povrchem není realita až tak záviděníhodná. V rámci Indexu rovnosti žen a mužů za rok 2022 se Česká republika umístila na 23. místě z 27 zemí EU. Ženy u nás nemají stejný přístup na pracovní trh, chybí školky a jesle, za stejnou práci berou nižší mzdu než muži, fyzické nebo sexuální násilí zažila u nás každá třetí. Pohled na realitu taky ukazuje, že ve firmách a v politice existuje jakýsi skleněný strop, který se ženám nějak nedaří prorazit. Je mnoho institucí, kde většina žen pracuje na střední úrovni, ale jejich šéfem je vždy muž.

Dost liberální (či jen permisivní) česká společnost si do parlamentu zvolila nepoměrně vysoký počet konzervativců, kteří se většímu prosazení žen a jejich rovnosti brání. Je to vidět třeba na znevažujících a nepravdivých výrocích na adresu Úmluvy o potírání násilí na ženách, lidově zvané Istanbulská (jen proto, že ji Rada Evropy kdysi přijala na svém zasedání zrovna v Istanbulu), kterou česká vláda podepsala už roku 2016, ale Parlament ji dosud neratifikoval.

Jiný příklad: teď mají politici států EU na stole návrh evropské směrnice o prevenci a potírání násilí na ženách, a přestože její podoba ještě není definitivní, česká vláda k ní už zaujala negativní stanovisko.

Ani jako feministka ani jako konzervativní žena

Danuše Nerudová nejde do volby s explicitní feministickou agendou, byť je pravděpodobné, že pokud by se octla na Hradě, nebránila by jí, v tom je zřejmě dostatečně liberální. Nakolik by ji ale aktivně prosazovala? Na veřejnosti nijak zvlášť urputně rovnost žen neprobojovávala, neprosazovala kvóty pro jejich zastoupení ve firmách ani se nějak neangažovala ve věci Me Too.

Zdá se ale, že postavení žen v české společnosti vnímá dost silně, že s ním není spokojena. Sama nakonec leccos zažila, než se stala rektorkou. A z pozice rektorky podle vlastních slov dala výpověď za sexuální šikanu.

Na jedné veřejné debatě s kandidáty padla otázka: jste feminista/feministka? Danuše Nerudová tehdy řekla: „Řeknu-li ano, v mnoha prostředích to zablokuje debatu. Jsem feministka ve smyslu rovných příležitostí, nejsem ale pro kvóty, protože společnost nelze změnit jen tak, že se něco rozhodne.“ A o postavení žen ve společnosti dále uvedla: „Ženy se často podceňují, necpou se do funkcí. Žijí stále v jiných socioekonomických vztazích než muži.“

Bude to ale k tomu, aby jí ženy daly ve větší míře svůj hlas, dost? Každý se řídí podle vícera kritérií a pouze to, že jde o ženu, stačit často nebude. Může stavět jen na svém životním příběhu? K bývalému generálu Pavlovi je ale také mnoho výhrad, nikdo z těch dvou není křišťálový.

Na druhou stranu ženská postava na Hradě by byla výrazným symbolem a taky vzpruhou pro mladé Češky, že lze jako žena jít do politiky a dostat se až na vrchol. Vidí to už u ostatně slovenských sousedů, viděly to u německé kancléřky a dalších. Taková prezidentka by ovšem musela mít vůli a sílu se za rovné šance žen skutečně bít.

Diskuse
JP
December 22, 2022 v 12.47

Přes všechen respekt k ušlechtilým motivacím autora článku: prezident (a tedy ani prezidentka) tu není od toho, aby prosazoval/a nějakou (jakoukoli) speciální agendu. A tedy ani tu feministickou. A to pak stejně platí i pro kandidáty/kandidátky na tuto pozici.

Prezidentský úřad byl v českém prostředí už mnohokrát devalvován, jakožto nástroj pro prosazení těch či oněch zájmů; není opravdu žádoucí z této funkce, která by měla být neutrální, činit platformu pro politické boje. I když - opakuji znovu - z bezpochyby ušlechtilých a oprávněných pohnutek.

Článek 64 ústavy zatím čeští prezidenti využívali sporadicky, ale umím si představit aktivistického prezident-a/ku, kter-ý/á se v parlmentu nebo na vládě ukáže víc než jednou do roka -- ano, nakonec stejně rozhodnou poslanci nebo vláda, ale ta možnost tohle ovlivnit by byla vysoká. Jednak kvůli veřejné sledovanosti, která je v případě prezidenta enormní, jednak může působit přímo na zastupitele (např. když chce mluvit, MUSÍ dostat slovo).

Já si dovedu představit prezidenta, který má nějaké své priority a dokáže vládu a parlament "donutit", ať se jimi zabývají...

MP
December 23, 2022 v 17.2
Pevně věřím,

že mladé občanky České republiky ( proč jen Češky) jsou vesměs inteligentní holky. Alespoň takové potkávám jak na univerzitě, tak ve vlaku , tak jako známé svých dětí. A tudíž, že nepotřebují vzpruhu spočívající v pohlaví zrovna úřadují prezidentky. Resp., že dobře vědí, že ani země jako je Pakistán nemají problém s tím, pořídit si prezidentku nebo premiérku -- tolik k absurdní otázce, zda by české voličky a čeští voliči překously/i ženu na Hradě.

A jsem přesvědčen, že blahosklonná snaha, s níž jim chce postarší muž pořizovat vzpruhu vzbudí u těch mladých českých občanek spíše pobavení a soucit než pocit urážky, na který by měly svaté právo.

PK
December 24, 2022 v 13.13

Nicméně přemýšlím, ve které zemi je asi více zakořeněný mužský šovinismus spojený např. se "svatým právem" na sexistické "vtípky" na vzhled žen. V Pákistánu, nebo v Česku?

A nejde zdaleka jen o postarší muže.

Jistý pirátský poslanec (mladý, samozřejmě, jak jinak, neboť piráti si přece všichni zakládají na svém mládí) komentoval finále MS ve fotbale tak, že Francie prý vyhrála "o prsa korejské ženy".

Proti tomu se ohradila jedna senátorka, rovněž za pirátskou stranu. Zdvořile politika upozornila, že korejské ženy nijak se finále MS ve fotbale Francie-Argentina nesouvisí.

Kontrolní otázka: co myslíte, na koho se snesla smršť výsměchu a nadávek? Na poslance, nebo na senátorku?

MP
December 24, 2022 v 16.34
Pavlu Kolaříkovi

Tady věc docela jasná, sexistické vtipy pochopitelně bují mnohem víc v českých zemích a ve Vídni než v Pákistánu. Přece jen, člověk nemá zapotřebí riskovat ránu dýkou, protože pohaněl cizí majetek. Zase se tu ženy o něco míň vraždí takzvaně ze cti. Ale možná tu souvislost přeceňuji.

Ale hlavně pochybuji, že by jazykový úzus českého lidu nějak ovlivnil fakt, že máme prezidentku. Českého lidu obého pohlaví, dlužno podotknout, nedávno se mi jedna studentka připomínala mailem s poznámkou, že ta Šimako, co sedává v první lavici vlevo. Šimako jsem si musel nechat přeložit.

P.s. Ono mi to Ferenčákovo vtipkování nepřipadá nijak sexistické. Mluvil bych spíš o rasismu.

IH
December 25, 2022 v 20.54

Kam se hrabeme nejen na Pákistán, ale taky na Bangladéš, Srí Lanku, Indii, Indonésii, Filipíny či Barmu. Tyto a další země ženu do svého čela již dostaly a jsou tedy vesměs za vodou.