S tím se dá vcelku souhlasit.

Ovšem nedělal bych z Maláčové a Stropnického nějaké osamělé novátorské bojovníky (pokud jsem to dobře pochopil), vnímám je spíše jako pragmatiky, kteří se od stranické linie nějak zvlášť neodchylují. Jsou sice radikálnější, co se týče střetu s kapitálem, ovšem v praxi toho podle mě zas tak moc v tomto ohledu nenabízí. Kapitál a vyšší střední třída má už dávno v rukou všechny trumfy a nevím, zda ti dva pro něj představují (či vůbec chtějí představovat) nějakou vážnou hrozbu.

A nemohu souhlasit se zacílením Maláčové a Stropnického spíše na (nižší) střední třídu, nežli na ty chudé a nejchudší. I když mám pochopení pro snahu oslovit v krátkém časovém horizontu zejména ty, kteří chodí k volbám.

Nejsem sice adresátem výkladů Petra Druláka; nicméně z principiálního (teoretického) hlediska je nutno některé jeho klíčové výroky podrobit bližší analýze, a především zásaní kritice.

V prvé řadě se tu jedná o oblíbené Drulákovo téma: vztah mezi zahraničním a domácím kapitálem. Ocitujme si jeho klíčový výrok: "Nechápou například rozdíl mezi zahraničním a domácím kapitálem, tedy mezi kolonizací, kdy se klíčová rozhodnutí, zisky či pokusy o regulaci přesouvají do zahraničí, a možností domácí autonomie a kontroly kapitálu ze strany národních institucí."

Tak především: kdyby P. Drulák poněkud podrobněji studoval Marxe, mohl by se od něj dozvědět, že rozdíl mezi domácím a zahraničním kapitálem je - zcela nulový! Kapitál - jak konstatoval už Marx - nemá žádnou národní příslušnost, kapitál je ze své podstaty nadnárodní. Drulák píše o "kolonizaci" zahraničním kapitálem: jaký je ale zásadní rozdíl mezi tím, zda o tom, co a jak se bude produkovat, rozhoduje kapitál se sídlem v zahraničí, nebo se sídlem v nějakém českém městě?!... Kapitál má vždy jediný zájem: své vlastní zhodnocování, svůj vlastní zisk. A ve vztahu k člověku, k zaměstnanci se projevuje víceméně naprosto stejně, ať je jakékoli provenience. (A spíše naopak, jmenovitě v devadesátých létech to byly daleko spíše velké zahraniční firmy, které přišly s mnohem progresivnějšími standardy pracovního prostředí, než které doposud vládly v českých/československých podnicích.)

O nějaké "kolonizaci kapitálem" je tedy legitimně možno hovořit jenom ve všeobecném smyslu, tedy že kapitál - svým zmíněným tlakem na maximalizaci zisku - kolonizuje životní sféru člověka, pracovníka obecně; ale - opakuji ještě jednou - v tomto ohledu není naprosto žádného rozdílu mezi kapitálem domácím a kapitálem zahraničním.

Tolik tedy z principiálního hlediska. P. Drulák ovšem argumentuje také tím, že prý kapitál je možno lépe kontrolovat tehdy, když je podřízen národní vládě. Tak za prvé: jak bylo řečeno, kapitál sám je svou podstatou mezinárodní, respektive nadnárodní; a proto už z logiky věci jasně vyplývá, že kapitál je možno účinně kontrolovat jenom a pouze taktéž v mezinárodním, nikoli v úzce národním měřítku.

A za druhé: P. Drulák má úzký vztah k Francii. Mohl - a měl! - by tedy sám nejlépe něco vědět o tom, jak dopadli francouzští socialisté, když se pokusili - poprvé za Mitterranda, podruhé za Hollanda - kapitál ovládnout (to jest, vyvzdorovat na něm extenzivní sociální výdobytky) v národním měřítku: výsledkem byl v obou případech naprostý rozvrat národní ekonomiky, dramatický nárůst nezaměstnanosti, takže to byl nakonec francouzský pracující lid sám, který socialisty donutil, aby tyto reformy spěšně zase odtroubili!

