Jsme svědky levicového obratu ČSSD?

Oto Novotný

Vydává se ČSSD novým směrem? Pronikají do středu její agendy opět levicová témata? Nikoli. Česká sociální demokracie v čele s Janou Maláčovou a M. Stropnickým má k autenticitě dál než kdy dřív.

Stropnický radí: Chce-li levice odebrat voliče populistické konzervativní pravici, nesmí se štítit jejich lokál-patriotistických, nacionalistických a xenofobních předsudků. Jistě, tohle ještě není fašismus, ale může to k němu otevírat cestu. Grafika FB ČSSD

Sociální demokracie se podle svých nynějších protagonistů vydává novým směrem, kterým chce získat zpět respekt na levé části politického spektra. Za „důkaz“ tohoto nového směru pak vydávají probíhající kontroly úředníků Inspekce práce za asistence pražských volebních lídrů J. Maláčové a M. Stropnického zaměřené na „systematické porušování“ pracovních podmínek v soukromých firmách. Nemusíme tento „důkaz“ hned zlehčovat tím, že jde o součást probíhající volební kampaně. Proč ne, pokud tím chce ČSSD upozornit na velký společenský problém a začít se mu systematicky věnovat. Osobně tedy považuji to, co nyní dělají Maláčová se Stropnickým, za správnou věc.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Není úplně pravda, že úsilí věnovat se pracovním podmínkám v soukromých firmách je v politice ČSSD něco úplně nového. Řešit různé nešvary kolem „otrocké práce“ (švarcsystém, agenturní zaměstnávání, svévolné prodlužování pracovní doby atp.) strana vždy slibovala ve svých programových dokumentech. Bohužel, v praxi to už bylo horší. Například Sobotkova vládní ČSSD spolu se Středulovými odbory, v souladu s jejich závazky vytvářet nová pracovní místa, podpořili Amazon, přestože bylo známo, že tato americká firma na férové a slušné pracovní podmínky zaměstnanců naprosto kašle. Jaksi se dalo na slib, že bude dodržovat zdejší vcelku ucházející pracovněprávní legislativu, což se ovšem nestalo.

Nyní víme, že v řešení problému „otrocké práce“ nejde jen o dobrou legislativu, ale také o její důslednou kontrolu. Není-li tedy asistence Maláčové a Stropnického při činnosti SÚIP pouhou „předvolební agitkou“, lze v tomto směru doufat v důrazné levicové vykročení ČSSD. A rozčílení, které tato její akce v pravicových kruzích vyvolala, nasvědčuje, že se zde straně podařilo zasadit politický konflikt do jasného pravo-levého rámce.

Optimismus z „obratu“ ČSSD k levicové politice však kalí jiné skutečnosti. Ptejme se, jak tento obrat ladí s faktem, že k němu dochází za situace, kdy vedení strany flagrantně porušuje demokratická pravidla sestavování volebních kandidátek. Má to snad znamenat, že důsledné přihlášení se k levici připouští zavádění autoritářských praktik? Tohle tu ještě nebylo.

Vzpomínám na doby, kdy vůli členské základny této strany nepřebil ani Miloš Zeman, ve volebních kampaních tak musel na předních místech kandidátek strpět mnohé stranické „disidenty“, a dokonce se s nimi fotil na volební billboardy. Pluralistická mnoho-tvářnost ČSSD, disciplinovaně programově ukotvená, jí přinášela úspěchy a byla víceméně respektována každým jejím novým předsednictvem. Nynější Hamáčkovo vedení je první, které této demokratické praktice zakroutilo krkem.

V Babišově vládě

A položme jinou otázku: Jak politika důsledného potírání „otrocké práce“, kterou současné vedení ČSSD vydává za bod „obratu“, souvisí s její účastí v Babišově vládě? Tedy ve vládě, kterou vede vlastník mamutí české firmy, v níž je, jak bylo nesčetněkrát prokázáno „otrocká práce“ každodenní praxí. Když už tedy není pro ČSSD překážkou její účasti v koaliční vládě premiérův střet zájmů, jak to, že překážkou není ani toto?

Ocenil bych, kdyby Maláčová se Stropnickým asistovali inspektorům práce při jejich kontrole pracovních podmínek v obchodní společnosti Vodňanská drůbež, a. s., včetně dodržování zdejších výrobních postupů s ohledem na kvalitu potravin a zájmy spotřebitelů. Tím spíše, že v tomto případě nejde o zahraniční, nýbrž o českou firmu.

Když se redaktor iDnes v nedávném rozhovoru M. Stropnického zeptal, kdo je letos hlavním volebním soupeřem ČSSD, odpověděl, že z hlediska elektorátu Babišovo hnutí ANO a z hlediska ideologie pravicová Koalice Spolu. Rozumím tomu tak, že ČSSD jde nyní především o to přitáhnout zpět své bývalé voliče, kteří se v posledních volbách přimkli k hnutí ANO. Ponechme stranou často probíranou otázku, zda toho může ČSSD dosáhnout, když je s hnutím ANO ve vládní koalici. (Zatím se ostatně návrat bývalých voličů k ČSSD nekoná.)

ČSSD by si měla konečně položit podstatnou otázku: A cožpak ANO není jasně pravicové (!) hnutí? Hnutí, které sice reprezentuje náš národní kapitál, ale kapitál stejně bezohledný jako ten zahraniční (ne každý, samozřejmě)? Bude tedy třeba pozorně sledovat, zda se boj proti „otrocké práci“ nestane jen nástrojem na vytlačování zahraničního kapitálu ve prospěch neméně bezohledného kapitálu národního.

Předpoklad, že český kapitál je nutně lidštější než zahraniční a že české zaměstnanecké poměry humanizujeme, když odtud zahraniční kapitál vyženeme, je národoveckou chimérou. A hlavní příčinou provokování nacionalistických a „hurá-vlasteneckých“ požadavků na návrat k „suverénnímu“ státu. Tedy státu, ve kterém suverénně vládne národní kapitál.

Nacpěme pastu zpět do tuby

Samozřejmě, tohle není jen český, ale i internacionální úkaz paniky části národní buržoazie, která se nemůže na globálním trhu posadit v konkurenci s mamutími nadnárodními korporacemi. „Nacpěme pastu zpět do tuby“, zní její heslo proti globalizaci, na něž slyší mnoho zoufalých voličů, kteří se zrovna necítí být jejími „vítězi“. Tohle není nic nového. Bohužel, toto heslo se stává atraktivním i pro některé opinion leadery na levici, kteří mu chtějí dodat vážnosti tím, že nabízejí jeho podivnou ideologickou racionalizaci.

Musíme se silně znepokojit, když Stropnický mluví o nynějším „levicovém obratu“ ČSSD jako o obratu od liberální ke konzervativní socialistické politice. Jako by boj proti „otrocké práci“ byl liberální tradici cizí. Pokud bereme liberalismus v jeho nejširším významu a vývojovém kontextu, a nikoli v jeho karikované podobě liberalismu laissez faire nebo neoliberalismu, jde o boj proti všem formám nerovnosti, které vedou k nezaslouženému zvýhodňování jedněch a znevýhodňování druhých.

Cílem sociálně demokratického hnutí byla vždy nesmlouvavá univerzalizace tohoto egalitárního principu. Rovnost v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavateli a zaměstnanci v něm má své nezastupitelné, a dokonce prvořadé místo. Sociální demokracie a liberalismus jsou tak v rozporu s konzervativismem, který naopak podporuje „přirozenou“ hierarchii a nerovnost, aniž by se zabýval otázkou, nakolik jsou v souladu se svobodou.

Tuto otázku konzervativismus mnohdy podceňuje a ve své krajně pravicové podobě zcela pomíjí. Pro konzervativismus jsou nerovnosti automaticky „dobré“, když jsou součástí jakýchsi „přirozených“ forem lidské soupatřičnosti — zvyků, obyčejů, tradic a mravů. Konzervativní připomínání jejich komunitárního významu je správné. Liberalismus je ale nikterak nezpochybňuje. Jde mu však o kultivaci naší kritické schopnosti posoudit, nakolik podporují svobodu a rozvoj každého jednotlivého člověka, každé jednotlivé sociální skupiny.

Je zřejmé, že konzervativní důraz na „přirozené“ struktury sounáležitosti není schopen čelit riziku kulturního nacionalismu a xenofobie. Tedy onomu schmittovskému vyhledávání a potírání „nepřátel“ tam venku a zde uvnitř. Nepřátelé nejsou jen cizí kapitalisté, ale také muslimové nechtějící nic jiného než zničit naší křesťanskou kulturu, ekonomičtí migranti nechtějící nic jiného než ujídat z našeho národního koláče a vůbec všechny menšiny nechtějící nic jiného než si vynutit práva, která mají náležet pouze integrované většině.

Nakonec jsou těmi největšími „nepřáteli“ liberálové, protože hlásají univerzalistický egalitarismus narušující tuto k extrému posunutou konzervativní logiku. Nelze přehlédnout onu základní emoci, kterou dnes krajně pravicový konzervativismus vykazuje: Kulturní válku proti liberálům, jejichž „ne-domovem“ je celý svět a jejichž vzorem je univerzální („abstraktní“) člověk odmítající být konkrétně situovaným My, je třeba dovést až do vítězného konce. Není nesnadné domyslet globální důsledky tohoto „vítězství“ - ztrátu kosmopolitní perspektivy a uvržení lidstva do Huntingtonova „střetu civilizací“.

Kulturní válka

Je to tato kulturní válka konzervativců proti liberalismu či liberalismem nakažené „neomarxistické“ levici, do které se u nás pod praporem Michéova „konzervativního socialismu“ zapojuje skupina levicových intelektuálů pod vedením prof. Druláka, k nimž se hlásí i Matěj Stropnický. Lze říci, že jde pouze o jakousi „jižanskou strategii“, jak ji okomentoval u příležitosti vydání Michéovy knihy Tajnosti levice Pavel Barša? O pouhý rétorický marketing s cílem nalákat na socialistický program konzervativní zemanovské voliče, kteří dnes volí Babiše nebo Okamuru? O nový pokus hezky po zemanovsku přilákat tzv. „zdivočelé sociální demokraty“?

