Svobodné volby o setrvání svobody

Ivan Štampach

Ivan O. Štampach se předvolebně zamýšlí nad ohrožením demokracie a nad profilací hlavních bloků a stran v otázce lidských práv.

ČSSD vede do letošních voleb ministr vnitra Jan Hamáček. Foto FB ČSSD

Kolem nadcházejících voleb, jako už několikrát dříve, se říká, že to není obyčejný výběr mezi politickými směry. Že jde o volbu osudovou. Má se rozhodnout, zůstaneme-li u liberálního a demokratického systému nastoleného po listopadu 1989, nebo se vrátíme k víceméně totalitním pořádkům.

Obava o pokračování současného ústavního pořádku se zdá být přehnaná. Budoucí sněmovní většina a od ní odvozená vláda nám nebude vnucena odněkud shora nebo dokonce zvenčí. Máme právo si volit a máme různé směry více vlevo či vpravo, konzervativnější nebo progresivnější na výběr. Neprojevuje se podezření, že by volby měly mít zmanipulovány.

Přes formální demokratické a liberální pořádky se však tendence k návratu autoritářských pořádků projevují. Na Pražském hradě sedí jedinec, který netají sympatie k ruskému autoritativně konzervativnímu impériu a k čínskému totalitnímu režimu, u nějž rychle uvadly naděje na aspoň jakousi liberalizaci po období od roku 2003, kdy byl generálním tajemníkem strany a prezidentem Chu Ťin-tchao.

Premiér, jehož politická firma se značnou pravděpodobností získá nejvíce hlasů a mandátů, systematicky porušuje principy právního státu. Jistí si to u veřejnosti dílčími sociálně vstřícnými kroky vůči potenciálním voličským skupinám, například seniorům. S vyslovenou nebo faktickou podporou ze strany komunistů a okamurovských radikálních nacionalistů a populistů prosazuje drobné krůčky, které senát a ústavní soud jako pojistky ústavního řádu jen tak-tak omezují. Musíme také myslet na jmenování soudců nepolitického ústavního soudu, které probíhá politicky.

Mohli bychom se spoléhat na občanský sektor, na nevládní organizace, které odhalují případy porušování občanských svobod a lidských práv. Ke konci minulého režimu byl založen Helsinský výbor pojmenovaný tak podle města, se kterým se tradičně spojuje proces konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. V polistopadových poměrech se rychle ukázalo, že jeho agenda nezmizela. Stejně tak má pořád co dělat Amnesty International i co se týče stavu lidských práv v Česku.

Spolek Iuridicum Remedium poskytuje právní pomoc sociálně znevýhodněným osobám a upozorňuje na rizika porušování práva na soukromí ve spojitosti s dnes dostupnými technologiemi. Uskupení pod názvem Nesehnutí se zaměřuje na reálnou a ne jen teoreticky deklarovanou rovnost žen a mužů. Jako jedna z mála složek občanského sektoru (vedle Greenpeace a Duhy) chápe, že lidským právem je i právo na zdravé životní prostředí. Další organizace se specializují na práva žen, dětí, migrantů, etnických menšin a zaměstnanců.

Bez politické odezvy však může veškeré působení neziskových organizací být marné. Demokratický volební systém, který vynese nějakou politickou stranu nebo hnutí na vládní pozice, není navždy dán jako platný a účinný. Stojí za to, podívat se do programů kandidujících subjektů a do jejich případného dosavadního politického působení.

Mnoho se toho namluví kolem možné alternativy babišovsko-zemanovského bloku. Má jít o demokratickou opozici. Všechny možné odhady mandátů podle nového přepočtu hlasů ukazují na nutnost spolupráce formaci Piráti+STAN a SPOLU. Není zdaleka jisté, že dohromady budou mít víc než sto poslanců.

Přitom však občanské svobody bez lidských práv mohou být iluzorní. A lidská práva zahrnují, jak je zřejmé z české Listiny základních práv a svobod a mezinárodních dokumentů pro nás závazných, i práva sociální. Proto je garancí pokračování demokracie se zaručenými právy vliv sociálně liberálního sektoru politické scény. Může vládnout nebo aspoň být účinnou opozicí.

