Josef Středula udělal to nejlepší a nejlépe, jak mohl

Jakub Patočka

Jen pár minut poté, co odborářský předák Josef Středula rezignoval ve prospěch Danuše Nerudové, vyrojili se kritici, kteří se snaží jeho krok znectít. Ve skutečnosti nic lepšího pro společnost ani pro zájmy, které zastupuje, udělat nemohl.

Pokud se Danuše Nerudová nakonec stane prezidentkou, nepochybujte o tom, že si to bude pamatovat. Foto Facebook Josef Středula

Když už se zdálo, že nic nenaruší poklidný a nepamětihodný tok velké debaty České televize necelý týden před prvním kolem prezidentské volby, jíž se účastnili všichni kandidáti s výjimkou vypočítavého Andreje Babiše, provedl odborářský předák a jediný jasně levicový kandidát Josef Středula silný čin. V samém závěru debaty, v níž útočil zejména na nepřítomného Andreje Babiše a v níž se také ostře vyhranil proti hlavnímu kandidátovi české pravice generálu Pavlovi, v předem připraveném prohlášení ohlásil, že ukončuje kampaň a vyzval své stoupence k volbě jediné kandidující ženy — Danuše Nerudové.

Uplynulo sotva pár minut a už se odevšad vyhrnuli kritici, kteří přišli s „pravými a skutečnými motivy“ jeho kroku. Sociální sítě zaplavili politologové-amatéři, kteří všichni vědí mnohem lépe než Josef Středula sám, proč se takto rozhodl.

Podle pravicových kritiků tím prý pomohl Andreji Babišovi, případně dokonce bizarnímu kandidátovi SPD Jaroslavu Baštovi, protože většina Středulových potenciálních voličů v průzkumech údajně uvádí jako možnou druhou volbu právě tyto dva muže. Podle mnohých levicových nadšenců prý zase „zbaběle“ vyklidil pole pravici, před kterou kapituloval.

Ve skutečnosti ani jeden z obou argumentů při bližším zkoumání neobstojí. Realita je právě opačná. Josef Středula v osobní a politické situaci, která zaváněla bezvýchodností, našel řešení, které pro něj osobně, pro zájmy, jež zastupuje, i pro společnost jako celek představovalo pravděpodobně nejlepší možnost.

Smolná kampaň hrozila debaklem

Vyjděme z toho, v jaké situaci se Josef Středula ke svému kroku odhodlal. Různé průzkumy mu předvídaly výsledek mezi dvěma a pěti procenty. V prvním kole volby by tak skončil hluboko v poli poražených, takřka jistě až za reprezentantem českého politického panoptikalismu Jaroslavem Baštou a zřejmě i za dvojskifem senátorů Fischer-Hilšer, kteří se řídí olympijským heslem, podle nějž není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Jakou zátěž by taková krušná porážka představovala pro ideály, jež Středula zastupuje?

Předpokládaný mizerný výsledek by samozřejmě nepoškodil jen jeho osobní dráhu ve veřejném prostoru. Ale také by měl těžce nepříznivé dopady na zájmy, jež Josef Středula zastupuje. Nízkými jednotkami procent v prezidentské volbě by se, byť nespravedlivě, posuzovala společenská váha odborů i programových idejí demokratické levice.

Je přitom vcelku jedno, zda se Josef Středula ve svých úvahách více řídil starostmi o svou případnou budoucí kariéru, anebo obavami o újmu, jíž by volební debakl, k němuž se schylovalo, způsobil společenskému postavení odborů. Svou velikou cenu má sám fakt, že dokázal ve vypjaté situaci vrcholící kampaně zachovat chladnou hlavu, realisticky vyhodnotit, jaké mu zbývají možnosti, a najít mezi nimi překvapivé a dost možná optimální řešení.

Prezidentská volební kampaň je v současných českých poměrech, kdy se velmi rozvolnila vazba mezi jednotlivými kandidáty a jejich programovým ukotvením, vždy cestou neprobádaným terénem. Jen část proměnných může kandidát sám ovlivnit, na podstatnou část z nich nemá žádný vliv — například na to, jak se poskládá pole uchazečů, z čeho se stanou hlavní témata kampaně, ani jak bude vypadat mocensko-politická situace a celý její kontext.