Stropnický radí: Chce-li levice odebrat voliče populistické konzervativní pravici, nesmí se štítit jejich lokál-patriotistických, nacionalistických a xenofobních předsudků. Jistě, tohle ještě není fašismus, ale může to k němu otevírat cestu. Pokud si s tímhle sociální demokraté budou zahrávat, zradí tím svoji, ano, v osvícenském liberalismu zakořeněnou emancipační tradici.

Historické úspěchy sociální demokracie v oslovování „lidových tříd“ nikdy ani v nejmenším nestály na toleranci kulturních předsudků vůči „jiným“. Protože tzv. „třídní boj“, neboli pravo-levý konflikt, byl v jejím pojetí vždy veden ve jménu co nejdůslednějšího uskutečnění obecných lidských hodnot. Výchova „lidových tříd“ k úctě k nim byla jeho nutnou součástí. To, samozřejmě, nevylučovalo, ale naopak předpokládalo, že pravo-levý konflikt se bude primárně odehrávat, má-li být úspěšný, v partikulárně situovaných kontextech.

Ale nejenom. S tím, jak kapitál stále více expandoval do nadnárodního prostoru, přeléval se do něj i tento konflikt. Každý nový politický úspěch sociální demokracie tak vyžadoval sofistikovanější strategii: subsidiární experimentální rozvržení konfliktu na lokální, národní a nadnárodní úroveň. Bohužel, sociální demokracie zůstává této strategii mnohé dlužna. Její emancipační politika se o moc dále než za hranice pouhé národní perspektivy nedostala. Již zběžný pohled na její levicové politické konkurenty však ukazuje, že ČSSD nic lepšího nenabízí. Rozhodně nic lepšího nenabízejí „konzervativní socialisté“ usilující o emancipované komunity jejich zapouzdřením do partikulárních struktur.

Zemanovskou cestou

Nemůžeme se tedy divit, že české sociální demokracii uteklo tolik voličů k hnutí ANO a k SPD. Nebyla totiž schopna v komunikaci s nimi důsledněji stavět na humanistických hodnotách. K Babišovi přeběhli ti, co si z dob reálného socialismu zamilovali státní paternalismus, tentokrát v kapitalistickém střihu, a k SPD zase ti, kteří svůj vztek, že nepatří k „vítězům“ globalizace, obrací proti těm nejzranitelnějším. (Jedna z těchto množin voličů tvoří rezervní armádu druhé.) Zeman a jeho kohorta v ČSSD tuto stranu po desetiletí vydírali, že musí vsadit na paternalistický a nikoli demokratický stát, že měřítkem jejího úspěchu není schopnost oslovovat různé vrstvy občanské společnosti, ale hlavně si nenaštvat „zdivočelé sociální demokraty“.

Bylo povinností sociálních demokratů, kteří jimi nechtěli být jen podle jména, této sebedestruktivní politice čelit. Ale protože zemanovská cesta se i pro každé postzemanovské vedení jevila pohodlnější, byla jí až příliš často dávána přednost. Krátkodobé elektoralistické ohledy byly přednější než autentický program. Straně to příliš nepomohlo, v tomto směru se totiž časem objevili větší kabrňáci. Dnešní vedení ČSSD je chce přetrumfnout, a proto stranu nutí, aby se vydalo zemanovskou cestou natvrdo, tentokrát už bez reptání. A „konzervativní socialismus“ jim k tomu má poskytnout ideologické zdůvodnění. Sečteno, podtrženo: Na důkazy o „levicovém obratu“ ČSSD si budeme muset zřejmě ještě počkat.

Diskuse
JP
August 11, 2021 v 11.21
Jaký liberalismus?

Skutečně bych si nepomyslel, že jednou budu obhajovat pozice konzervativního socialismu. Ale bohužel - jakkoli jsou výklady Oty Novotného svým zaměřením sympatické a s 95 procenty z nich je možno v zásadě plně souhlasit, přece jenom ve dvou klíčových bodech si celou záležitost až příliš zjednodušuje. A tady je nutno připomenout, že věc je daleko složitější, a že svou část pravdy má i protistrana. Jedná se o určení charakteru liberalismu, a o určení historického (a emancipačního) působení sociální demokracie.

Klíčová pasáž z textu O. Novotného je zřejmě tato: "Pokud bereme liberalismus v jeho nejširším významu a vývojovém kontextu, a nikoli v jeho karikované podobě liberalismu laissez faire nebo neoliberalismu, jde o boj proti všem formám nerovnosti, které vedou k nezaslouženému zvýhodňování jedněch a znevýhodňování druhých.

Cílem sociálně demokratického hnutí byla vždy nesmlouvavá univerzalizace tohoto egalitárního principu. Rovnost v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavateli a zaměstnanci v něm má své nezastupitelné, a dokonce prvořadé místo. Sociální demokracie a liberalismus jsou tak v rozporu s konzervativismem, který naopak podporuje „přirozenou“ hierarchii a nerovnost, aniž by se zabýval otázkou, nakolik jsou v souladu se svobodou."

Oto Novotný se odvolává na "vývojový kontext"; jenže právě reálné vývojové, historické kořeny liberalismu nechává zcela stranou. Naprosto klíčové je totiž uvědomit si, že liberalismus není jenom produktem osvícenství, že tedy není jenom nějakou ideou, která náhle někomu napadla. Ve skutečnosti totiž liberalismus jde ruku v ruce s nastupujícím kapitalismem, a je jeho reálným produktem.

Ano, i Oto Novotný přiznává, že vedle "levicového", tedy sociálně orientovaného liberalismu existuje i jeho proud individualistický, konzervativní, pravicový. Ovšem - s jeho existencí se O. Novotný vyrovnává prostě tím, že ho označí za "karikaturu"! Takže levicový liberalismus je legitimní, a pravicový nelegitimní - aniž by se dodaly jakékoli důkazy pro toto tvrzení.

Reálným faktem je: liberalismus byl od samotného počátku rozštěpen na tyto dva základní proudy. A nebylo to žádnou náhodou. Vraťme se ke kapitalismu, tam je celá věc přehlednější. Marx vysoce oceňoval na kapitalismu jeho emancipační přínos; jak napsal, kapitalismus nepotřebuje nevolníka přivázaného ke kusu země, nýbrž potřebuje pracovníka osobně svobodného, který může pracovat dnes zde a zítra někde jinde, podle toho kde ho kapitál právě potřebuje.

V tomto ohledu má tedy kapitalismus skutečně emancipační charakter. Ovšem - nebyl by to Marx, kdyby se spokojil jenom s touto čistě individuální, osobní emancipací pracovní síly. Podle jeho nálezu kapitalismus na straně druhé člověka-pracovníka takto osvobozuje jenom proto, aby ho vzápětí uvázal do jiného, sofistikovanějšího vztahu závislosti a podřízenosti.

Kapitalismus tedy přináší jenom částečnou emancipaci, omezenou jenom na nejužší životní okruh individua. A - přesně takto omezenou emancipaci přináší i samotný princip liberalismu! "Čistý" liberalismus v sobě neobsahuje nic více, nežli tuto ryze individuální svobodu, která nehledí nikam dále. Samozřejmě: je možno tento liberalismus vykládat, pojímat i šířeji, pokoušet se jeho platnost rozšířit i na další, především pracovně-sociální sféry; ale toto rozšiřování je jenom dodatkové, je to snaha onen ryzí liberalismus "nafouknout" i nad samý původní rámec jeho platnosti.

Reálný stav věcí je tedy přesně opačný, než jak ho prezentuje Oto Novotný: ne že by pravicový, individualistický liberalismus byl "karikaturou" liberalismu; naopak, právě tento pravicový liberalismus je původní, ryzí podobou principu liberalismu. A všechny - dozajista poctivě míněné - snahy ho "socializovat" jsou stejně tak umělé, jako snahy socializovat samotný kapitalismus.

Z tohoto pohledu je pak nutno uznat, že i kritika ze strany "konzervativního socialismu" na adresu liberalismu má skutečně své oprávnění. Ten kosmopolitismus, to planetární "ne-domovectví", ten "abstraktní člověk" - ano, to všechno jsou naprosto klíčové symptomy liberalismu, a zastánci konzervativního socialismu mu tyto jeho deficity naprosto právem vytýkají.

A sociální demokracie? Sotva bude možno přijmout bez dalšího tvrzení Oty Novotného, že "historické úspěchy sociální demokracie v oslovování „lidových tříd“ nikdy ani v nejmenším nestály na toleranci kulturních předsudků vůči „jiným“." A co například první světová válka? Kdy prakticky všechny národní sociální demokracie hnaly své straníky do boje proti "jiným", jenom proto že ti byli jiné národnosti?... A byli to nakonec jenom ruští bolševici, kteří přišli se skutečným univerzalismem; kteří jediní jasně prohlásili, že je naprosto zvráceným stavem, když dělníci jedné země začnou zabíjet dělníky z jiné země, jenom proto že vládnoucí buržoazie si chce nově rozdělit svá teritoria.

Ale to jen tak mimochodem. Daleko více váží to, že sociální demokracie se zmítá v onom interním emancipačním rozporu liberalismu, a není schopna se v něm orientovat. Ona by chtěla emancipaci kolektivní, sociální, univerzální - ale přitom ji provozuje na půdě liberalismu, který je ze své podstaty individualistický. Sociální demokracie mohla svou kolektivní emancipaci věrohodně praktikovat, dokud ještě bylo možno doufat že se může prosadit jednou provždy vysněný štědrý sociální stát. Tedy "levicový liberalismus". Tento sen byl ale rozbit reálným ekonomickým a sociálně-ekonomickým vývojem; a sociální demokracie už jenom marně vzývá duchy minulých časů.