Tradičním garantem takového programu je sociální demokracie. Ta současná česká se těsně před volbami vzchopila, jakoby se kála za spolupráci s oligarchickou politikou aktuální vlády. Ministryně práce a sociálních věci si vzpomněla na jeden z úkolů úřadu, který jí podléhá a rozjela rozsáhlou kontrolu dodržování práv pracovníků ve firmách.

Znovuoživený sociální program ČSSD by byl sympatický, kdyby tato strana nebyla souběžně rozvinula otevřený spor s tématem lidských práv. Masarykova demokratická akademie jako ideové zázemí české sociální demokracie vydala sborník Budoucnost levice bez liberalismu. Jeho editory jsou politik ČSSD a bývalý diplomat Petr Drulák, europoslanec za ČSSD Jan Keller, bývalý předseda Zelených, nyní na druhém místě na pražské kandidátce ČSSD, Matěj Stropnický a decentka ekonomie na soukromých univerzitách Ilona Švihlíková.

Oni a další spoluautoři přesvědčují čtenáře, že lidskoprávní politika znamená podporu ekonomického liberalismu. Že takřečený kulturní liberalismus je neslučitelný s levicí. Vyslovují pochopení pro konzervativní politické směry a formace. Kam historicky vedlo propojování sociálních motivů s nacionálním a autoritativním konzervativismem, je celkem známo.

V demokratické opozici je podle volebních preferencí vedle Pirátů dominantní Občanská demokratická strana. Její název svědčí o její demokratičnosti asi tolik jako název Svoboda a přímá demokracie o oddanosti lidským právům a občanským svobodám u okamurovců. Kdoví, jak se odpoutala od Topolánkovy a Nečasovy ostudné éry kupčení s manádáty.

Ať je to jakkoli, SPOLU se hlásí k neoliberalismu. Nepatrné sociálně tržní aspekty v programu KDU-ČSL se sotva prosadí. Neoliberalismus cílí na omezení práv zaměstnanců, je ekologicky bezohledný, úspěšně se uplatňuje v diktátorských režimech, kde eliminuje sociální politické směry a vliv odborů. Z politických pozic a politických rozhodnutí činí zboží. Stát s volenými orgány se oslabuje, činí se „útlým státem“ a přímou, politicky spíše nezprostředkovanou moc získávají mocné ekonomické subjekty. Sotva se zbavíme obavy, že ODS v budoucí vládě dnešní demokratické opozice, bude-li vůbec taková, prosadí svůj důraz na národní stát, a tím na euroskepticismus, a nic na tom nemění to, že se tomu někdy říká „eurorealismus“.

Z volebních bloků, které se zcela jistě do sněmovny dostanou, i když jejich vliv na příští politiku není jistý, je Česká pirátská strana společně se Starosty a Nezávislými. Dominantní Piráti jsou součástí frakce Zelení / Evropská svobodná aliance v Evropském parlamentu. Bohužel nesdílejí její vstřícný postoj k přistěhovalcům. Ohledně práva na pobyt či asyl zůstávají zdrženliví. Jinak se shodují s její ekologicky a lidskoprávně orientovanou proevropskou politikou.

Volby můžeme chápat jako festival demokracie a svobody. Možná nás pro to někdo označí za naivní. Může se vytáhnout staré heslo, že pokud by volby mohly něco změnit, byli by je už dávno zakázali. K tomu snad lze vyslovit námitku, že dnes je nepopulární zakazovat volby, ale lze si je ekonomickým vlivem na média koupit. Takže i letos, jako už několikrát, budou volby za tři týdny testem naší občanské odvahy, vytrvalosti a trpělivosti. Snad aspoň své svobody a svá práva neprodáme lacino.

Diskuse
JP
September 21, 2021 v 12.07
Jaká svoboda?

Zrovna v minulých dnech jsem jeden svůj komentář ("Milion chvilek") zahájil konstatováním, že velmi mnoho zmatků pravidelně vzniká z toho, že se o něčem hovoří, o něčem polemizuje, aniž by se jasně určilo a definoval předmět diskuse. A tu samou výtku je nutno učinit i zde.

V článku se velmi mnoho hovoří o "svobodě"; aniž by se ale jasně vymezilo, o jaký druh (či snad dokonce: jaký sektor) svobody se právě jedná. O svobodu politickou? Či o svobodu občanskou? Anebo o svobody sociální? Anebo snad přece jenom o svobodu skutečně, podstatně a všeobsáhle lidskou? Každá z těchto svobod označuje alespoň zčásti něco jiného, jinou oblast vztahování se člověka k jeho světu; ale čtenář se nikdy nedozví, kterou z nich má autor článku na mysli.