To souvisí s dalším kolizním bodem v Drulákově argumentaci. On stále bojovně bubnuje k boji proti (mezinárodnímu) kapitálu; ale sotva je od něj možno slyšet nějaké konkrétní návody, jak by se to mělo provést; tedy jakým ekonomickým uspořádáním nahradit zavedený (a ekonomicky dozajista výkonný) systém volné tržní ekonomiky a volného kapitálu. Zatížit (národní) kapitál dodatečnými odvody, aby byly prostředky na sociální výdaje? - To je přesně to, co udělali francouzští socialisté; a nevyhnutelně by to vedlo k tomu samému výsledku: produkční sféra zatížená nadměrnými odvody by stagnovala; produkce by klesala; nezaměstnanost by rostla; tím by klesala kupní síla, takže by klesal odbyt, a tím by zase ještě dále klesala produkce. Česká koruna by začala dramaticky ztrácet na hodnotě.

Takže tedy: bojovat proti současnému, globalizovanému kapitalismu jenom v úzkých nacionálních hranicích, to je převracení celé věci na hlavu. Je to - možno směle říci - nesmysl přímo kapitální.

--------------------------------

A ještě jedna poznámka. Petr Drulák ani zde nevynechá příležitost, aby obhajoval respektive relativizoval českou xenofobii; s tím že prý je nutno "vyjít vstříc voličům, kteří přeběhli k ANO a SPD".

Tož ano: nutno přiznat, že svého času - za hluboké krize kapitalismu - německá NSDAP právě proto získávala masově hlasy voličů, protože ti měli pocit, že ostatní, zavedené strany je do tohoto marastu zatáhly, respektive proti němu nemají žádný účinný recept. Zatímco právě NSDAP dokázala velice účinně budit dojem, že je to právě ona kdo se rozhodně a radikálně bere za práva dolních vrstev.

Ale to všechno nic nemění na tom, že tyto oprávněné zájmy pracujících byly v podání NSDAP kontaminovány nacionalistickým jedem; a že neexistuje naprosto žádné legitimní oprávnění pro to, tento přístup německé NSDAP ještě jednou opakovat v poměrech českých. Oprávněné zájmy pracujících jsou jedna věc; ale xenofobie a nacionalismus je věc zcela jiná. A jenom nezodpovědný demagog může obojí spojovat dohromady, jedno obhajovat druhým. Boj o voličské hlasy za každou cenu je možno přenechat stranám "buržoazním"; autentická levice se k něčemu takovému nikdy nemůže a nesmí snížit.

Nikoli pane Poláčku, domácí kapitál nezapojený (tolik) do globalizovaných a evropských, potažmo celosvětových (legislativních) struktur lze snáze omezit, danit, vyvlastnit.

Zjednodušeně řečeno, Agrofert lze vyvlastnit snadněji, než-li Škodovku (i z toho důvodu, že na porcování kuřat netřeba tolik součástek a technologií). Nejsem si ovšem jist, zda pan Drulák a jeho ideoví souputnící by chtěli zajít až tak daleko :-)

„V devadesátých letech to byly daleko spíše velké zahraniční firmy, které přišly s mnohem progresivnějšími standardy pracovního prostředí, než které doposud vládly v českých/československých podnicích.“

V devadesátých letech jsem, pane Poláčku, mimo jiné pracoval i v ČKD Elektrotechnika v pražských Vysočanech (to je ta fabrika, odkud přišel kovář Miller v prosinci 1989 dělat ministra práce a sociálních věcí a která pak po privatizaci dopadla neslavně). Znal jsem tam celkem dobře jednoho tehdy sedmdesátiletého důchodce a troufám si tvrdit, že pro tohoto důchodce bylo mnohem přijatelnější pracovat v dělnické profesi ve zmíněné ČKD než v té zahraniční firmě „s mnohem progresivnějšími standardy pracovního prostředí“.

Myslíte, že lze snáze kontrolovat a danit kapitál Agrofertu než mezinárodní kapitál VW Škody?

Přinejmenším ta škodovka odvádí víc na daních. A také v ní slušně fungují odbory a pokud vím, není právě proslulá prekérními formami pracovnich smluv.

Ostatně ani kontrola Čezu, který stát stále ještě majoritně vlastní, jaksi nefunguje.