Není proto nijak překvapivé, že tito duchové vzájemné pospolitosti si hledají nový domov - a nacházejí ho v kalných vodách sociálního konzervatismu s fašistoidními elementy.

ON
August 11, 2021 v 19.57
Panu Poláčkovi

Děkuji za reakci. K Vaší argumentaci několik poznámek:

1. Opravdu si nemyslím, že liberalismus je produktem nějakého armchair osvícence přemýšlejícího vně historicky situované komplexní skutečnosti. Liberalismus, či spíše ony základní liberální intence, které nás dodnes oslovují, se rodí v konfliktu s absolutistickými institucemi ancien régime s cílem tyto instituce změnit na inkluzivnější, demokratičtější. Kdybychom měli zobecnit problém, který před nás liberalismus v teorii a praxi staví, pak je to problém "svobodně daného souhlasu“ mezi reprezentovanými a prezentujícími. Změny liberalismu v tomto směru - k jeho stále inkluzivnějšímu či demokratičtějšímu významu -nejsou jeho „přifukováním“, ale jeho skutečnými dějinami– v teorii i praxi. Tyto dějiny prochází mnohými komplikovanými fázemi, z nichž některé lze nahlížet regresivně, některé progresivně. Žijeme dnes v něčem jako „liberální demokracie“, co by nám mohli liberálové před dvěma stoletími závidět. To je legitimní progresivní závěr a je možné jej na řadě empirických dat o kvalitě života do-argumentovat. Tento liberalismus kritizujeme, nakolik je či není schopen řešit problémy, kterými jsme dnes vystaveni. Není toho schopen řešit mnoho z toho, co bychom si přáli a jsme tím oprávněně frustrovaní. V tomto komplexním světě každý vyřešený problém generuje deset dalších. Nevidím ale alternativu k liberálnímu principu svobodně daného souhlasu, na základě kterého je možné přistupovat k jejich řešení – jak z hlediska metody, tak obsahu.

2. Když zkoumáme liberalismus v historickém kontextu, vidíme, že v něm není nic, co jeho principy fatálně svazuje s kapitalismem či liberalismem laissez faire. Konvenční řeči, že v laissez faire je liberalismus nějak substanciálně ukotven a snaží se z něj marně uniknout, neodpovídají historickým faktům. To je skutečně jeho karikatura. Dějiny liberalismu lze zhruba rozdělit na: A. Osvícenský – v empiristické tradici (Locke, Hume) formovaný v kontextu anglických revolucí a občanských válek 17. století; v racionalistické tradici (Kant) formovaný v Německu osvíceného monarchy Friedricha II.; v tomto období jsou liberální principy formulovány jako obecné principy proti všem formám absolutismu – epistemologickým i morálně-politickým. (Francouzské liberální encyklopedisty neignoruji, ale zdají se mi být v této době více Brity než Němci.) B. Post-osvícenský v rané utilitaristické tradici (James Mill, Bentham) v dekádách na přelomu osmnáctého a devatenáctého století nastolující potřebu vyvážených státně-sociálních reforem; jde o jakousi „prehistorickou“ etapu vývoje sociálního státu. C. Laissez faire liberalismus (Cobden, Bright) v době průmyslového hnutí první třetiny devatenáctého století, který redukuje zásahy státu na ochranu soukromého vlastnictví a svobodného obchodu. D. „Nový liberalismus“ (Hobhouse, Dewey a mnoho dalších až třeba k Habermasovi….) spadající do dějin teorie a praxe liberálně-demokratického sociálního státu zhruba od poloviny devatenáctého století; jeho cílem je integrovat nové „lidové třídy“ („proletariát“, námezdní zaměstnance, ženy, diskriminované menšiny). Ani osvícence Locka, Kanta, ani postosvícence Milla (oba) a už vůbec ne „nové liberály“ nelze redukovat na laissez faire. (Navíc laissez faire je dokonce velmi odlišný u ekonomických liberálů Smithe, Cobdena a mnohem pozdějších tzv. "libertariánů" či "neoliberálů" (Mises, Friedman, Hayek…) To, že původní liberalismus podporovala „buržoazie“ že vznikal v kontextu geneze kapitalismu, je truismus – buržoazie reprezentovala „lidové třídy“ „kapitalismus“ novou emancipovanou společnost. Podstatné je, že v situaci nástupu nových „lidových tříd“ (proletariát, zaměstnanci, ženy, kulturní menšiny) a nových „“třídních konfliktů“ se liberálové dokázali znovu sebe-kriticky tázat, jak jejich principy dále "univerzalizovat".

3. Sociálnědemokratické hnutí můžeme chápat jako zatím nejzazší fázi, kam byl liberalismus v uplatňování svých emancipačních principů schopen dojít. Má naprosto reálné pozitivní výsledky - liberálně-demokratický sociální stát. Od jeho údajného „konce“ před čtyřiceti let se stále drží a tváří tvář nástupu pravicového populismu v poslední dekádě jeho význam stoupá. Neoliberalismus – tedy onen princip laissez faire snažící se dominovat v době globálního kapitalismu – jej notně poškodil, ale nezvítězil nad ním. Tam, kde sociální demokracie zasadila nejhlouběji kořeny, tam se drží. Jednoznačně o tom svědčí žebříčky ukazatelů kvality života v jednotlivých zemích. Všechny rozmanité koncepty, které se sofistikovaně předhánějí, jak vyjít za sociální demokracii z pera radikálních levicových teoretiků, jsou sice čtivé příspěvky v rámci filozofického diskurzu, ale zatím neschopné vstoupit do dějin politicko-programové praxe. Až toho budou schopny, a nepůjde-li o „konzervativní socialismus“ jako o opětné škrtnutí liberalismu a sociální demokracie jako „nepřítele“, půjde o novou fázi jejich rekonstrukce.

MP
August 12, 2021 v 10.15
Oto,

velmi pěkné.

Jen poznámku historickou: Laissez faire je starý motiv, ve Francii spojený s fysiokraty, ve Velké Britanii s skotskou školou. A kupodivu málo se vylučuje s "komunitaristickými" tendencemi.

Ale dovolím si poznámku k otrocké práci. Agenturní práce, švarc-systém, klientistická schémata ilegální práce. Otrocká je vlastně jen ta poslední forma, ty ostatní jsou to, co Hesiodes považoval za horší než otroctví -- nádenická práce bez jakékoli formy ochrany, kdy tě v případě nepotřebnosti nechají chcípnout hlady.

Nevím, jak je reakce Pavla Krupičky čtenářsky reprezentativní, ale obávám, že dost na to, aby bylo potřeba explicitně dodat něco, co nám oběma v našich textech přišlo zřejmě příliš samozřejmé.

Masivní rozšíření forem práce, které nejsou regulovatelné ani zákoníkem práce, ani plně zasazené do systému zdravotního a sociálního pojištění, znemožňuje prosazovat solidní kvalitu dodržování pravidel (pojistném zákoník práce, bezpečnost práce atd.) regulerní ("férové") práce. A v provozech jako je Důl Paskov znemožňuje také intenzivní pomoc v případě pandemie a jak jsme bohužel viděli v přímém přenosu také efektivní fungování odborů -- a funkční odbory samozřejmě chrání pracovní podmínky mnohem lépe než kontrola, i kdyby v ní byl tucet Stropnických a šest ministryň k tomu.

To smutné heslo o agenturách, které vysávají i Čechy, je asi nezáměrná, ale přesná deklarace pozice ČSSD: Chceme oslovit ty, kterým lichotí, když zdůrazňujeme, že jsou lepší lidé než ten póvl, který agentury zaměstnávají (cizinci, cigoši a Saša Uhlová) a cceme jim namluvit, že jejich výsady uhkídáme kontrolami. Protože naše politické zájmy nám rozhodně neumožňují, abychom prosazovali jediné efektivní a zároveň shodou okolností levicové řešení -- zrovnoprávnění zaměstnanců bez ohledu na formy pracovního poměru. To by je Babiš hnal.

Omlouvám se, že to spamuju pod tvůj článek, ale dost mě zděsilo, když jsem zjistil, že tohle není notoricieta je to třeba říkat.

MP
August 12, 2021 v 10.15
Oto,

velmi pěkné.

Jen poznámku historickou: Laissez faire je starý motiv, ve Francii spojený s fysiokraty, ve Velké Britanii s skotskou školou. A kupodivu málo se vylučuje s "komunitaristickými" tendencemi.

Ale dovolím si poznámku k otrocké práci. Agenturní práce, švarc-systém, klientistická schémata ilegální práce. Otrocká je vlastně jen ta poslední forma, ty ostatní jsou to, co Hesiodes považoval za horší než otroctví -- nádenická práce bez jakékoli formy ochrany, kdy tě v případě nepotřebnosti nechají chcípnout hlady.

Nevím, jak je reakce Pavla Krupičky čtenářsky reprezentativní, ale obávám, že dost na to, aby bylo potřeba explicitně dodat něco, co nám oběma v našich textech přišlo zřejmě příliš samozřejmé.

Masivní rozšíření forem práce, které nejsou regulovatelné ani zákoníkem práce, ani plně zasazené do systému zdravotního a sociálního pojištění, znemožňuje prosazovat solidní kvalitu dodržování pravidel (pojistném zákoník práce, bezpečnost práce atd.) regulerní ("férové") práce. A v provozech jako je Důl Paskov znemožňuje také intenzivní pomoc v případě pandemie a jak jsme bohužel viděli v přímém přenosu také efektivní fungování odborů -- a funkční odbory samozřejmě chrání pracovní podmínky mnohem lépe než kontrola, i kdyby v ní byl tucet Stropnických a šest ministryň k tomu.