Josef Středula se možná sám dopustil některých chyb, k tomu více níže. Ale faktem je, že některé zásadní a zřejmě určující parametry volebního střetu nemohl ovlivnit. Zejména nenese prakticky žádnou osobní vinu na tom, že česká levice jako politická síla v minulém volebním období prakticky přestala existovat. Ba co hůř, je obtížena cejchem struktury, která šla ve všem na ruku Zemanovu Hradu, kolaborovala s Babišem a dalšími prominenty české oligarchie a zadala si s Okamurovými rasisty.

Všechny uvedené stíny od počátku ulpívaly, byť z velké části nespravedlivě, i na Středulovi. Vezměme přitom prosím v potaz, že vzhledem k jeho vlastní přirozené základně, kterou tvoří sociálně zranitelnější členové nižších a nižších středních vrstev, nemohlo pro něj být úplně jednoduché formulovat jasně pozici, která by mu obstarala dostatečně silnou podporu. Dřívější mohutný sociálně-demokratický elektorát se zkrátka rozplynul.

Na pomalém a rozpačitém startu jeho kampaně se samozřejmě podepsaly v české společnosti stále hluboce zakořeněné předsudky vůči levici. Odborářskému předákovi se tak od počátku měřilo mnohem přísnějším metrem než kandidátům s liberálním profilem.

Úctyhodný kandidát, jemuž se nedostalo respektu, jejž zasluhoval

Josef Středula možná chyboval v tom, že při koncipování své kandidatury nenazřel novou realitu české politiky dost jasně. Kdyby totiž určujícím střetem zůstal konflikt mezi pravicí a levicí, byl by mnohem silnějším kandidátem.

Jenomže v důsledku obratného manévrování Andreje Babiše a kolaborace ČSSD s ním se dominantní osou české politiky stal střet demokratické tendence s tendencí autoritářskou. Konflikt mezi levicí a pravicí nevymizel, ale zčásti se odsunul na druhořadá jeviště, zčásti jej obratně — a falešně — zneužívají Babiš a SPD ve svůj prospěch. A je jen a pouze vinou parlamentní levice v minulém volebním období, že jako relevantní reprezentanti demokratické tendence tu nyní zůstaly výhradně pravicové a pravo-středové strany.

V takto rozvržené situaci měl Středula jedinou šanci: pokusit se vykreslit sama sebe jako vehementního stoupence demokratického tábora a radikálního odpůrce Babiše, Okamury, ba i Zemanova Hradu. K tomu nakonec zjevně i sám dospěl, ale příliš pozdě, než aby se ještě mohla jakkoli významně pohnout volební dynamika. Mimo jiné i proto, že Babiš se vůbec nejeví jako tak silný soupeř, jak se mnozí původně domnívali.

Josef Středula byl od počátku se vším všudy úctyhodný kandidát — vzešlý z občanské společnosti: vždyť odbory jsou jednou z jejích nejsympatičtějších složek. V tomto směru je jeho kampaň promarněnou příležitostí. Kdyby byl Josef Středula už v minulém volebním období vystupoval na demonstracích Milionu chvilek jako levicový demokrat, který je právě díky takovému svému přesvědčení také nesmiřitelným odpůrcem Babišovy vlády, šance jeho prezidentské kampaně by pak byly mnohem realističtější.

Protože stejně tak dobře mohl — jako nikdo druhý — upozorňovat, že snahy Babiše i Okamury nadbíhat sociálně slabým a zranitelným lidem jsou ze strany obou demagogů jen vypočítavým kalkulem. Takto se mohl pokusit konstruovat alianci, která by na jedné straně zahrnovala typické stoupence Milionu chvilek, vůči nimž jistě bylo možné argumentovat, že má největší šance přebrat maximum potenciálních sociálně motivovaných Babišových voličů, a na straně druhé by právě zahrnovala i tradiční levicový elektorát, pro jehož mnohé příslušníky mohl být Středula opravdu věrohodnější.

To se ale nepodařilo. A chyby se přitom jistě staly na obou stranách. Je to ovšem škoda, protože česká demokracie zdaleka nebude mít vyhráno ani tehdy, pokud prezidentské volby skončí Babišovou porážkou.