Zdá se, že se mu jedná o extenzivní pojetí svobody, tedy rozšířené i na práva sociální; ale na straně druhé základní pozornost fixuje na svobodu pouze politickou.

Tak tedy za prvé: co se politické svobody týče, pak nic nehovoří pro to, že by v České republice aktuálně hrozily poměry polské či maďarské, neřkuli ruské. Nemá tedy příliš smyslu takovýmto scénářem hrozit.

Extenzivní pojetí práv, tedy jejich pojetí které překračuje minimalistické pojetí pouze politické, a směřuje i k právům jak občanské společnosti, tak i k právům sociálním a podobným: takovéto pojetí je sice dozajista progresivnější nežli ono úzce politické, ale tady je vždy nutno mít na paměti jeden zcela zásadní moment: ani takto rozšířeně pojatá práva ještě nijak nezakládají lidskou svobodu v pravém, substanciálním slova smyslu.

Na tomto krátkém prostoru není možné podrobně rozebírat, v čem tato autenticky lidská svoboda spočívá (respektive by spočívat měla); ale v každém případě Ivan Štampach by jako teolog, a snad ještě spíše jako - stále ještě - věřící křesťan něco měl a musel vědět něco o tom, že "svoboda v Bohu" o celé řády překračuje všechno, co je možno vměstnat i do toho nejrozsáhlejšího katalogu "občanských a lidských práv". Protože tyto katalogy nakonec nikdy nepřekročí ze své nejhlubší podstaty pouze omezený horizont sféry ryze politické.

Samozřejmě, bylo by možno namítnout (a to se také ze strany apologetů současného stavu pravidelně děje), že otázky po této "pravé svobodě" mají světonázorový, respektive filozofický či teologický charakter, a proto nepatří do politiky, nýbrž jsou pouze soukromou záležitostí každého jednotlivce.

Jenže - právě v tom spočívá trik (a bylo by směle možno říci, podvodný trik) samotné liberální demokracie, která jednu a tu samou, ve své podstatě jednolitou lidskou bytost štěpí a roztrhává ve dvě poloviny, ve dvě zcela různé bytosti, které spolu navzájem nemají mít žádnou vnitřní souvislost. Na jedné straně tedy stojí samotný člověk usilující o svou pravou svobodu, která má ze své podstaty nutně univerzalistický charakter - a na straně druhé stojí (zpolitizovaný) občan, který se má spokojit se "svobodou" ryze partikularistickou, tedy s tím že smí svůj hlas odevzdat té či oné politické partaji.

"Svoboda" za podmínek liberální demokracie se tedy vztahuje pouze na onu odštěpenou polobytost zpolitizovaného občana; zatímco svoboda pravá, svoboda autenticky lidská, ta je odsunuta do sféry ryze osobních zájmů, je postavena víceméně naroveň zahrádkaření nebo zálibě ve filatelii.

Autor článku sám zmiňuje známé heslo o tom, že "kdyby volby něco mohly změnit, už dávno by je zakázali"; ovšem sám nijak přesvědčivě nedokládá, proč by toto heslo v současné době mělo ztrácet svou platnost. Jak řečeno nějaká fašizace či přeměna k autoritativnímu státu v Česku aktuálně nehrozí (což by mohl být jediný opravdu pádný argument pro to, "přesto" se zúčastnit tohoto druhu občanské aktivity, tedy voleb). A za všech ostatních okolností účast na tomto standardním volebním mechanismu (a spektáklu) v konečném efektu jenom potvrzuje a cementuje onen zmíněný klamavý trik liberální demokracie, kdy se otázka po pravé lidské svobodě vytlačuje na periférii, zatímco ze své podstaty univerzální lidská bytost je redukována pouze na její občansko-politický derivát.

Nechci nijak všeobecně odrazovat od účasti na volbách. Samozřejmě že argument "když nedám hlas své protistraně, zvítězí protistrana a bude ještě hůř" má svou určitou platnost.

Ale ať se konečně přestane předstírat, jako by tímto ryze politickým aktem bylo kdy možno dosáhnout skutečné a pravé lidské svobody.