To smutné heslo o agenturách, které vysávají i Čechy, je asi nezáměrná, ale přesná deklarace pozice ČSSD: Chceme oslovit ty, kterým lichotí, když zdůrazňujeme, že jsou lepší lidé než ten póvl, který agentury zaměstnávají (cizinci, cigoši a Saša Uhlová) a cceme jim namluvit, že jejich výsady uhkídáme kontrolami. Protože naše politické zájmy nám rozhodně neumožňují, abychom prosazovali jediné efektivní a zároveň shodou okolností levicové řešení -- zrovnoprávnění zaměstnanců bez ohledu na formy pracovního poměru. To by je Babiš hnal.

Omlouvám se, že to spamuju pod tvůj článek, ale dost mě zděsilo, když jsem zjistil, že tohle není notoricieta je to třeba říkat.

ON
August 12, 2021 v 11.59
Martinovi

Díky. Pokud jde o laissez faire.

Onen historický původ laissez faire je, mi samozřejmě jasný. Původně je smyslem „ekonomických liberálů“ (Turgot, Smith….) a týká se nezasahování státu (vlády) do ekonomiky (!). V poznámce k p. Poláčkovi jsem se snažil zběžně naznačit, že tento laissez faire je odlišný od laissez faire manchesteriánů pozdějších libertariánů či, kteří považují tento ekonomický liberalismus za fundamentální východisko fungování všech společenských vztahů. To Smith ani např. Bentham ani Millové nedělají. (Dokonce ona Smithova metafora o „neviditelné ruce trhu“ se stává v špatných interpretacích jakýmsi metafyzickým substrátem, který odporuje „duchu“ jeho textu). Mě šlo ale ještě o něco důležitějšího: Princip laissez faire se přisuzuje s ní související doktríně „minimálního státu“, tzn. co nejmenšího zasahování do ekonomiky a nakonec celé společnosti (tohle může vést třeba až k jakémusi anarchistickému liberalismu vycházejícímu z jakési autonomně se organizující společnosti bez státu, ale tohle předpokládá ony komunitaristické pojistky…) A tohle se přisuzuje liberalismu obecně, jako by to byl nějaký jeho genetický kód. Jenže, když zkoumáš Locka, a já považuji Locka za jakéhosi paradigmatického „zakladatele“ moderního liberalismu, či spíše liberální demokracie, (jakkoli ty zakladatelské motivy lze nelézt i jinde, ale ne v onom vzájemném spojení epistemologických a politicko-morálních motivů), tak tam tohle nenajdeš. Jeho „laissez faire“ je vázáno na odpor k absolutistickému karteziánskému rozumu a monarchistickému státu – minimalizujme pravomoci absolutistického monarchy. V jeho commonwealth po přechodu z „přirozeného stavu“ je však představa „minimálního státu“ vázána na vůli občanů – stát by neměl mít více pravomocí, než mu věří občané (samozřejmě, jejich „většina“). Kolik těch pravomocí mu ale svěří, záleží na nich – v Lockově liberálně-demokratické commonwealth může mít stát i velké pravomoci z vůle svých občanů. Liberálně-demokratický stát není geneticky spojen s onou jeho libertariánskou minimalistickou variantou. Proto se mohlo mnoho levičáků včetně socdem přihlásit k liberalismu; a proto Hayek a spol... mohli vyškrtnout Locka či Benthama ze seznamu "liberálů".

JP
August 12, 2021 v 14.2
Vývoj idejí a evoluce reality

Pane Novotný, celá situace už začíná nabývat téměř groteskní podoby. Na mou námitku, že Vy celou záležitost s principem liberalismu pojímáte ve stylu, že v určité historické situaci si tento liberalismus prostě někdo "vymyslel", odpovídáte téměř s rozhořčením, že tomu tak v žádném případě není - abyste pak v následujících výkladech toto mé konstatování mnohonásobně potvrdil!

Ještě jednou, o co se vlastně jedná.

I. Především, vy celou záležitost kolem liberalismu pojímáte jenom a pouze jakožto vývoj idejí. (Tedy skutečně jenom v tom smyslu, že někdo si něco někdy vymyslel.) Jistě, tento přístup je zcela běžně užívaný; ale proto ještě není o nic lepší. Tento svět (politických a jiných) idejí je takto pojímán jako něco principiálně autonomního, co existuje jenom čirou silou myšlenky, zcela bez vazby na jiné sféry existence (a vývoje) lidské společnosti.

Já musím znovu a znovu oceňovat, jak skutečně zcela převratný byl Marxův objev, že vývoj idejí není možno pojímat takto izolovaně, nýbrž je nutno je sledovat v úzké spojitosti s reálným vývojem života společnosti, to jest především v její materiální sféře. Takovýto komplexní pohled je ovšem mnohem složitější; je tady nutno na jedné straně sledovat vývoj samotných idejí (to už je samo o sobě náročné dost); ale na straně druhé je nutno sledovat onen vývoj ve sféře materiální, a pak je nutno ještě vystopovat jejich vzájemnou podmíněnost. (Jen tak pro ilustraci: princip liberalismu byl vlastně znám už v antické polis, s institutem svobodného občana. Jenže ho pak zase odnesly dějiny - prostě proto že nebyl v souladu právě s vývojem reálného, materiálního života společnosti.) Tento vztah "materiální základny" a "společenské nadstavby" je ovšem tak složitý, že o něm dnes prakticky už nikdo vůbec neví, natož aby s ním dokázal aktivně pracovat.

II. Otázka strukturální. Vztah jednotlivce ke společnosti může být postaven buďto na prioritním postavení autonomního individua, anebo naopak na prioritě zájmů celospolečenských. Prakticky celé dějiny jsou neustálým oscilováním mezi těmito dvěma protichůdnými principy; a tento protiklad prochází stejně tak i samotným principem liberalismu. Principiálně je tedy liberalismus "egoistický" stejně tak prezentní jako liberalismus "altruistický"; a na této abstraktní rovině není možno tvrdit, že ten sociálně odpovědný, neindividualistický, neegoistický liberalismus by byl nějak původnější či nadřazenější. My ho můžeme preferovat z mravního hlediska; ale proto nemá ještě o nic vyšší fakticitu. A navíc - a to je rozhodující - za podmínek přetrvávající průmyslově-kapitalistické produkce je tomu přesně naopak, neboť tady je základním "instinktem přežití" individualistický egoismus, jakýkoli sociální altruismus je tady jenom určitou obrannou reakcí určitých částí společnosti.

III. Princip emancipace. Emancipace je dozajista hezká a pozitivní věc; o emancipaci s velkým zaujetím hovořil i Karel Marx, a přestože on ji pojal mnohem důsledněji a mnohem radikálněji nežli jak to činí běžný politický liberalismus, přesto u něj právě tato "emancipace" byla jednou z nejslabších částí celého jeho myšlenkového systému.

Proč? - Prostě proto, že veškerá "emancipace" má nakonec jenom ryze negativní charakter. Ona osvobozuje lidského jedince od něčeho, od nějakých (vnějších, zjevně viditelných) pout; ale není zde přítomen žádný skutečně pozitivní moment. Není tu nic, co by mohlo dosáhnout člověka jako takového. Je tu prázdnota - a přesně do tohoto vakua (které nedokáže zaplnit ani abstraktní liberalismus, ani abstraktní komunismus) - pak nutně vstupují alternativní hnutí (jako je "konzervativní socialismus"), které mohou nabízet pocit hřejivé pospolitosti v komunitě vlastní (národní) výlučnosti.

Krátce řečeno: emancipační liberalismus je lidsky bezobsažný; a to je vlastnost, kterou mu nikdy není možno odpárat, a která se u něj vždy bude projevovat jako jeho negativum.

PK
August 12, 2021 v 15.2

Ono těm 700 000 až 800 000 lidem v exekuci myslím ani nic jiného nezbývá, než dělat často načerno pod různými agenturami. Ovšem kdo stvořil ten odporný exekuční business? Pokud vím tak ČSSD, respektive pokud se nemýlím, tak proti tomu později (do určité relativně nedávné) nějak razantně nevystupovala.

Takže ČSSD po mnoho let kolaborovala s kapitálem, privatizovala, sbírala výhodné funkce atd., zatímco se množina chudých, kterým byli spíše jen házeny drobky, rozrůstala. Nebyly řešeny ani další závažné problémy, které se dotýkají i střední třídy, např. ceny bydlení ve větších městech a jejich okolí.

Dokud ČSSD neměla pořádnou konkurenci, tak to jakž takž fungovalo, poté ale část liberálů doposud volících ČSSD začala volit Piráty a chudší voliči catch all populisty typu Babiše, případně krajně pravicové populisty typu Okamury.

Pád ČSSD tedy začal snad už za Zemana, ale budu se opakovat, nestálo za tím podle mě až tak nějaké "zdivočelé" či konzervativní smýšlení socialistických voličů, ale socio-ekonomické otázky.

Sám ale nechápu, proč alespoň část voličů z Babiše nevystřízlivěla a k ČSSD se nevrátila. Zřejmě socialisty odepsali a už prostě nechtějí, aby její veteráni typu Hamáčka pobírali bůhví kolikátým rokem poslanecký plat (a je jim jedno, kdo bude ten plat pobírat místo něj). Síla ČSSD a její tenčící se členské základy (která byla beztak vždy menší, než by měla být) je asi také už tak malá a pasivní, že už zřejmě s voliči nedokáže komunikovat závažnost daňových návrhů ANO, které povedou k osekání služeb státu a dalšímu rozšíření nůžek mezi chudými a bohatými a hlavně hrozbu vlády ANO s ODS a středopravicí.