Rozdíl mezi zahraničním a určitou částí domácího kapitálu funguje a není nevinný, ony jsou ty dividendy neutracené nebo nereinvestované u nás doma docela znát -- ale ani člověk, který alespoń z rychlíku zahlédl makroenomii a postkoloniální studia by nemluvil o kolonizaci.

Prof. Drulák:

"Nesleduji detailně předvolební kampaň obou protagonistů, nicméně připisuji jim k dobru to, co jim Profant s Novotným vyčítají. Účast na inspekci práce v soukromé firmě byl nejen skvělý tah politického marketingu ale i důležitý politický signál obrany práce."

Oto Novotný (Jsme svědky levicového obratu ČSSD?):

"Sociální demokracie se podle svých nynějších protagonistů vydává novým směrem, kterým chce získat zpět respekt na levé části politického spektra. Za „důkaz“ tohoto nového směru pak vydávají probíhající kontroly úředníků Inspekce práce za asistence pražských volebních lídrů J. Maláčové a M. Stropnického zaměřené na „systematické porušování“ pracovních podmínek v soukromých firmách. Nemusíme tento „důkaz“ hned zlehčovat tím, že jde o součást probíhající volební kampaně. Proč ne, pokud tím chce ČSSD upozornit na velký společenský problém a začít se mu systematicky věnovat. Osobně tedy považuji to, co nyní dělají Maláčová se Stropnickým, za správnou věc."

Dodávám, že jsem v článku upozorňoval na některá úskalí této "správné věci" v širším kontextu politiky ČSSD. (Na některá upozorňuje výše p. Poláček).

Prof. Drulák:

"Nicméně i na představách Profanta a Novotného lze politicky stavět.... Jen není zřejmé, co by s tím měla dělat levice."

Já zase nevím, co má co dělat levice s tzv. "konzervativním socialismem". Ten je zjevně zcela mimo tradici levice. Michéa, kterého se Drulák dovolává, výslovně říká, že socialismus byl původně konzervativní a nechtěl mít s postosvícenskou pravicí a ani levicí (!) nic společného.

"... „ani Marx, ani Engels ( a ostatně ani další velcí zakladatelé socialistického a anarchistického hnutí ) nikdy ani na okamžik nepomysleli na to, že by sami sebe definovali jako příslušníky levice.“ (Tajnosti levice, s. 27, 61)

Tedy podle Michéi se z původního socialismu stala "levice", sociálně demokratická levice, když přijal osvícenské liberální a republikánské hodnoty (mluví např. o Juarézovi). Ano, já sociální demokrat patřím tedy k levici, ale konzervativní socialista Drulák by měl být jako obdivovatel MIchéi "filozoficky koherentní" (jak Michéa požaduje), zůstat u kritiky levice a svoji pozici s ní vůbec nespojovat.

Ovšem odpouštím mu. Pokud vymezíme politickou scénu na oněch pomyslných osách levice x pravice (horizontála) a liberalismus x konzervativismus (vertikála), do jakého kvadrantu se má vlastně chudák "konzervativní socialista" zařadit? Michéovi a Drulákovi splývá levicový a pravicový liberalismus v jedno, tak k němu se zařadit nemůže. Pak tvrdí , že jeho socialistická kritika liberalismu se "částečně překrývá s kritikou britských konzervativců a francouzské tradiční pravice" (s. 77). Částečně se tedy překrývá ještě s čím, nebo co nabízí navíc?

Drulák někde (myslím v obraně Michéi před kritikou Slačálka?) varuje před "pragmatickým kutilstvím". Drulák na podkladě Michéi "vykutil" pojem "konzervativní socialismus"; víme, že se tímto štítivě odklání od jakéhokoli liberalismu; avšak nevíme kam jej zařadit z hlediska dělení na pravici a levici. Takže je to ten původní socialismus z čtyřicátých let devatenáctého století, který nechtěl být ani levicí ani pravicí a byl přirozeně "konzervativní"? Byl to onen "komunismus" od kterého klasici v Manifestu důsledně odlišovali onu veškerou moderní buržoazní a pre-moderní konzervativně reakční havěť ? Marx ale už v roce 1847-1848 přijímal v pozměněné podobě onu Michéou kritizovanou "liberální" osvícenskou ideu pokroku obhajující kapitalismus, sice ne jako poslední slovo dějin, ale předposlední stádium připravující pro komunismus nezbytné materiální podmínky. Tak nevím....

