↗

Náčelníci generálního štábu jsou politiky dlouhodobě vybíráni tak, aby se do velkých miliardových tendrů příliš nemotali a pokud možno se dívali jinam, když někomu něco zůstane „za nehty“. A Petr Pavel byl jedním z mála, kteří těmto svodům nepodlehli. Foto FB Ministerstvo obrany České republiky

Naše společnost ušla od listopadu 1989 kus cesty. Mnozí si museli zvykat na spoustu změn a nejinak tomu bylo i u různých institucí, z nichž řada zanikla. Jsou tu však i takové, které musely přežít, byť v jiné formě. Jako třeba armáda.

Sloužit po revoluci nebyl žádný med. Právě skončená studená válka nejen v Československu, ale ve většině států NATO a států bývalé Varšavské smlouvy uvrhla ozbrojené síly celého světa do hlubokého míru. Války v Jugoslávii, jakkoli krvavé, byly spíše občanské povahy, a z poklidného rozpouštění starých studenoválečnických zásob tak armády vytrhly až útoky na Světové obchodní centrum v roce 2001.

Být vojákem v dobách studené války bylo dobré živobytí nejen za železnou oponou. Byla to jistota takříkajíc „státní služby“, do které rodiče své děti posílaly rády. Naopak po rozpadu Varšavské smlouvy, kdy se rozpočty krátily až skoro k nule a z armády se stala spíše pojízdná výstavka toho, co kdysi bylo, zůstali ve službě jen srdcaři.

Motivace: služba

Když se dnes ptáme, proč Petr Pavel vstoupil do komunistické strany a proč zůstal v armádě i po revoluci, můžeme si dát jednu jedinou odpověď: důvodem byla jednoduše služba.

Pavel během let opakovaně prokázal, že službu nebere jako každodenní možnost nalít se více či méně kvalitní lihovinou kdesi za bukem, kde na něj „Praha“ nebude moci, jak tomu bylo u řady tehdejších důstojníků. Armáda se měnila se zahraničními misemi a s nimi nastupoval i dříve nepoznaný profesionalismus a v kontextu těch let nezvyklá ochota dělat věci podle pravidel.

Není snad potřeba detailněji komentovat to, co se stalo v lednu roku 1993, kdy jednotka pod velením mjr. Pavla vyprostila několik desítek francouzských vojáků z obklíčené základny OSN. Já, jakožto člověk, který se vojenstvím zabývá desetiletí, si na generálovi cením jiné věci.

Manažerská pozice

Být náčelníkem generálního štábu v naší armádě je, zejména v posledních letech, ryze manažerská pozice. Přičemž tím nejdůležitějším, co děláte vy a vaši podřízení, je příprava armádních nákupů. Ano, mluvím zejména o velkých nákupech typu nových letounů pro letectvo, stovek bojových vozidel pěchoty pro mechanizovanou brigádu nebo prapory nových tanků. V záplavě administrativy můžete jednou za čas spolurozhodovat i o tom, co se kupovat nebude. Když to převedu na řeč byznysu, neustále jde o to, komu dáte státní zakázku a spoustu peněz.

Asi nemusím dokazovat, jak silný vítr na takto exponované pozici z mnoha stran fouká. Náčelníci generálního štábu jsou proto politiky dlouhodobě vybíráni tak, aby se do velkých miliardových tendrů příliš nemotali a pokud možno se dívali jinam, když někomu něco zůstane „za nehty“.

A Petr Pavel byl jedním z mála, kteří těmto svodům nepodlehli. Dodnes někteří tvrdí, že to byla právě jeho neústupnost ve věcech armádních nákupů, co vedlo část politiků zbavit se ho, pěkně po našem, povýšením a vykopnutím nahoru, zde až do struktur NATO.

Pro mě je to v současné turbulentní době dostatečný důvod, proč Pavla volit. A pokud se k tomu odhodlá nějaký z mých přátel, rozmlouvat mu to nebudu.