PK
August 12, 2021 v 16.7

Ono pokud ČSSD zahájí tažení proti agenturám, ve kterých dělají lidé z důvodů utajení svých příjmů kvůli exekucím či sociálním dávkám, tak zřejmě zahajuje tažení proti svým vlastním voličům, protože jak jsem psal jinde, ČSSD těm voličům důstojný příjem a život obecně sama jinak zajistit nedokáže a ani zajistit nehodlá :-)

Co se týče Michéy (kterého zrovna čtu), Stropnického a dalších kritiků liberalismu s vazbami na ČSSD, tak k tomu bych ještě mohl něco napsat, ale asi by to nemělo smysl, podle mě zkrátka někteří lidé, kteří jsou spíše liberály nežli socialisty, si myslím před čtením kritiků liberalismů nasazují brýle s hnědými skly a není divu, co pak vidí :-)

To ovšem nic nemění na tom, že hlavně s Drulákem či Kellerem ve všem nesouhlasím, ostatně i v Michéovi jsem našel zvláštní pasáž, která by mohla ukazovat na jeho předsudky vůči homosexuálům.

MP
August 12, 2021 v 19.49
Pavlu Krupičkovi

Zdaleka ne všichni lidé v exekuci pracují agenturně a zdaleka ne všichni pracující agenturně jsou v exekuci.

Věcně je ovšem problém stejný -- člověk v exekuci je nucen přistoupit na to, že část jeho příjmů bude nepřiznaná, tudíž oslabuje sociální systém a pro zaměstnavatele je to výhodné. A člověk, který se musí se zaměstnavatelem takhle pokoutně dohodnout, drží hubu, přijímá hnusné podmínky a nevstupuje do odborů --tudíž s ním lze držet v šachu "férového zaměstnance", kdyby si moc vyskakoval.

Jen nevím, proč do toho tahat ČSSD -- nikdy s exekucemi nic neudělala, nejen při svém současném angažmá ve vládách, ale ani na počátku tisícíletí -- to mám opravdu věřit lidem, kteří toto nedělání, event. bojkot řešení aktivně provozují dvacet let (například Luboš Zaorálek), že náhle začnou plnit programové sliby? Jen proto, že jsou "poslední levicová strana v Parlamentu"? Inu, zvolte je, oni dál budou blokovat cestu rozumným řešením a Vy budete moci dál být zatrpklý.

MP
August 12, 2021 v 20.10
Josefu Poláčkovi

Ten stav věcí ovšem umožnil vývoj liberalismu k takovému Rawlsovi. Vice versa vývoj socialismu k Jaurésovi, Luxemburgové, Kosíkovi, Habermasovi --ke konvergenci obou směrů v přijetí principů republikánského zřízení a respektu k občanským a lidským právům. Která nejsou založena na pojmu atomizovaného individua.

Osobně se Otou neshodnu na sousloví "liberální socialismus". Je zavádějí a bez protikladu byrokratického socialismu, dnes snad ještě existujícího v oslabené podobě v Číně, jaksi nepochopitelné. Ale shodnu se s Otou na tom, co pod tímto divný souslovím popisuje.

Určitě je ovšem potřeba odmítnout tuto nálepku používanou způsobem, který tu krásně demonstruje pan Nushart a který odpovídá Stropnického obavě, aby se liberální levice nezastavila vždy jen u stejnopohlavních manželství. Spojení kampusové levice a amerického progresivismu sice opravdu existuje a je vlivné, ale říkat mu "liberální socialismus" je pomlouvání hned dvou proudu politického myšlení a jednání.

Stavíte ovšem falešné dilema. Vztah jednotlivce a společnosti není ve slušné socialismu -- a co je pozoruhodnější, ani ve slušném liberalismu -- záležitost dilematu: buď přednost jednotlivce, nebo kolektivu. Vždy jde o společnost, která umožňuje svobodný rozvoj zespolečenštělého individua.

ON
August 12, 2021 v 20.18
Panu Poláčkovi

Mám s Vámi trpělivost…..

1. Jsou nějaké dějiny liberálních idejí (kam můžeme zařadit i Aristotela) a jsou dějiny moderního (!) liberalismu jako ucelené politické teorie; ty můžeme začít u Locka – na tom se shodují mnozí (jistě ne všichni) historikové a já z toho vycházím a pak sledovat onu „vývojovou linii“, jak jsem ji popsal ve výše uvedených poznámkách k Vaši reakci. Doporučuji, abyste se touto formou s liberalismem seznámil, pak bychom si více rozuměli. K tomu Vás ale nemohu nemohu nutit. Každý jsme nějak zaměřen, něco víme více, něco méně. To ale, jak pořád dokola omíláte svoji představu o „lidsky bezobsažném“ liberalismu, tak je vidět, že Vaše zdroje, ze kterých čerpáte, jsou omezené a v podstatě jen sdílíte onu konzervativní mantru. Souhlasím s Vámi, že je blbé se držet jen idejí, ale ještě blbější je zůstat v jedné zapouzdřen. Kdybych takhle postupoval, nikdy bych se nemohl prohlásit za socialistu, pokud bych socialismus výlučně ztotožnil s jeho marx-leninskou teorií a praxí nebo s nacionálním socialismem. Nicméně….

2. …. jsem výslovně v poznámkách ke každé koncepci liberalismu uvedl, že ji musíme zasadit do širšího kontextu; ten jsem mohl jenom jenom načrtnout – od boje s absolutismem po utváření demokratického sociálního státu. Pokud byste pečlivěji četl, výslovně jsem mluvil o občanských, válkách, revolucích, „třídních konfliktech“, řešení společenských problémů v komplexním světě... Také jsem řekl, že jakékoli alternativy k sociální demokracii musí prokázat svoji legitimitu tím, že vystoupí z pouhého filozofického diskurzu do sféry reálného programu a politiky. Tedy děkuji, ale žádné knížecí rady o materiální základně a duchovní nadstavbě nepotřebuji. V diskusi pod článkem M. Profanta ke „konzervativnímu socialismu“ jsem na adresu Michéova způsobu myšlení uvedl:  „Ono opatrné přitakání právům je důsledkem nárazu "filozoficky koherentního" myšlení armchair intelektuála s obrovskými politickými ambicemi na komplexní empirickou realitou, kterou však nelze najednou nacpat ani do jedné substanciální pojmové pozice - "logiky trhu" na straně jedné a "logiky daru" na straně druhé. Tenhle způsob myšlení pěkně od podlahy kritizuje Marx v Německé ideologii a shrnujícím způsobem v slavných Tezích o Feuerbachovi.“

3. O Vaší „znalosti“ liberalismu svědčí i to, že jej an bloc kritizujete jako doktrínu, která sází na nějaké abstraktní izolované individuum proti-postavené vůči společnosti (opět konzervativní mantra). Opět, dějiny liberalismu – dějiny teorie i praxe (!) liberální politiky – ukazují, že takové zobecnění je přinejmenším velmi zjednodušené. (Tím nepopírám, že některý liberalismus můžeme takto interpretovat….) A mnohé také napovídá o Vašem myšlení, když říkáte: „Otázka strukturální. Vztah jednotlivce ke společnosti může být postaven buďto na prioritním postavení autonomního individua, anebo naopak na prioritě zájmů celospolečenských.“ A víte, že nemusí? Stejně tak už dávno neplatí, a obecně (!) ani neplatilo, že liberalismus pojímá svobodu jen v negativním významu, tedy jako svobodu od a nikoli svobodu k…..

Každopádně díky, každá polemika je poučná a budou jistě další příležitosti v ní pokračovat.

PK
August 13, 2021 v 7.47
Panu Profantovi

Pokud by alternativou k ČSSD měli být Piráti, tak mě, možná nemístně, napadá srovnání toho, co reprezentují, s tím, co reprezentuje Michéa a jeho interpreti. A myslím, že by to pro Piráty nedopadlo dobře, alespoň v mých očích. Ono se totiž snad ani srovnávat nedá, je to jiná úroveň.

JP
August 13, 2021 v 9.6
Dialektika jedince a společnosti

"Vždy jde o společnost, která umožňuje svobodný rozvoj zespolečenštělého individua" - pane Profante, je nutno Vám přiznat že jste zde dokonale vyhmátl vlastní jádro problému. Na tomto Marxově postulátu pro komunistickou společnost, kdy "svobodný rozvoj jednotlivce je podmínkou svobodného rozvoje všech" byla založena prakticky veškerá víra v "definitivně svobodné" společenské uspořádání, tak ale i zdroj kritiky proti deformovaným respektive pervertovaným státně společenským útvarům, které se také schovávaly po pod pojem "socialismus".

Jenže: právě v této zdánlivě tak nezpochybnitelné větě se skrývá snad ta vůbec největší vada v celém Marxově pojetí společnosti. Marx tu prostě na jednu společnou a nerozdílnou hromadu hodil individuum a společnost; a vůbec si nelámal hlavu s tím, že zájmy jednotlivce budou vždy přinejmenším latentně odlišné (ne-li přímo protikladné) k zájmům celku. Tento protiklad se táhne prakticky celými dějinami lidského rodu; ty jediné formy společného života kde je možno předpokládat že tento vztah nenabyl v zásadě protikladných forem, to byly prvotní tlupy sběračů, prakticky rodinného typu; a za druhé pak určité komunity, většinou spojené silným náboženským impulsem - ovšem za podmínek zcela jednouché (agrární) produkce, kdy zájem jednotlivce byl víceméně identický se zájmem celku, a za druhé (a snad především), pracovní výkon každého jednotlivce (ve prospěch celku) byl bezprostředně kontrolovatelný.

Ve všech ostatních produkčních (a tedy i společenských a státních) formách se tento protiklad (materiálních i jiných) zájmů jednotlivce a společnosti manifestuje více či méně konfliktně; ale vždy jako protiklad, který je nutno tak či onak řešit. (A to i za pomoci státně aplikovaného násilí.)

Ale vraťme se k Marxovi: Marx, který se jinak verbálně natolik vehementně hlásil k principu dialektiky, zde (ovšem nejen zde) naprosto základní principy dialektiky prostě hodil za hlavu. Neboť dialektika neznamená nic jiného nežli právě to, že zde máme dva momenty, které se sice navzájem doplňují, ale zároveň stojí ve vzájemné opozici. Celý magnet je tvořen plusovým a minusovým pólem; ale přesto oba stojí ve vzájemném protikladu. (Ostatně tento párový dualismus a párový protiklad tvoří i samotný fyzikální základ celého našeho vesmíru, totiž už v samotných atomech. - Velmi zde doporučuji přečíst si Veverkovo dílo "Evoluce svým vlastním tvůrcem".)