Jistě, jestliže nám dělá "konzervativní socialismus", s prominutím, v politické filozofii pojmový bordel, není to ještě důvod jej odsuzovat. Jak se říká, šedá každá teorie, zelený je strom života. Pak je ale nutné se ptát, za jakého zeleného háje našeho praktického života čerpá svůj normativní nárok předkládat vizi "dobré společnosti". Připouštím s dobrým konzervativcem, který je v každém z nás, že ze všech, ve kterých se v různé formě praktikují solidární vztahy. Ty mají, samozřejmě, tvary zvyků, tradice, mravů atp. jako jejich sociální schránky. Ale nejsou solidární tím, že jsou těmito tvary. V těchto schránkách se často usazuje pěkné svinstvo. Dobrý liberál ve mne mi říká, že někam patřit, někam přináležet je zřejmě mé existenciální určení a byl bych blázen na tom něco měnit, ale není to pro mne automaticky výhra.

Pane Krupičko, nějaké "znárodnění Agrofertu" je počinem naprosto stejně iluzorním, jako znárodnění Škody auto. Všude tam, kde je princip soukromého vlastnictví prohlášen za posvátný, a kde je toto soukromé vlastnictví fakticky nadřazeno zájmům člověka - tam je prakticky vyloučené jakékoli znárodňování soukromého majetku, s výjimkou zcela specifických případů.

Právě proto opakuji: boj proti kapitálu je smysluplně možno vést jenom jako boj proti kapitalismu samotnému. A tento boj proti kapitalismu je možno vést jenom na té frontě, na které je on sám usídlen: tedy na frontě mezinárodní.

Zkoušet vést boj proti - globalizovanému - kapitálu jenom v národních hranicích, to má asi tolik smyslu, jako vést pouze v národních hranicích boj proti globálnímu oteplování.

Samozřejmě, v posledku je to národní stát, který musí nařídit a provést určitá ekologická opatření; ale to nic nemění na tom, že před globálním oteplováním není možno se schovat za nějakou novou "Železnou oponu". A to samé platí i pro moc a působnost globálního kapitálu.

Ještě jeden bod z výkladů P. Druláka by stál za bližší osvětlení. Jedná se o tento jeho výrok (čtvrtý odstavec odspodu): "aktivně bránit společnost před progresivistickými extrémy".

Tady by bylo skutečně velice zajímavé zvědět, co konkrétně P. Drulák má na mysli těmito "progresivistickými extrémy". A proč pokládá za natolik existenčně nezbytné před nimi "chránit společnost".

Jsou těmito "progresivistickými extrémy" práva stejnopohlavně orientovaných osob? Nebo je "extremismem" snaha pomáhat uprchlíkům, kteří ztratili svůj domov?...

Svého času - za minulého režimu - se "extrémismem" jevily i snahy o respektování alespoň těch nejzákladnějších lidských svobod. A už tehdy bylo samozřejmě velmi mnoho konzervativních vyznavačů (pseudo)socialismu, kteří tyto snahy o lidské svobody zavrhovali, jako prý "rozkladné".

No ano: ony rozkladné samozřejmě byly, vůči prohnilému a diktátorskému režimu. Tady je možno říci pouze: kdo nedokáže unést lidskou svobodu, ten právem patří na smetiště dějin. A to zcela bez ohledu na to, k jakému světonázoru, k jaké politické ideologii se osobně hlásí.

Vida, smetiště - tam bude nejspíš nějaký odpad. Takže lidský odpad. Lidským odpadem je tedy ten, kdo má nějaký jiný názor a chce o těch rozdílných názorech vést slušný rozhovor, chce vést rozhovor z toho důvodu, že automaticky neakceptuje názor toho, kdo mu pro jeho (názorovou) odlišnost přisoudil pobyt na smetišti?

Smetiště dějin - to bylo skutečně velmi oblíbeným rétorickým obratem toho prohnilého diktátorského režimu, pro který ty odlišné názory a svobodná diskuse o nich byly jednoznačně „rozkladným prvkem“, a proto tyto lidi s jinými názory rád v Rudém právu velkohubě posílal na smetiště dějin...