Časy jsou nevyzpytatelné, sociální smír i demokratické instituce křehké. Je třeba znovu a znovu si připomínat, že současná vládní koalice získala sněmovní většinu jen souhrou mimořádně šťastných okolností. Po příštích sněmovních volbách tu snadno může vzniknout znovu většina na půdorysu ANO-SPD a dalších nepřátel demokracie.

Role občanských struktur hájících demokracii by pak opět samozřejmě zásadně vzrostla. A je v životním zájmu české demokracie, aby součástí takové aliance vedle současných vládních stran či Milionu chvilek byly také odbory či na svých původních ideových východiscích se obrozující sociální demokracie.

Z toho důvodu byly zcela nejapné útoky na Josefa Středulu jako údajnou pátou kolonu Ruska, Zemana či Babiše. A také byl úplně nesmyslný argument, že kandiduje-li jako předseda odborů, je v jakémsi údajném „konfliktu zájmů“. Naopak zájmem odborů, tak jako každé jiné politicky činné struktury občanské společnosti, je posilovat svou váhu, prestiž, vliv. Máloco by jim pomohlo tolik jako případný Středulův úspěch. Prezidentská kampaň jejich předsedy tak byla přirozenou a organickou součástí jejich veřejné práce.

Na okraj všech řečí o tom, že „patříme na Západ a do Evropy“, se tu sluší také podotknout, že Josef Středula byl spolu s generálem Pavlem jediným kandidátem, který svým profilem odpovídá západoevropským standardům — včetně toho, že si nikdy nezadal s xenofobní rétorikou, jež prakticky celou levici zachvátila jako sněť; zajisté je Středula více „na Západě a v Evropě“, než třeba ODS, která v Evropském parlamentu zasedá v jednom klubu s radikálně pravicovými protievropskými pomatenci.

Přesto se z výše rozebraných důvodů nepodařilo Středulovi kampaň dobře rozvinout. Odborářskému předákovi však se vším všudy slouží ke cti, jak si s nepříznivou situací poradil. Nezapškl, nepřimknul se k odpůrcům demokracie jako mnozí jiní nalevo. Nakonec se propracoval k velmi jasné a průbojné pozici: Miloše Zemana označil za nejhoršího prezidenta, Babiše ostře atakoval kvůli pracovním podmínkám v jeho podnicích a většina jeho tvrdých úderů v debatě České televize opět mířila proti člověku, který tu je a zůstává největší hrozbou.

Když Josef Středula realisticky nahlédl, že na průlom jeho vlastního tažení je příliš pozdě, udělal se svou kampaní to nejlepší, co s ní udělat mohl: ukončil ji a svou politickou váhou se plně postavil za kandidátku, o které je přesvědčen, že je mu z trojice možných vítězů programově nejbližší. Je to projev politické zralosti, jakou jsme si tu odvykli vídat. A je svým způsobem příznačné, že jediný kandidát, který se v kampani prozatím projevil jako státník, už se voleb neúčastní.

Babišovi jeho krok nepomohl

Televizní debata sotva stihla skončit a sociální sítě se začaly hemžit v pravém slova smyslu konspiračními teoriemi o tom, že Středula ve skutečnosti odstoupil ve prospěch Babiše. A že to snad dokonce měli domluveno se Zemanem.

Je to fantastická teorie, která především ilustruje, jak ve víru kampaně i jindy realisticky uvažující lidé z fanouškovství snadno ztrácejí rozum. Tak především, kdyby Středula chtěl podpořit Babiše, co by mu, panenko skákavá, mělo bránit v tom, aby to rovnou a otevřeně řekl? Vždyť přesně toho se přece mnozí do předvčerejška obávali.

Podle přemnohých liberálních teoretiků měl mít k Zemanovi a Babišovi blíže. Dokonce i argument, podle nějž více jeho potenciálních voličů jako druhou volbu uvádělo Babiše, nebo dokonce Baštu, by přece hovořil pro to, aby svou podporu zaměřil takto.

Jakou asi transgalakticky komplikovanou strategii se Zemanem a Babišem ukuli, že v jejím rámci prvního označí za nejhoršího prezidenta, jakého jsme kdy měli, druhého znectí lépe a důkladněji než jakýkoli jiný z kandidátů v televizní „superdebatě“ a nakonec vysloví podporu Danuši Nerudové? To všechno se dělo s cílem dostat Babiše na Hrad? Vážně?