Samozřejmě, tyto protiklady je v zásadě možno (a nutno) navzájem propojit v jeden jediný funkční celek, s vyšší, komplexnější kvalitou. Jenže - tato (dialektická) syntéza nepřichází sama od sebe, tento akt syntézy je nutno vypracovat, a to velice promyšleným, komplexním a navzájem vyváženým způsobem. Marx si ovšem s takovýmito složitostmi nezatěžoval hlavu, on prostě veškerou protikladnost vztahů mezi jednotlivcem a mezi celkem (společností) jednoduše prohlásil jenom za jakousi historickou deformaci či anomálii vyskytující se jenom a pouze ve "vykořisťovatelských" (respektive třídně antagonistických) společenských formacích. Takže když se těmto antagonistickým formacím vezme jejich materiální základna, tím že se zruší tržní produkce (!), pak se tím podle Marxe onen původní "rodinný" bezproblémový vztah jedince a společnosti obnoví sám od sebe!

Dnes - po všech zkušenostech s "reálným socialismem" - snad už není zapotřebí ukazovat a dokazovat, jak nekonečně naivní byly tyto Marxovy představy. Konflikt mezi jednotlivcem a mezi celkem samozřejmě trval i za tohoto "socialismu", a to na různých úrovních.

A on trvá samozřejmě i takzvaných "demokraciích", které za tímto eufemismem stále ještě dokážou skrývat svůj reálný, to jest kapitalistický fundament. Který sice také provádí určitou formu syntézy mezi jednotlivcem a mezi celkem; ovšem v zásadě na půdě čistě materiálního, finančního zájmu - tedy na základě zcela abstraktního faktoru. Který pak samozřejmě i ostatní mezilidské vztahy strhává do těchto abstraktních forem.

Ještě jednou: pokud chceme mít skutečně svobodnou společnost, musíme začnout tam, kde Marx skončil (a naprosto selhal): musíme vztah jedince a celku znovu pojmout jako dialektický protiklad, který je nutno vyřešit, syntetizovat; a to sice především v oblasti oné "materiální základny", tedy samotné produkční činnosti společnosti.

Pane Novotný, to co jsem teď napsal na adresu pana Profanta, má samozřejmě v plné míře platnost i pro Vás. Vy stále zůstáváte v zajetí idejí; a za těmito idejemi nevidíte reálné procesy společnosti. Vy stále celkovou skutečnost převracíte na hlavu v tom smyslu, že společenské procesy vykládáte z toho, co si o nich lidé sami myslí, jaké o nich mají představy; namísto abyste napřed hleděl na tyto reálné procesy, a teprve z nich odvozoval příslušné ideje, jako jejich odraz v hlavách lidí. Konkrétně: opakuji znovu, princip liberalismu byl jako takový fakticky znám už v antice. Přesněji řečeno: už řecké městské státy byly - svou roztříštěností, svou mnohostí - jedinečnou laboratoří všech možných státních forem (a idejí); a sotva od té doby vzniklo něco zásadně nového. Ta otázka kterou je nutno klást je tato: proč - za jakých konkrétních rámcových společenských a materiálních podmínek - se v konkrétním čase, v konkrétním časovém úseku dějin prosadily právě ty či ony ideje?...

Ještě jednou: opravdu není možno světové dění vykládat jenom z idejí. Ideje sice mají svou relativní autonomii; ale - budiž to řečeno ještě jednou - nakonec jenom kopírují společenské procesy, které probíhají na mnohem hlubší úrovni.

Máte samozřejmě pravdu v tom, že společnost je nutno pojímat komplexně - a že právě tento akt komplexního uchopení složitých společenských procesů je krajně obtížným úkolem. Jenže: právě o to je nutno usilovat. Je skutečně dost dobře možné že to nebude možné jedním jediným pojmem; právě z výše uvedených důvodů, že skutečnost se nachází vždy v dialektickém protikladu. A proto je i lidskou společnost nutno uchopovat takto podvojným, dialektickým způsobem.

Jinak celkem postrádá smyslu, abych zde konkrétněji reagoval na další Vaše argumenty. Za prvé, stále dokola opakujete to samé, aniž byste dokázal vyjít z uzavřeného kruhu fakticky idealistického výkladu společenských procesů. Za druhé: tak jako tak nemá smyslu na DR rozvíjet nějaké složitější úvahy; neboť je ustáleným zvykem redakce tyto diskuse nechat zmizet, právě když jsou v nejlepším.

A za třetí: upozorňuji ještě jednou, že mám právě rozpracovaný seriál textů o Marxovi a jeho významu pro dnešek. A hned v úvodní části této série rozebírám právě toto:

1. že - a proč - mainstreamoví autoři nikdy nedokážou skutečně pochopit Marxe

2. proč v důsledku toho nikdy nedokážou adekvátně pochopit pravou podstatu společenských fenoménů.

Vše další k danému tématu tedy až tam.

„... je ovšem potřeba odmítnout tuto nálepku používanou způsobem, který tu krásně demonstruje pan Nushart...“ 

Pane Profante, to spojení slov „liberální socialismus“ sám o své vůli nikde nepoužívám, tudíž ho nepoužívám ani jako nálepku.

Panu Novotnému (univerzalistický egalitarismus )

Zdroje (čehokoliv) nejsou neomezené, jsou naopak velmi omezené - dobře to vnímáme například v souvislosti s problematikou životního prostředí.

Idea rovnosti v přístupu ke zdrojům naopak předpokládá buď zdroje naprosto neomezené [„každý si vezme co unese“], nebo - při omezeném zdroji - předpokládá někoho, nějakou moc, která omezené bohatství zdroje rozděluje. Jelikož zdroje neomezené z podstaty samozřejmě nejsou, zbývá jen ta druhá možnost - ta moc, která rozděluje omezené bohatství zdroje. Konečné (omezené) zdroje jsou tedy nejspíše právě tím důvodem ke vzniku hierarchií v přístupu k nim - k těm zdrojům.

Idea rovnosti vede tedy k nutnosti nějaké autority, která bohatství omezeného zdroje rozděluje - v globálních podmínkách ovšem tato autorita už nemůže podléhat žádné demokratické kontrole [nemůžeme například sdílet demokracii s Paštuny (či s Afghánci), je to nepředstavitelné a pokud se o to přesto pokusíme, jde nejspíše jen o jinou formu kolonialismu], globální autorita, která by rozdělovala ty omezené zdroje planety, tedy nemůže podléhat žádné společné kontrole všech obyvatel Země, ale zcela snadno může být totožná s globální (ekonomickou - potažmo i kulturní) mocí.

Idea (všeobecné) rovnosti tedy tímto způsobem vede k potřebě kontrolující dohlížející moci. V globálních podmínkách (kde už není možné uplatnit demokratické mechanismy kontroly) pak idea „boje proti všem formám nerovnosti“ vede k nějaké formě diktatury.

Idea rovnosti je tedy tímto způsobem v rozporu se svobodou.

MP
August 15, 2021 v 12.15
Josefu Poláčkovi

Ano, ono je těžké se domluvit. "Vždy jde o společnost, která umožňuje svobodný rozvoj zespolečenštělého individua," to prostě není Marxův postulát. Přírodnímu jednotlivci odpovídá přirozený, tedy předspolečenský stav. Teprve zespolečenštělé individuum žije -- já vím, zní to jako tautologie -- ve společnosti. A díky tomu se může utvářet prostřednictvím řeči, mravů, mýtu a náboženství, tradice, později vědy -- s důrazem na tu historickou linii rozvoje to najdete u Kanta.

Od Schillera potom převzala německá klasika důraz na rozporný vztah individua s jeho intersubjektivním prostředí rozvinutými možnostmi svobody a nutně formální realizací občanské a ekonomické svobody v moderním státě.

Nechci teď sledovat analogický vývoj mimo německé prostředí, jen s ohledem na Otovu zálibu v pragmatismu uvedu obdivuhodnou fenomenologii přirozeného a zespolečenštělého hladu u Henryho Jamese.

Společnost redukována jen na vztahy individuí v abstraktních systémech trhu a práva, by rychle zanikla. A vědomí, že zvláště tržní systém má silnou tendenci k expanzi a k tomu, prosazovat se jako totalizující, není nějaké výsadní vědomí socialistů.

Marx ovšem mohl ještě věřit, že rozpor mezi světem života a abstraktními systémy může vyřešit revoluce, která byla záležitost dohledné budoucnosti. Dnes pro většinu myslících lidí v západních demokraciích není tato myšlenka racionálně zdůvodnitelná a rozpor se mění v úkol neustálého smiřování prostřednictvím naší, vždy nedokonalé aktivity. Tvrdý a nekonečný úkol, nemožnost přenést vlastní odpovědnost na systémy a evoluci, děsivá možnost neúspěchu -- prostě nelákavá vyhlídka.

Proto úspěch degenerovaného výhonku neoliberalismu na jedné straně ("smiřovat nenutno, vše vyřeší ekonomické zákonitosti, bojovat proti nim ve jmén soucitu s trpícími je márné, a proto pošetilé) a proto úspěch urfašistických forem konzervativního socialismu.

Levicový liberalismus (který dnes už není liberalismem, ani už dnes není levicový) tedy (podle mě) vždy raději obětuje tu svobodu ve prospěch „boje proti všem formám nerovnosti“.

[Podle mě jde o boj za nerealizovatelný cíl, neboť zdroje bohatství a životních potřeb jsou vždy omezené a tato konečnost a omezenost zdrojů má tedy za následek vznik hierarchií v přístupu k těmto zdrojům, popřípadě vznik autoritativní moci, která pak bohatství zdroje rozděluje.]

Boji za nerealizovatelný cíl je tedy podle mě v levicovém liberalismu obětována svoboda, takže pak již nejde o liberalismus. Nejde ani o nic levicového, protože tou autoritativní mocí (která bohatství zdroje rozděluje a která zároveň dohlíží, zda si jsou v přístupu k němu „všichni rovni“) má být raději (ze strachu před nacionalismem) nový globální kapitál IT a „služeb“, maskovaný emancipačním charismatem. Tento globální kapitál z principu nemůže podléhat žádné demokratické kontrole obyvatel Země, jde tedy o směřování k nekontrolované moci - k diktatuře, která bude naopak sama prostřednictvím nových technologií kontrolovat každého jednotlivce způsobem, podobným čínskému systému hodnocení obyvatel (systému sociálního kreditu).

MP
August 16, 2021 v 10.31
Jiřímu Nushartovi

Velmi přemýšlivé a velmi mylné.

a) Princip "ať si každý vezme, kolik unese" nijak nesouvisí s omezeností zdrojů. Prostě bude fungovat nerovnost síly, intelektu a štěstí. Pro ty silné, šťastné a možný i pro ty nejinteligentnější bude zdrojů dost, ti ostatní je rychle nebudou potřebovat. Autority netřeba, stačí klacek.

b) Svoboda se naopak bez autority neobejde. Neexistuje jinak než ve společenství s druhými a neexistuje bez vzájemného uznání každého jako partnera rozhovoru a uživatele práv, která si navzájem poskytujeme. Stav, kdy není autorita a dva svalnatí blbci s jedním vychcaným vykukem mě mohou šikanovat do aleluja, není stav svobody, ale libovůle.

c) Rozdíl mezi svobodnou společnosti a despocií nespočívá v absenci autority v té či oné, ale v účasti každého občana na rozhodování o záležitostech obce v té svobodné společnosti.

d) Neznáme případ moderní společnosti, která by se obešla bez rovnosti -- nejméně bez rovnosti v povinnosti poslechnout vrchnost.

e) Liberální společnost té rovnosti vyžaduje hodně: jednak rovnost lidí v jejich lidských právech a pak občanskou rovnost před zákonem.

f) Základní rovnosti, které vyžaduje sociální demokracie nepotlačují svobodu, ale naopak ji rozšířují či zajišťují: rovnost v přístupu ke vzdělání (bez které by byla zcela omezená politická účast negramotné masy), rovnost v osvobození od strachu ze zničující nouze (bez které se kupování občana občanem stává pravidlem, viz prodeje volebních hlasů ve vyloučených lokalitách) a rovnost (nediskriminace) v přístupu k funkcím a zaměstnání atd. Ostatně tyto rovnosti civilizovaný liberalismus dnes sdílí.

g) To, co je zřejmě stále specificky socialistické, je omezování extrémní majetkové nerovnosti jakožto prostředku k zajištění požadavků v bodě f). A přerozdělování břemene provozu společnosti nikoli podle principu formální rovnosti, ale podle relativní váhy zátěže, která na každého připadne (to jest, záporná zátěz na vdovy, sirotky a nemocné, průměrná pro většinu populace a procentuálně vyšší pro bohaté -- s předpokladem, že ten, kdo má měsíční příjem 40 000 000, může postrádat 12 000 000 spíše než může ten, kdo má měsíční příjem 29 000, postrádat 5 800.

h) Relativně nová je rovnost v právu být osvobozen od zbytečného utrpení, které způsobují minoritám záměrně i nezáměrně předsudky většiny. Například právo psát levou rukou -- relativně nedávné, ještě před šedesáti lety byly v čéských zemích stovky dětí, které díky přeučování končily v péči psychiatrů --, právo jít s dítětem v kočárku nebo jet na vozíčku do Národní galerie -- nemyslitelné ještě před čtvrt stoletím.

K naplňování tohoto práva patří také být zbavena toho, že mě nebudou v jihofrancouzském hotelu považovat za lehkou holku, když se ubytují s pánem, od kterého se moje jméno markatně liší příponou -ová, že nebudu muset -- porodím-li dítě v Británii a ono bude chlapeček -- složitě řešit, že jeho příjmení povinně zapsali s tím -ová. V kostce to, proč se slušný socialismus rozšířil o "kulturní témata."

Ano, je pravda, že to znamená omezit svobodu bezohledných předsudků starých učitelů, kteří přece vždycky přeučovali (a občas se slabý kus zbláznil) a lidí, kteří vědí, že úřad je úřad a bůhví, co by si ty ženské bez -ová vymyslely příště.

JP
August 16, 2021 v 12.7
Abstraktní a konkrétní abstrakce

Pane Profante, ve svém posledním příspěvku (adresovanému mně) jste se dotkl celé řady zásadních otázek, které by bylo nutno vyjasnit dopodrobna. - Ovšem musím znovu konstatovat, že bych viděl jen velmi málo smyslu v tom investovat čas a energii do těchto složitých úvah zde, kdy redakce DR celou tuto diskusi v kterémkoli okamžiku může nechat zmizet v propadlišti.

Proto jenom krátce: zdá se, že se ve své argumentaci dopouštíte hned dvojí abstrakce:

- za prvé, ve svém zmínce o "socializovaném" člověku zcela opomíjíte otázku po konkrétním charakteru této socializace. Socializace člověka jako taková je v podstatě banální faktum; všechno záleží právě na jejím konkrétním obsahu.

- za druhé, v závěrečné pasáži zmíněného svého vstupu hovoříte o nutnosti smíření mezi světem života a "abstraktními systémy". Jenže - Vy i tyto "abstraktní systémy" pojímáte opět pouze abstraktně! Abstraktní systém dejme tomu odcizené práce má zcela jinou kvalitu (a společenské důsledky), nežli dejme tomu abstraktní systém produkčně-technických norem.

Tohle a právě tohle je ten klíčový problém. Jsou samozřejmě určité abstraktní systémy, s kterými musíme tak či onak vyžít. Ale jsou také "abstraktní systémy", jejichž dehumanizující působení je natolik společensky (a humánně) destruktivní, že bez jejich přinejmenším zásadní a cílené modifikace společenské vztahy vždy budou těžce kontaminovány a deformovány jejich dominantním (a jak sám píšete, totalizujícím) působením.

Abychom se vrátili zpět k jádru problému: liberalismus sám pojímá člověka pouze jako abstraktum; jako ryzí individuum, které má jakési (základní) potřeby. Ale takto abstraktně pojatý člověk je už v tomto samotném pojmu dehumanizovaný; a proto je marným namáháním se ho nějak sekundárně snažit "zhumanizovat" levicovým pojetím tohoto individualistického liberalismu. Toto levicové (sociální) pojetí nejenže nijak nevyplývá ze samotné podstaty (abstraktně-individualistkého) liberalismu; ale navíc - opakuji znovu - je v ním v rozporu, neboť pravicové pojetí liberalismu daleko spíše přirozeně vyplývá z tohoto jeho abstraktně-individualistického pojetí.

----------------------------

Co se Vaší diskuse s panem Nushartem týče: nedá se nic dělat, ale i když výklad liberalismu od pana Nusharta je krajně selektivní (on si vyhrazuje výhradní právo pro praktikování svého vlastního názoru, aniž by toto právo přiznával jiným vůči němu), pak na druhé straně je nutno přiznat, že on zcela legitimně poukazuje na principiální interní protimluv liberalismu.

Liberalismus totiž napřed přichází s neohraničenou svobodou individua - aby pak vzápětí zjistil, že v praxi by to vedlo k naprosté anarchii, a tak náhle spěšně začne "stavět mantinely" této své údajně neomezené svobodě.

Ano, jistě, z hlediska alespoň v základní míře smysluplné organizace společnosti je to pragmaticky nutné a legitimní; ale to nic nemění na tom, že tímto omezováním liberalismus popírá svůj vlastní základní princip svobody, aniž by tento protimluv dokázal vysvětlit imanentně, ze své vlastní teorie.

Pro srovnání: zcela jinak je tomu například u Hegela, který svobodu člověka od samotného počátku staví na zcela jiný fundament; kde individualistická ("liberalistická") svoboda je pouze jedním, a to sice podřízeným momentem vyššího, komplexnějšího (a především: obsahově definovaného) celku.

MP
August 16, 2021 v 12.37
Josefu Poláčkovi

Podobně jako Oto jsem i já pozoruhodně trpělivý člověk. Ale trpělivost na kolovrátek, do kterého vše převádíte jaksi nemám.

Abstraktní systém nelze pojímat jinak než konkrétně, pokud o něm nemluvíme v konkrétní situaci -- a míru zobecnění jste nasadil vy, nikoliv já.

Odcizená práce není žádný abstraktní systém, to je fakt. Fakt moderní společnosti, který můžeme a musíme rozebírat jen v jednotlivých konkrétních konstelacích, ale zároveň by bylo scestné vzdát se jeho abstraktního vymezení.

Tudíž promiňte, ale na další kolo diskuse o totalitě společnosti určované prioritou ekonomických vztahů, která je nutně roztržena, nemám náladu. Zdravím a někdy příště.

Panu Profantovi

Když jsem mluvil o těch neomezených zdrojích [„každý si vezme co unese“], měl jsem pochopitelně na mysli zdroje neomezené -> tedy nevyčerpatelné -> a z důvodu neomezenosti a nevyčerpatelnosti nemající tedy ani žádnou hodnotu v penězích -> zdroje volně dostupné pro každého (o dostupnosti zde tedy nerozhoduje štěstí ani nerovnost síly či intelektu).

Máte ale pravdu, že i z neomezeného zdroje s volnou dostupností [volně dostupný zdroj zde tedy nevytváří hierarchie v přístupu k tomuto zdroji] - i z takovéhoto zdroj lze prostřednictvím autoritativní moci učinit „zdroj omezený“ - správněji však zdroj s omezenou dostupností, kde onu dostupnost jinak zcela neomezeného zdroje omezuje právě jen ta autoritativní moc. Například denní světlo je dostupné zcela běžně, nic se za něj neplatí, ale pokud nějaká autoritativní moc zavře lidi do temné kobky bez oken, může pak i denní světlo být na příděl a dokonce to denní světlo může mít i nějakou hodnotu v penězích (když vás z té temné kobky pustí na chvíli na vězeňský dvůr). V dostupnosti onoho denního světla pak samozřejmě může hrát roli i ta Vámi zmiňovaná nerovnost síly a intelektu a také samozřejmě štěstí, nebo dokonce i statečnost.

Pak je ovšem na místě vážit i to, zda jde o zdroj pro život nezbytný, tedy zvažovat jeho potřebnost či nepotřebnost, popřípadě zvažovat i samotnou potřebnost života (svého vlastního), zvažovat jeho smysl. Na jedné misce vah je pak smysl vlastního života (jako „poznaná nutnost“) a na druhé misce vah je kompromis s autoritativní mocí (podvolení).

Váhy tedy můžeme „vyrovnat“ tak, že zadupeme vlastní svědomí - zadupeme tu poznanou nutnost a podvolíme se té autoritativní moci, která zajišťuje rovnost třeba v přídělu denního světla.

Zkuste si nyní, pane Profante, představit to „usilování o vlastní štěstí“, to „právo“ [které si navzájem poskytujeme - účastí každého občana na rozhodování o záležitostech obce ve svobodné společnosti, kde jsme si „rovni přinejmenším v povinnosti poslechnout vrchnost“], „právo“ usilovat o vlastní štěstí...

Představte si usilování o vlastní štěstí například v kontextu vámi zmíněné rovnosti v přístupu k funkcím [civilizovaný liberalismus], a pak si představte usilování o vlastní štěstí například zase v kontextu rovnosti v přístupu k dennímu světlu...

MP
August 18, 2021 v 11.57
Jiřímu Nushartovi

Vím, napsal jsem to složitě.

Tvrzení, že

>>v každé moderní společnosti je nutně přítomná určitá rovnost, byť by to byla jen rovnost v povinnosti poslechnout vrchnost.<<

netvrdí, že

>>každá moderní společnost je svobodná, dokonce i tehdy, pokud je v ní -- jako v té výše zmíněné -- jen ta rovnost v povinnosti (a donucení) poslechnout.<<

Obecně platí, že rozsah rovností (rovnost před zákonem, voličská rovnost, rovnost v přístupu ke vzdělání, zdravotní péči, ke kulturním statkům a míře dopadů ekologických břemen -- abych jmenoval ty nejaktuálnější) se rozšiřuje spolu se svobodou a s možností "následovat své vlastní štěstí".

Jistě, každá civilizovaná společnost přináší s rozšiřující se rovností určitou míru nesvobody -- nesmíte dnes prodávat a kupovat dětskou práci, volně vypouštět jedy do řeky a jako starosta strčit Roma do obecní šatlavy jen proto, že je cikán a někdo ukradl slepici.

Potíž není v konfliktu rozsahu rovnosti a svobody, ale ve faktu, že vysoká míra majetkové nerovnosti potlačuje ty zásady rovnosti a svobody, na kterých ústavní společnosti spočívají:

Pak platí,

že nesmíte volně vypouštět jedy do řeky (anebo zakázané svinstvo do ovzduší), pokud ovšem nejste multimiliardářský subjekt (pak si nemusíte obvykle výjimku kupovat, stačí hrozba lokální nezaměstnanosti).

Nesmíte volně ukamenovat Roma zahnaného do řeky, pokud ovšem váš otec nemá dost vlivu v lokální politice a dost peněz, aby se ztratily klíčové důkazy a aby vás zastupovali špičkový advokáti.

atd., atd.

Jde tedy ve sporu liberalismu a socialismu nikoliv o spor mezi individualismem a kolektivismem (ten zavedli komunisté, protože socialismus v rozvrácené agrární zemi zavést nešel -- a pak ho pomocí zbraní vyvezli), ale spor o to, jak zmírnit jednu z forem společenských nerovnosti, totiž majetkovou, ve prospěch rozvoje ostatních společenských rovnosti.

Panu Profantovi

Nemám v úmyslu

- prodávat a kupovat dětskou práci

- vypouštět jedy do řeky

- strčit Roma do obecní šatlavy proto, že je cikán a někdo ukradl slepici

- volně ukamenovat Roma zahnaného do řeky (můj otec nežije, takže nemůže mít dost vlivu v lokální politice ani dost peněz)

- atd., atd.

----------------------------

Spoustu věcí ale pořád v úmyslu mám - a pro „právo následovat své vlastní štěstí“ jsou celkem podstatné (mám například v úmyslu přemýšlet zcela podle vlastního uvážení a rozmlouvat při tom s ostatními lidmi), očekával bych tedy, že „ve společenství s druhými, kde svoboda neexistuje bez vzájemného uznání každého jako partnera rozhovoru a uživatele práv, která si navzájem poskytujeme, mě za to nějací blbci s vychcaným vykukem nebudou šikanovat do aleluja...“ Existuje bohužel množství případů, kdy tomu tak není. Na na Univerzitě Abertay v Dundee studentka Keoghová také přemýšlela zcela podle vlastního uvážení a rozmlouvala při tom na semináři s ostatními lidmi, ovšem nějací blbci s vychcaným vykukem byli jejím „nezávislým“ přemýšlením tak vykolejeni, že Keoghová nyní čelí displinárnímu řízení a má strach, že nebude moci studium dokončit. Tvrdila totiž, že ženy se rodí s ženskými pohlavními orgány. Sama je matkou, má za sebou dva porody, takže si pravdivost svého tvrzení možná mohla ověřit na vlastní oči. Blbci s vychcaným vykukem ovšem dávají přednost rozšiřování rovnovnosti před rozšiřováním přemýšlení.

Zdá se, jako by „civilizovaný“ liberalismus spočíval ve zdůrazňování spíše nepodstatného NA ÚKOR podstatného, jako by spočíval v inflaci podstatného - ve znevažování svobody.

MP
August 20, 2021 v 9.47
Jiřímu Nushartovi

Nechce se mi zkoumat Váš konkrétní příklad, prostě se podobné štvanice objevují.

Jen nejsou projevem liberalismu, ten má v genech obranu jednotlivce proti zvůli většiny. Sám jste se dlouho odvolával na přesnou diagnozu Nancy Frazerové.

Jedná se spíše o ztrátu liberálních ctností v kombinaci s neoliberální privatizací institucí (neoliberalismus má s liberalismem společného tolik, jako nacismus se socialismem).

Však také nacismus má se socialismem jeden zcela základní rys společný, pane Profante: totiž víru v korporativismus. Víru v tom, že společenské problémy které plodí kapitalismus není nutno řešit odstraněním kapitalismu jako takového, nýbrž tím že se obě antagonistické skupiny/třídy hodí do jednoho pytle vnějškové identity. V případě nacismu se jedná o identitu lidově-nacionální, v případě socialismu se jedná buďto o identitu "pracujícího člověka" (v případě socialismu radikálního), anebo o identitu občana (v případě socialismu umírněného), pokud jsou jeho "základní práva" chápána excesivně, tedy sociálně.

Panu Profantovi

Souhlasím s tím, že podobné případy nejsou projevem liberalismu. Jsou projevem ideového směru, který má problém s vlastním pojmenováním a nyní se mu snad tedy říká „levicový liberalismus“ (jistý si tím nejsem, protože jeho vyznavači často odmítají akceptovat jakékoliv označení tohoto svého ideového směru).

Dovolil bych si ještě upřesnit, že v podobných případech (tedy i v tom případu studentky Keoghové) nejde o obranu jednotlivce proti zvůli většiny, ale o obranu jednotlivce proti zvůli menšiny.

Ano, i podle mě se jedná o ztrátu ctností

[ctnost zde v protikladu k „právu na něco“ chápu jako dobrovolné a vědomé sebeomezení - sebeomezení vedené moudrostí za účelem svobody od tyranie (tedy tyranie ve smyslu jak vlády tyrana nad obcí, tak i vlády tyranských pudů nad vlastním individuem)]

v kombinaci s ovládnutím institucí.

MP
August 21, 2021 v 17.33
Pro JN

Bohužel nemáte pravdu. Ano, lidí, kterým z nějakých důvodů opravdu záleží na tom, aby se popírala tělesnost žen, je zřejmě opravdu maličko. Ale -- nebudu psát o Keoghové, protože ten případ neznám - aby jste vyštval z velkého, mocného a bohatého Guardianu vynikají komentátorku Zuzanu Moorovou, protože o této tělesnost psala v pečlivě promyšleném a moudrém článku, k tomu potřebujete pasivní souhlas většiny se štvanicí.

Členové Ku-Klux-Klanu představovali určitě v třicátých letech v jižních státech maličký zlomek populace -- ale beztrestné lynčování Afroameričanů bylo záležitost většiny.

Domníváte se, že třeba popravy v těch politických procesech padesátých let si přála většina, nebo šlo jen o „pasivní souhlas“ většiny (souhlas vynucený strachem)?

Ono je to totiž v podstatě jedno - příčinou toho strachu i toho zblbnutí je zde pořád jedno a totéž: nějaká agresivní ideologie.

Jsem tedy rád, že si umírněnou zhovadilost té současné (jejímž produktem jsou vyhazovy ze škol a ze zaměstnání) prostřednictvím toho případu novinářky Suzanne Moore uvědomujtete také.

Jestli je tou ideologií zblbnutá menšina (a někteří ostatní jsou ovládáni strachem), nebo je tou ideologií zblbnutá většina (a je pak tedy lhostejné, zda se aktivní blbec současně i bojí, nebo je jen hrdinně aktivní) - to je přece úplně lhostejné.

Důležité je, abychom nezblbli také, abychom Vy a já měli dostatek pokory vzdorovat agresivní blbosti, abychom na to měli vagínu, když na to nebudeme mít koule.

+ Další komentáře