Když je nemožné unést tu zcela základní lidskou svobodu (svobodu vyjadřování - svobodu názoru), je nutné odhodit ji na smetiště dějin...

měl jsem na mysli nějaké radikálnější omezení kapitálu, teoreticky.

Ve Škodovce jsem dělal dlouhé roky, vím jak to tam funfuje (ano, relativně dobře díky oněm odborům).

"... „ani Marx, ani Engels ( a ostatně ani další velcí zakladatelé socialistického a anarchistického hnutí ) nikdy ani na okamžik nepomysleli na to, že by sami sebe definovali jako příslušníky levice.“ (Tajnosti levice, s. 27, 61)

Tento Michéův výrok (jak ho cituje O. Novotný) stojí za podrobnější komentář.

Tak především: Marx a Engels začínali svou cestu ideového hledání jako přesvědčení mladohegeliánci. A to znamená: jako leví hegeliáni. A tedy v naprosto zásadním vymezení se proti starohegeliánům - to znamená proti těm, kteří Hegelovu filozofii státu vykládali v konzervativním smyslu.

Levicoví mladohegeliáni ji naopak vykládali ve smyslu radikálně demokratickém; ovšem pro Marxe a Engelse velice brzy i tento radikální demokratismus byl příliš úzkým, protože se omezoval jenom na svobody občansko-politické, ale zcela zanedbával oblast svobod sociálních. To znamená, že Marx a Engels se nakonec distancovali i od levicových hegeliánů - a to z pozic ještě levicovějších!

Jestliže tedy Michéa skutečně tvrdí, že Marx a Engels "nikdy ani na okamžik nepomysleli na to, že by sami sebe definovali jako příslušníky levice", pak

- buďto vůbec neví co říká, a pak by raději měl přestat vyjadřovat se veřejně

- anebo vědomě překrucuje skutečnost.

V obou případech se ale staví ta samá otázka: jakou důvěryhodnost může ještě vůbec mít tento guru konzervativního socialismu?...

Nevím, jak je to ve Škodovce, ale v Německu např. odbory Ver.di od svých členů vybírají měsíčně jedno procento z hrubé mzdy.

Divil bych se, kdyby se soudruh Krupička přihlásil do odborů.

Když jsem před lety pracoval ve Škodovce, tak jsem v odborech opravdu nebyl. Nebylo to ovšem kvůli tomu jednomu procentu z příjmu (myslím, že ve Škodovce je to stejné), nýbrž spíše z ideologických důvodů. V té době, ač je to asi k neuvěření, jsem totiž volil např. TOP 09 a mé názory zdaleka nebyly tak levicové jako dnes, spíše v něčem naopak. Ale zase stávky jsem se jednou zúčastnil, tedy po nějakém váhání :-)

Ono, co jsem věděl od kolegů, členství v odborech může být i pragmatickou záležitostí, odbory nabízely i jiné výhody, nežli pracovně-právní ochranu zaměstnanců a růst mezd (třeba slevy). To jsem ale já nikdy moc neřešil, já jsem vždy byl takový nepraktický "ideolog" :-)

Maskující se myšlenky?

„... Nebo je ‚extremismem‘ snaha pomáhat uprchlíkům, kteří ztratili svůj domov?“

-------------------------------------

Pane Poláčku, mám obavu, že sice říkáte „snaha pomáhat uprchlíkům, kteří ztratili svůj domov" (říkáte nevědomky proto, že s tím není problém souhlasit a tudíž se to jako extremismus jevit nemůže), ale přitom tak nějak (nevědomky?) myslíte „ustanovení migrace lidským právem“ (což napřímo neříkáte „proto“, že souhlasit s migrací jakožto lidským právem - narozdíl od snahy pomáhat uprchlíkům - už je problém docela velký; netvrdím ovšem, že si jste nějakého zdůvodnění této Vámi zvolené formulace nutně vědom, takže jsem „proto“ dal raději do uvozovek).

Nesmysl. Lidské právo je ustanovené jasně -- pomoc člověku, který musel opustit domov z důvodů bezprostředního ohrožení.

Samozřejmě, vždy budeme muset vyjednávat, co to pro kterou zemi znamená ta hrozba. Bylo by vynikající, kdybychom se v českých zemích dohodli, že nikoliv jen to, že by vás doma zabili, mučili či dlouhodobě věznili z jiných než kriminálních důvodů, ale že to také týká hrozby zničující podvýživy vašich dětí nebo nulové šance na vzdělání.

Ale jak říkám, to už je věc dohody a na takové rozhodnutí žije v této zemi příliš mnoho sobeckých idiotů, kteří protože nic jiného nabídnout nemohou, pokoušejí se stmelit své voliče xenofóbním strachem ve skupinku -- které zcela kontrafakticky říkají "slušná většina" --, jež jim umožní získat těch jejich pět nebo deset procent ve volbách a nadále se udržet u koryt až do příštích voleb, kdy se začnou obracet k "zapomenuté třídě" (tedy jimi čtyři roky zapomínané třídě). Když jde jen o neschopnost a zbabělost, mám s těmi zmrzačeným lidskými bytostmi nakonec i soucit -- ale mrzí mne, že nejsem věřící toho náboženství lásky, které neodpouští hřích proti duchu. Nemohu si pomoci a těm, kteří tu politiku strachu a nenávisti šíří vědomě lživě a pro vlastní prospěch, bych přál -- nikoli věcné zatracení, to je jaksi mimo mou představivost, ale alespoň bolestivě naraženou kostrč -- už jen za chudáky jako je pan Balda.

Pane Profante, přece se tu nebudeme přít o tom, co si myslí pan Poláček. To ví pan Poláček a jen on může dát odpověď na mé znepokojení.

Je ovšem záhadou, proč připomenutí rozdílu mezi „snahou pomáhat uprchlíkům, kteří ztratili svůj domov“ a „ustanovením migrace lidským právem“ - proč připomenutí tohoto rozdílu často vyvolává trýznivé moralizování. Psyché se tu nejspíš dopouští hanebné zrady na člověku. Rozumu totiž musí být přece jasné že ustanovení migrace lidským právem by zákonitě vedlo k prohloubení již tak dost velkého utrpení uprchlíků.

Zkuste si třeba přečíst tu veřejnou korespondenci mezi Sarah Haider a Ayaan Hirsi Ali.

Co jen ta Psyché může mít za lubem?

Jestli je Nushart xenofobem “vědomky”, nebo “nevědomky”.

Vždycky jsem, pane Kolaříku, tak trochu záviděl všem těm, co o nich Rudé právo psávalo, že patří na smetiště dějin. (I Jób žil na smetišti a nedopadl zas tak špatně.) Mohl bych tedy, prosím pěkně, pane Kolaříku, být xenofobem, který právem patří na smetiště dějin? Prokázal byste mi tím neobyčejnou laskavost (bylo by samozřejmě jedno, jestli vědomky nebo nevědomky).

Pokud je praktickým důsledkem liberalismu nekonečný a tvrdý boj adeptů na jednotlivá práva (svobody) mezi sebou, což vede k fungování společnosti jako džungle, kde nakonec často zvítězí ti silnější, tak to s tím liberalismem nebude moc dobré.

Do opozice k liberalismu bych postavil cosi jako "kolektivistický socialismus", který nutí lidi spolu vyjít, nezištně si pomoci a který je spojen s regulacemi, ba i obětmi a určitou mírou násilí, která by ovšem neměla přesáhnout určitou mez. To všechno by ale mělo vést k tomu, aby profitovala společnost jako celek, nikoli liberálové, kteří si ony svobody zrovna zdědili nebo si je v litém, ale často zbytečném boji získali.

Příklad z praxe nedám z konce 80. let v Československu, ale dnešního Dánska a četl jsem o něm na kupodivu liberálním Deníku N. Tamější článek popisoval množství regulací, které řeší bydlení v Dánsku. I mě jako socialistu ta míra regulací (nejen ohledně bydlení) překvapila.

Část obyvatel Dánska je tak nucena k obětem (např. velkým daním, akceptováním dohledu státu, pomocí kterého jsou lustrovány finanční poměry Dánů atd.), ale z těchto obětí a regulací profituje celá společnost! Ne jen ta část, která dobře dědila, má zrovna výnosné povolání či měla možnost výhodně privatizovat, jak je tomu u nás.

