První kolo letošní prezidentské volby skončilo v základním rámci očekávaným výsledkem — do druhého kola proti sobě postupuje dlouhodobý favorit demokratického tábora generál Petr Pavel a majitel politicko-ekonomického konsorcia ANO-Agrofert, oligarcha, miliardář a v současné době také poslanec a nejsilnější představitel parlamentní opozice Andrej Babiš; oba získali pětatřicet procent hlasů, Petr Pavel o pár desítek tisíc více. To má především symbolickou, ale nepominutelnou váhu.

Před druhým kolem nicméně není nic rozhodnuto. V o něco výhodnějším postavení do něj vstupuje kandidát demokratického tábora generál Petr Pavel, kterého již podpořila další trojice kandidátů: Danuše Nerudová, Pavel Fischer a Marek Hilšer. Ti tři společně získali třiadvacet procent hlasů. To se jeví jako obrovský bonus a jako takřka nedostižná ztráta pro Babiše, který by snad mohl doufat ve většinu hlasů Tomáše Zimy a Jaroslava Bašty — těch je ale jen pět procent, čtyřiapůlkrát méně. Ale jsou tu ještě další faktory.

Rozhodnuto není: Babišova brutální kampaň už začala

Ačkoli výsledek prvního kola je nadějný, nesouměřitelně nadějnější než před pěti lety, rozhodnuto zdaleka není. Andrej Babiš má sice jen malý mobilizační potenciál, pokud jde o zisk dalších voličů, ale poměrně značné možnosti, pokud jde o „demobilizaci“ voličů Petra Pavla.

Celou přehlídku technik v tomto směru předvedl na své tiskové konferenci, kterou výsledky 1. kola komentoval. Z Babiše na ní přímo prýštila frustrace — bylo vidět, že výsledek prvního kola je jiný, než v jaký doufal a snad i než jaký předpokládal.

Upřímně řečeno, pokud by Danuše Nerudová, která skončila dosti pod svým potenciálem, na necelých čtrnácti procentech, získala o deset procent více, zatímco Petr Pavel by měl o takovýchto deset procent méně, Babišovi by bylo mnohem více do zpěvu — a to byl zřejmě také výsledek, v nějž doufal. Mohl by vystupovat z pozice jasného vítěze prvního kola, jako jediný potenciální sjednotitel rozbité společnosti — a takto dále demokratický tábor štěpit.

Tím, že veliká část jeho odpůrců zjevně volila takticky — to také vysvětluje, nižší než předpokládaný zisk Danuše Nerudové —, skončilo první kolo vyrovnaně, ba dokonce Babiš do druhého startuje až z méně výhodné druhé pozice. A už se nemůže tvářit jako jediný kandidát, který má potenciál společnost tmelit, což byla evidentně jeho strategie před prvním kolem.

Z Babiše na jeho tiskové konferenci čišelo zklamání a vztek. Projevuje se to i roztomilým detailem, který doboví svědci zaznamenali u Gustáva Husáka, jiného, a doposud jediného, Slováka obývajícího Pražský hrad — když je rozrušený, vyvedený z konceptu, spontánně přechází z pracně natrénované češtiny do své mateřštiny, takže vzniká jakási zkomolená čechoslovenština.

Vystřílel na tiskové konferenci postupně všechny argumenty, které mu zřejmě jeho tým pro eventualitu takového výsledku připravil — na Pavla útočí jako na rozvědčíka komunistického režimu; jako na vojáka, který si přeje válku, zatímco on — Babiš — chce mír; jako na produkt lobbisty Petra Koláře; jako na kandidáta asociální vlády Petra Fialy; jako na člověka bez politických zkušeností; jako na chlapa, který si neváží žen; a jako na pozéra, který na rozdíl od vojáků, s nimiž spolupracoval on sám, není ani žádným hrdinou.

Babiš se pokusí, aby maximum voličů Petra Pavla — a jeho demokratických soupeřů — z prvního kola zůstalo doma. Ale nemylte se. On už nyní ví, že nejspíše nevyhraje. Proto ten festival frustrace na jeho tiskové konferenci.

Jeho počínání přesto má a nadále bude mít určitou racionalitu — racionalitu se střednědobým výhledem. Bude pracovat na tom, aby s výhledem na příští parlamentní volby už nyní za sebou srotil co největší elektorát — všechen protivládní.