Realita je nejspíše mnohem prostší. Středula tak jako prakticky celý svůj život ve veřejném prostoru prostě v principu říká to, co si opravdu sám myslí. Je to nakonec přímočarý odborářský předák.

Reálně vidí, že prezidentem může být jen jeden z trojice Babiš, Nerudová, Pavel. Reálně zhodnocuje jejich politické platformy. A vcelku pochopitelně dospívá k závěru, že z hlediska zájmů odborů i demokratické levice se Danuše Nerudová jeví jako programově nejbližší volba. Není to ani první, ani samozřejmá volba. Ale nevybíráme si — tentokrát — mezi Vladimírem Špidlou a Annou Šabatovou.

Že v rozhodnutí podpořit Danuši Nerudovou jde proti přání podstatné části, či možná dokonce většiny své voličské základny? Že si přitom vybral kandidátku, které z oné trojice průzkumy přisuzují nejmenší šance do druhého kola proniknout? Oboje jsou přece projevy politické odvahy a smělosti. A nadto způsob, jakým to provedl, jak vyhrotil své ataky proti oběma jejím soupeřům, byl prozatím patrně nejlepší manifestací politické profesionality v celé kampani — opět je příznačné, že ji předvedl člověk, který již bohužel nekandiduje.

Je navíc možné, že tím Středulovo účinkování nekončí. Jistěže ne všichni jeho voliči teď spořádaně půjdou volit Nerudovou. Ale takový přeliv bude nepochybně větší, než jaký by byl bez jeho akce. A pokud díky tomu proklouzne Nerudová do druhého kola, vůbec nevylučujme, že před ním znovu Josef Středula sehraje roli jejího zbrojnoše. Buď jak buď, pokud se Danuše Nerudová nakonec stane prezidentkou, nepochybujte o tom, že si to bude pamatovat.

Chápu rozhořčení příznivců Petra Pavla. Ale čistě věcně: Danuše Nerudová je Josefu Středulovi opravdu politicky blíže. Má někdo nějaký lepší nápad, jak mohl v této fázi se svou kampaní naložit?

Levici ukázal cestu

Zbývá poznámka k naříkání mladé zelené levice, že „nyní už opravdu nemáme koho volit“. Je to protějšek neméně absurdního rozhořčení pravice, podle níž Středulovi voliči, které prý ovšem současně prakticky žádné nemá, nyní spasí Andreje Babiše.

Středula mladou zelenou levici konfrontuje se základním zákonem politiky, na nějž pro samé sbírání „lajků“ kamarádů v sociálních sítích tak často zapomíná: v demokracii nejde jen o to, jakou podporu sami získáte, ale do jaké většiny ji potom dokážete zakomponovat. To je často velmi složité a prakticky nikdy se to neobejde bez bolestných ústupků. Někdy to není možné vůbec a žádné jiné solidní východisko než opozice se ani nenabízí.

Ale pokud mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou tušíme programový rozdíl zhruba jako mezi koalicemi SPOLU a PirSTAN, obnáší Středulovo vyslovení podpory pro sociálnější a liberálnější kandidátku formulaci na první pohled nepostřehnutelné, ve skutečnosti ovšem hlubší a slibné politické strategie. Česká demokratická levice nemá totiž v dohledné době žádnou jinou důstojnou a realistickou možnost, jak se stát součástí parlamentní většiny než právě v alianci s Piráty, STAN a s centristickou částí SPOLU, přinejmenším s křesťanskými demokraty.

Předpokladem k tomu ovšem je rehabilitace demokratické levice samé. To se samozřejmě neobejde bez pojmenování oligarchie v ANO, rasistů v SPD a všeho kolem Miloše Zemana jako základních politických protivníků. Není to jednoduchá, ani pohodlná cesta. Ale žádná jiná se nenabízí — pokud tedy nevěříte v nějaký revoluční obrat. Anebo si nelibujete v esteticky uspokojivých porážkách. Středula projevil vzácný realismus a svým postupem tak ukázal celé levici možnou cestu z krize.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse