V sobotu proběhne 44. sjezd České strany sociálně demokratické. Oficiálně má jít o sjezd nevolební. Vedení strany bylo před rokem po neúspěšných sněmovních volbách na mimořádném sjezdu kompletně převoleno, předsedou se stal představitel progresivního křídla Michal Šmarda.

Od té doby však strana téměř neviditelně působí v mimoparlamentní opozici s volebním potenciálem necelých pět procent voličské podpory. Znatelně oslabila i v posledních komunálních volbách. Naděje na opětovný návrat do sněmovny při nejbližší volební příležitosti jsou tedy stále značně nejisté a návrat na pozici jedné z hlavních mainstreamových stran spíše v nedohlednu.

Nadcházející sjezd by mohl perspektivy ČSSD zlepšit jen za předpokladu, že by se na něm současné vedení jasně přihlásilo k autentické sociálně demokratické vizi dobré společnosti a vyzvalo všechny spolustraníky, kteří takovou vizi spojují s hnutím ANO nebo SPD, k odchodu ze strany. Snahy udělat z ČSSD druhou politickou divizi Agrofertu, anebo zálohu protofašistické SPD už toto vedení nemůže tolerovat.

Bilance Šmardova vedení

Nové Šmardovo vedení si dalo v prvé řadě za úkol zbavit stranu astronomických dluhů a odvrátit tak riziko konkurzního řízení. Toho bylo dosaženo prodejem nemovitostí, které strana ještě vlastnila, naštěstí ne Lidového domu, po kterém volaly některé horké hlavy. Lidový dům zůstává důležitou symbolikou strany a připomínkou její slavné minulosti.

Strana však musela výrazně zredukovat svůj aparát na centrální a místní úrovni a začít fungovat za podstatně skromnějších materiálních podmínek. To samozřejmě oslabilo její akceschopnost, ať už jde o financování kvalitního odborného zázemí v Lidovém domě či marketingové prezentace v každodenní komunikaci s občany a prostřednictvím volebních kampaní.

Postavení strany mimo sněmovnu má za následek, že její lídři strany jsou méně často zváni do hlavních médií. A mají tak ztíženou možnost prezentovat veřejnosti alternativy řešení aktuálních politických problémů.

Nejasné vyhlídky strany ochromují vnitřní aktivitu členů, navíc dále pokračuje jejich úbytek. I když v tomto směru nelze v krátkodobé perspektivě očekávat zásadní obrat, tento trend by měl být zastaven anebo alespoň významně zbrzděn. V opačném případě ze strany vyprchá veškerá energie a je s ní konec.

To ovšem nepůjde, aniž by vedení strany šířilo mezi členy naději na lepší budoucnost, což znamená, že bude vnímáno jako kompetentní vedení, které ví, jak stranu revitalizovat. Je zřejmé, že pozitivní výsledky se nedostaví hned, ale nejspíše až v příštích sněmovních volbách.

Aby v nich však strana uspěla, musí začít obnovovat svoji akceschopnost již nyní a podstatně rychleji. Na druhé straně řadoví členové a lokální funkcionáři se nemohou spoléhat výlučně na centrální vedení, ale sami musí přiložit ruce k dílu.

Je tedy současné Šmardovo vedení schopné stranu aktivovat a vyvést z krize? Jde o nelehký a komplexní úkol zahrnující několik klíčových oblasti:

1. ujasnění základní hodnotové orientace strany
2. soustavná práce na programech zaměřených na řešení konkrétních problémů země
3. změna funkčních pravidel vnitřního rozhodování strany, především ve směru větší demokratizace
4. zlepšení komunikace s občany.

Šmardovo vedení si vcelku dobře vede v druhé oblasti. V nedávných komunálních volbách představilo slušně zpracovaný program a v kritické reakci na programová vládní doporučení NERVu zveřejnilo dokument Záchranný kruh proti chudobě. V něm trefně pojmenovává neoliberální rizika vládní politiky v oblasti daní, zdravotnictví a důchodů a nabízí protiinflační řešení s cílem zastavit zhoršení ekonomické situace země a sociální situace širokých vrstev.

Vedení také nechalo zpracovat nové stanovy, které měly vyjít obecnému požadavku na demokratizaci strany, silně zaznívající po neúspěšných sněmovních volbách. Výsledný dokument, který má být schválen sjezdem, však přináší jen velmi málo skutečných změn.

Například přímá volba předsedy, po které se nejvíce volalo, je ve stanovách jen alternativou k volbě nepřímé; zrušení okresů převádí větší pravomoci nikoli dolů na místní organizace ale nahoru na regionální. V oblasti demokratizace je tak nový návrh spíše polotovarem, který málokoho uspokojí a je otázkou, zda se vůbec najde dost delegátů sjezdu na jeho přijetí. Pro dalekosáhlejší demokratizaci vnitřních poměrů ve straně bude třeba více odvahy.

Radikální prosazení ideově-hodnotového rámce sociální demokracie

Zásadním problémem zůstává nevyjasněný ideově hodnotový rámec strany. Ten je ale pro srozumitelnost jejích konkrétních programových návrhů a komunikaci s veřejností klíčovým předpokladem. V zásadě jde o představu dobré společnosti, o kterou chce strana usilovat a která tvoří její ideologickou identitu. Bez ní jsou programové návrhy strany chápány jen jako dílčí technická řešení. Ta však nikdy nevyvolávají potřebné emoce, touhu kráčet do světa, ve kterém si přejeme žít.

Zde se česká sociální demokracie ocitá v paradoxní situaci. Podle různých výzkumů rámcovou sociálnědemokratickou představu dobré společnosti, ve které svoboda jednotlivce předpokládá svobodu všech v rovných, spravedlivých a solidárních sociálních podmínkách, u nás dlouhodobě preferuje nejvíce občanů; ovšem jen velmi málo z nich ji spojuje s ČSSD. Ujasnění si této představy a zamyšlení nad tím, jak se má strana stát jejím věrohodným nositelem, je primární úkol pro každé vedení, které ji chce vyvést z krize.

Šmardovo vedení se chová v této otázce defenzivně. Neposílá na sjezd žádný strategický programový dokument, na jehož základě by se vedla ve straně o dalším jejím směřování vážná diskuse. A který by radikálně rozpoznával a odmítl jeho falešné alternativy.

Ty jsou nabízeny různými skupinami ideově zmatených členů, kteří vidí budoucí úspěch ČSSD v přizpůsobení se ideovému a hodnotovému rámci buď hnutí ANO, anebo SPD. Je pravda, že k těmto subjektům odešlo nejvíce voličů ČSSD, a až příliš jednoduchá logika velí, že chce-li je ČSSD získat zpět, musí napodobovat jejich politiku.

Hlubší zamyšlení však hned narazí na otázku, proč by bývalí voliči ČSSD měli tuto stranu volit jako jejich „dvojku“. Řada bývalých členů ČSSD situaci vyhodnotila přímočařeji a rovnou do těchto subjektů odešla (Bašta, Foldyna, David a další). Dobře udělali. Jen tím prokázali, že sociálními demokraty nikdy nebyli.

Problémem přece není, že s hnutím ANO a SPD vznikly lepší sociální demokracie. Problém je, že ČSSD se začala ztrácet ve svých hodnotách, přestala prezentovat a srozumitelně vysvětlovat svoji vizi dobré společnosti.

V důsledku toho byla ČSSD těmito subjekty ukradena řada prospěšných řešení, ale zasazena do jiného ideově-hodnotového rámce. Zde slouží zcela jinému účelu — ideji korporativistického státu (hnutí ANO), anebo ideji identitárního státu založeného na etnickém a kulturním šovinismu (SPD).

Tím je ale společenský efekt těchto ukradených řešení — nejčastěji v oblasti sociální politiky — výrazně devalvován. Nejde o řešení sloužící sociálnědemokratické vizi dobré společnosti.

Falešné alternativy

Ujasnění autentického ideově-hodnotového rámce sociální demokracie není snahou změnit stranu v netolerantní sektu, ale spíše snahou ji ideově ukáznit a otevřít všem, které lze subsumovat pod kategorii ideových sociálních demokratů — tradičním sociálním demokratům zaměřeným na budování sociálního státu, demokratické levici přemýšlející o sociálních reformách v radikálnějších postkapitalistických termínech, křesťanským socialistům, sociálním liberálům, zeleným environmentalistům a všem, kteří chápou demokracii nikoli jen v úzkých politických termínech, ale jako způsob života.

Lidé všech těchto proudů mohou stále nacházet politický domov buď přímo v sociální demokracii, nebo kolem ní vytvářením politických koalic. Ostatně tak tomu bylo vždy v minulosti.

Jinak řečeno, ujasnění autentického ideově hodnotového rámce sociálně demokratické politiky je prvořadou nutností, jak čelit falešným ideově-hodnotovým rámcům. Vezměme si například velké a ústřední politické téma daní.

V sociálnědemokratické perspektivě nemají daně primárně podporovat hospodářský růst, a tudíž být co nejnižší, ale mají plnit solidární funkci financování co nejkvalitnějších všeobecně dostupných veřejných služeb. Za tímto účelem mají být nastavené přiměřeně a spravedlivě — dle výše příjmu a majetku.

To je sociálně demokratický příběh o daních spojený s morální představou společnosti, v níž nejde primárně o růst, ale o kvalitu života. Cožpak takový příběh vypráví Babiš nebo Okamura, kteří se dogmaticky řídí neoliberální mantrou, aby se na daně podnikatelů, na jejichž soukromých ziscích údajně závisí blaho všech, sahalo co nejméně?

Anebo co má společného se sociálnědemokratickou solidaritou hysterické a lživé vyřvávání o masivním zneužívání sociálních dávek „nepřizpůsobivými“ etnickými menšinami, nebo vyvolávání nenávisti chudých vůči ještě chudším a „ilegálním migrantům“?

Nebo co má společného se sociálnědemokratickým vlastenectvím vzývání sobecké národní suverenity a odmítání integračních snah, v nichž státy společně sdílejí povinnosti při řešení globálních problémů (bezpečnostních a environmentálních)? Co má společného s demokracií projekt takzvané neliberální demokracie, z níž jsou odstraněny její reprezentativní formy a lid jen bezmyšlenkovitě zvedá ruce pro nezpochybnitelná rozhodnutí autoritářského vůdce? A tak bychom mohli pokračovat.

Ti, kteří vidí v hnutí ANO nebo SPD inspiraci pro vyvedení ČSSD z krize, zřejmě nikdy neměli o tom, co je sociální demokracie, žádný pojem. Jde o potomky devadesátých let, kteří byli ke straně zlákáni jako „zdivočelí sociální demokraté“, anebo jako stoupenci opoziční smlouvy propojující stranu s byznysem operujícím často na hraně a za hranou zákona.

Pozitivní potenciál strany vycházející při jejím obnovování z jasného vědomí sociálnědemokratických hodnot mobilizovaný za Špidlova, a ještě i Sobotkova vedení, dokázal bujení těchto rakovinových buněk bránit. Časem však tento potenciál slábl a rakovinné bujení nabývalo na intenzitě.

Čas na otevřenou konfrontaci

Věřím, že Šmardovi je tohle vše jasné a upřímně si přeje, aby se ČSSD ke svým autentickým hodnotám vrátila. Musí to ale přestat tutlat a přejít do otevřené a tvrdé konfrontace.

Chce-li se ukázat jako lídr, přesvědčit, že na něj před rokem strana nevsadila marně, musí od něj konečně jasně zaznít, co je podle něj sociální demokracie a co je s ní v zásadním rozporu a nemůže být ve straně nadále tolerováno. Jinými slovy, chce-li si ČSSD v české politice vydobýt opět důstojné místo, musí se tvořivým způsobem vrátit ke své vizi dobré společnosti v souladu s českou a evropskou sociálnědemokratickou tradicí.

Když předseda strany na sjezdu takto vystoupí, nejlépe hned v jeho úvodu, odvrátí tím snadněji snahy „také-sociálních demokratů“, kteří jedou na sjezd s úmyslem současné vedení převolit a definitivně stranu nakormidlovat do konzervativně-nacionalistických vod. Ti sice nereprezentují ve straně většinu, ale nebudou-li unavení a nespokojení delegáti sjezdu ze současného vedení strany cítit energii a silnou vůli po opravdové změně, může se na něm taková většina rychle vytvořit.