Generál Pavel to opravdu má v podstatě ve svých rukou. Největší hrozbou je antikomunismus

Na rozdíl od Karla Schwarzenberga před deseti lety, kterého diskvalifikovalo, že je členem jedné z nejhorších vlád v tehdejší živé paměti, a také na rozdíl od Jiřího Drahoše, který neměl prakticky žádný komunikační ani politický talent, což se projevilo i v jeho takřka neviditelné senátorské kariéře, Petr Pavel má jak komunikační talent, tak určité osobnostní kouzlo: schopnost spontánní sympatické reakce na neočekávané situace, kterou dost dobře nelze naučit, ale v dnešní politice je mimořádně důležitá.

Pavel také do druhého kola startuje s poměrně velkým náskokem. Jeho základní nevýhoda je jasná: Babiš má kontrolu nad médii, která mu umožňuje definovat obsah konverzací na českém maloměstě: proto tam oligarcha tak jasně vítězí. A česká demokracie se tímto tématem mimochodem musí začít zabývat, chce-li se udržet. Ale to není téma, které rozhodne současné volby.

Pavlovi postačí, když si osvojí správné reakce na Babišovy ataky, jejichž katalog poskytla už dnešní tisková konference. Měl by to zvládnout, základní předpoklady komunikovat obratně evidentně má.

Největší potenciální hrozby jsou dvě. Za prvé je to v tomto antikomunismem stále ještě posedlém národě jeho osobní minulost. Zatímco Babišovým voličům jeho estébáctví či kágébáctví vadí málo nebo vůbec, u Pavla, který chce navazovat na Havla a Masaryka, je to jiné. Nejlepší metodou, jak toto odrazit, by bylo sehrát v rámci kampaně nějakou malou českou variaci na Komisi pravdy a usmíření. Ať si Pavel najde někoho, kdo byl obětí institucí, pro něž pracoval, kdo je ještě dnes jeho odpůrcem, ale s kým se teď věrohodně sbratří. Tipy bychom měli.

Za druhé je tu otázka míru. Všichni chceme mír, je to spontánní, přirozená a základní emoce. Válka je jeden z nejohavnějších stavů lidské společnosti. Armáda by neměla být spontánně sympatickou institucí. Ale současně prakticky všichni — i my gándhísté — máme někde limit, za nímž bychom vzali do ruky zbraň a šli bránit svůj domov, své blízké, to, co je nám nejdražší.

Ruská agrese proti Ukrajině se nemá relativizovat v základní rovině konfliktu mezi dobrem a zlem, jímž ve své prazákladní podstatě je. Ale jak o válce mluví Babiš, odhlédneme-li na pikosekundu od toho, že se jedná o prolhaného psychopata, jemuž nelze věřit ani nos mezi očima, je ve své podstatě dosti přesné: v rozřešení konfliktu na Ukrajině asi sehrají roli Macron i Erdogan — muž ještě odpornější než Babiš, ale světová politika není sešlostí lidumilů. A nejspíše bude muset skončit tak, aby s tím i Rusko mohlo souhlasit.

Generál Pavel bude muset najít chytrou polohu, jak s touto perfidní rétorikou, která tak frivolně překračuje hranici mezi racionalitou a kolaboranstvím, zacházet. Volby ale asi vyhraje, i když se prostě rétoricky postaví na vysněnou, byť tehdy z řady důvodů nemožnou, lepší pozici let 1938 a 1968: jen si představte, že bychom se sami tehdy bránili — a celý demokratický svět by nás v tom podporoval dodávkami svých zbraní! Proč bychom to teď právě my Češi neměli přát Ukrajincům? Skoro si neumíme představit, že by si to nepřála i většina Babišových voličů.

Danuše Nerudová získala méně, než doufala, ale má na čem stavět

Nejdůležitějším vedlejším příběhem letošních voleb je kandidatura Danuše Nerudové. Začínala mezi outsidery jako Středula, Fischer a Hilšer. Ale vzmohla se tak, že její kampaň do poslední chvíle chovala naděje na překvapivý postup do druhého kola.

Ač to byl spíše marketing a reakce na průzkum terénu předvolebním bojem, přece jen vnesla do veřejného prostoru některá základní témata, která snadno mohou určovat politiku, až její obsah začne definovat nastupující generace: postavení žen, práva menšin, změny klimatu, spravedlivá daňová politika. Sílu takového poselství DanuShe rozředila marketingovými úkroky, jako bylo setkání s jedním z nejopovrženíhodnějších českých oligarchů Pavlem Tykačem či — zřejmě nepravdivě — deklarovanou podporou pro SPOLU v minulých parlamentních volbách.

Nerudová politický potenciál, který tkví v mladých lidech a ženské otázce, spíše zdiagnostikovala, než že by ho sama autenticky zastupovala. Ale to jí není tak zcela k tíži. I „generál“ byl hlavně marketingový produkt, o Babišovi ve vší jeho obludnosti ani nemluvě.

A také nelze přehlédnout, jak během kampaně rostla. V poslední televizní debatě byla skvělá. Ve své řeči, v níž uznávala porážku, doporučovala volbu Petra Pavla a označila Andreje Babiše za „zlo“, proti němuž se musíme spojit, byla brilantní.

Pro ni i pro tu stranu to bude znít teď asi jako šokující idea. Ale fakt je ten, že Českou stranu sociálně demokratickou by nyní nemohlo potkat nic lepšího, než kdyby se právě ona stala její předsedkyní. Každopádně potřebuje platformu a tah. Byla by škoda, kdyby skončila jako další vítězka voleb do Senátu, která za pět let dopadne v prezidentské volbě hůře než letos, jak se to stalo Pavlu Fischerovi a Marku Hilšerovi.

První kolo je vítězstvím občanské společnosti. Ne vlády. Ta si ve skutečnosti koleduje

Že první kolo prezidentské volby skončilo tak, jak skončilo, je výsledkem emoce či rozpoložení, jež v české společnosti vězí hluboko, patří k jejím lepším stránkám a v posledních letech ji tu nikdo neobhospodařuje tak dobře jako občanské a sociální hnutí Milion chvilek pro demokracii. Oni dokázali zorganizovat proti Babišovi společenskou platformu, která dala české společnosti víru, že ho dokážeme porazit, tak jako Poláci nedokázali prozatím porazit PiS ani Maďaři Orbána.

Za podobu toho vítězství nenesou tak docela odpovědnost, byť se na debatě o tom, jak má vláda, která vznikla do značné míry díky nim, vládnout, jistě mohou podílet víc než dosud. Ale aby společnost mohla v takových zkouškách, jakou představoval nástup Babiše k moci v roce 2017, obstát, musí v sobě mít struktury, které ji vybaví vírou a nadějí, že tahu k autoritářství lze čelit a porazit ho. Bez obřích demonstrací na Letné, na Václaváku a dalších aktivit Milionu chvilek by se to nepodařilo. Že se naše společnost dnes podobá o krapet více Rakousku než Maďarsku, je jejich historická zásluha.

Ale rozhodnuto vůbec nic není. Nestane-li se něco mimořádného, neselžeme-li nějakým nepředvídatelným způsobem, Babiš prezidentskou volbu prohraje. Nicméně to ho nezastaví. Vláda Fialově relevantní eleganci navzdory nevládne dobře — a už Petr Pavel vyhraje zřejmě mimo jiné i proto, že to říká. A pokud se vláda nevzpamatuje a nezačne řešit základní sociálně-kulturní předpoklady mocenských parametrů současné situace, skončí příští sněmovní volby katastrofou.

Samozřejmě lze také debatovat o tom, nakolik je muž, jehož hlavní kvalifikací je kariéra v NATO a který má opravdu reálnou zátěž ze služby minulému režimu, nejvhodnějším reprezentantem demokracie, jež se chce dovolávat dědictví Masaryka, Havla, Beneše — k němu má z nich tří ostatně nejblíže. Ale realita je také taková, že jsme se prostě k vydiskutování někoho opravdu zdola tentokrát nepropracovali. Přátelům ve třetím světě se bude vysvětlovat věru těžko, proč tu dnes spojujeme naděje s generálem z NATO.

Nebudu pro jeho zvolení pracovat z nadšení a s rozkoší. Ale s vědomím, jaká je alternativa. Co by za to, kdyby byl u nich někdo jako generál Pavel favoritem takovéto volby, dali lidé v Maďarsku nebo Polsku!

Stane-li se prezidentem, vše je otevřené. Ocitnete-li se na vrcholu, sami pak svými činy stanovujete své dědictví. A máte všechny možnosti ve svých rukou.

Nikdo mi nevymluví, že i Miloš Zeman před deseti lety se mohl vydat cestou, po níž bychom se s ním nyní loučili v dobrém, a ne jako s obludou, na niž budeme vzpomínat jen v nejhlubším studu a o níž budeme vnoučatům vyprávět s krajním znechucením. Naděje tu jsou, že Pavel se může chtít vepsat do dějin v dobrém, že může chtít překonat to dnes s ním spojované nejskromnější očekávání; tedy že prostě nebude Babišem, Zemanem, ani Klausem.