Pochopitelně, že mnohé má své pro a proti. Svět není černobílý jak se někteří domnívají a do určité míry je třeba i toho liberalismu a progresivismu.

PS: Oběti "pochopitelně" nemám na mysli fyzické a násilím myslím násilí v takovém smyslu, v jakém ho používají např. dnes policejní složky, aby si vynutili dodržování zákona :-)

Trochu jsem, pane Kolaříku, přemýšlel, jestli jsem xenofob „vědomky nebo nevědomky“.

Vědkyně Peggy McIntoshová ve své eseji White Privilege: Unpacking the Invisible Knapsack například požaduje

„mít možnost se po většinu dne vyskytovat ve společnosti lidí mé rasy“. Mně tenhle její požadavek přijde naprosto potrhlý, takže jsem „xenofob vědomky“.

Pokud bych ale naopak tu „možnost vyskytovat se po většinu času ve společnosti lidí mé rasy“ podporoval, byl bych jistě zcela logicky (podobně jako i Vy) „humanista nevědomky“.

Ani to by mi však nemělo bránit v boji za přirozené právo našich žen „moci chodit sama na nákup, kdy se mi zachce, a bez obav, že mě bude někdo sledovat nebo obtěžovat“ (viz také esej vědkyně Peggy McIntoshové).

Pardón, omlouvám se za to faux pas. Nejde samozřejmě už o ženy naše.

Pravděpodobně jsou odcizené, nejen tedy nám mužům, ale v důsledku kapitalistického způsobu velkoprodukce jsou odcizené i samy sobě. Nenacházejí smysl života (už ani v těch nákupech, které požaduje Peggy McIntoshová).

Při prosazování podobného požadavku v českých zemích byste nebyl ani tak za xenofóba jako za blbce.

Zatímco národnostně jsou některá místa v republice docela pestrá, rasově jsme značně monotónní -- možná byste ještě mohl vyskytovat mezi lidmi, kteří by převážně nebyli stejné rasy jako vy, v pražské Sapě. Ale i tam by to dnes dalo práci.

Samozřejmě, platí jen pod podmínkou, že nepovažujeme trolly za zvláštní rasu.

"Pokud je praktickým důsledkem liberalismu nekonečný a tvrdý boj adeptů na jednotlivá práva (svobody) mezi sebou, což vede k fungování společnosti jako džungle, kde nakonec často zvítězí ti silnější, tak to s tím liberalismem nebude moc dobré.

Do opozice k liberalismu bych postavil cosi jako "kolektivistický socialismus", který nutí lidi spolu vyjít, nezištně si pomoci a který je spojen s regulacemi, ba i obětmi" - pane Krupičko, v tomto případě bych s Vámi souhlasil téměř bezvýhradně, a bezmála jsem v pokušení nahlas zvolat: "Zlatá slova!"

Snad jste si už mohl povšimnout, že já sám znovu a znovu podrobuji zásadní krtice liberalistický model "lidských práv" pro jeho příliš úzké, a příliš jednostranné pojetí lidské svobody.

Liberalistická svoboda počíná a končí svobodou (izolovaného) individua; zatímco nejen Marx, ale už i Aristoteles věděli, že pravá svoboda je možná jenom v součinnosti, v pozitivním vztahu, a přímo v přátelství s ostatními lidmi. A že k takovémuto pozitivnímu a vstřícnému vztahu k ostatním nutně patří i ochota něco obětovat, se rozumí samo sebou.

Je tu ale bohužel jeden velký problém, pane Krupičko. Kdybychom měli k dispozici takovou přátelskou, solidární, pospolitou společnost, pak bychom opravdu nepotřebovali žádné liberální (či liberalistické) svobody; všechno by se řešilo jaksi "po sousedsku", vzájemnou vstřícností a vzájemnou dohodou. (Mimochodem, Platón by ze svého ideálního státu nejraději vyhnal všechny advokáty; neboť ti svými právními kličkami jenom uměle vyostřují konflikty, které by jinak bylo možno vyřešit právě takovým přirozeným vztahem mezi jedním a druhým člověkem.)

Jenže: my bohužel žijeme ve světě, který je pořád ještě plný egoistů, kterým se jedná jenom o vlastní prospěch. (A tento víceméně "přirozený" egoismus je ještě multiplikován kapitalismem.) Ať už o prospěch osobní, nebo o prospěch nacionální, či jinak omezený jenom na určitou exkluzivní skupinu. A právě v důsledku existence takovýchto osob a takovýchto skupin je stále ještě zapotřebí mít k dispozici alespoň ta liberalisticky formulovaná práva. - Ano, ten katalog "základních lidských a občanských práv" je ze své nejvlastnější podstaty vždy jenom omezený a zúžený, a tuto jeho omezenost a zúženost je vždy nutno kritizovat; ale opakuji znovu, jsme stále ještě v situaci kdy i tento omezený katalog je stále ještě lepší nežli vůbec nic.

A dokonce i ty poměry ohledně bydlení v Dánsku, které tak vyzdvihujete, jsou vlastně výrazem také svým způsobem liberalisticky pojatého (tedy na lidského jedince se vztahujícího) práva - totiž práva na bydlení.

Ano, v Dánsku, jakož i v severských státech obecně existuje mnohem vyšší společenský konsens ohledně povinností občanů vůči státu, a to právě ve prospěch sociální solidarity. A je nepochybné, že pro takové státy jako je Česko by představovalo velký zisk a velký pokrok, kdyby zde byl přijat alespoň takovýto společenský konsens, a byly přijaty alespoň takovéto standardy sociální a občanské odpovědnosti.

Nicméně - alespoň z toho (bohužel nemnoha) co o reálném životě ve skandinávských státech vím, se nezdá že by tu život jako takový nějak zásadně vybočoval z obvyklého způsobu života v ostatních liberálně-kapitalistických státech. Existuje zde vyšší míra přerozdělování, vyšší míra sociální solidarity; ale to je podle všeho zároveň také všechno. Zatímco autenticky socialistický projekt společnosti stojí na zcela jiných základech, a klade si - ohledně kvality lidského života - mnohem vyšší cíle.

Pane Nusharte, onu formulaci „snaha pomáhat uprchlíkům, kteří ztratili svůj domov" jsem skutečně použil naprosto vědomě - právě proto abych znemožnil potenciálním xenofobům a šovinistům tento záměr nějak překroutit, desinterpretovat v jejich smyslu.

Odvodit z toho nějaké "právo na migraci" je ovšem zcela nesmyslný počin.

V daném smyslu mé intence naprosto přesně interpretoval pan Profant: jedná se čistě o právo na pomoc lidem v nouzi. Nic více, nic méně.

Najdou se ovšem lidé - a právě proti nim byl zaměřen můj výrok - kteří dokonce i takovýto akt zcela přirozené mezilidské solidarity chtějí interpretovat - a především dehonestovat - jako "extrémismus".

- Tím ovšem nepopírám, že mohou (v táboře - dejme tomu - radikální levice) existovat skupiny, které skutečně takovéto "právo na migraci" hlásají. Ovšem - i v tomto případě by bylo nutno blíže přihlédnout k jejich konkrétní argumentaci. Asi sotva komu z nich se bude jednat o to, aby dejme tomu nějaký zkorumpovaný africký potentát, který svůj vlastní lid okradl o milióny, se mohl v případě potřeby prostě zvednout a přestěhovat se někam jinam, kde by mu nehrozilo trestní stíhání. I této radikální levici se dozajista jedná jenom o to, aby toto právo měli ti, pro které se život v jejich domovské zemi stal tak či onak nesnesitelným.

Označovat jiné lidi za xenofoby

a současně přitom schvalovat „emancipační“ požadavek (cituji)

„... po většinu dne se vyskytovat ve společnosti lidí mé rasy“ - to, pane Profante, opravdu vyžaduje takové množství inteligence, kterým já ani zdaleka nedisponuji. Chápu ale, že jde jistě o požadavek skutečně čistě antirasistický - tedy požadavek na vyčištění životního prostoru dotyčného antirasisty od jiných ras tak, aby se on „po většinu dne mohl vyskytovat ve společnosti lidí své vlastní rasy“.

Čest pokroku a levicové revoluční inteligenci!

zda by ti liberálové, kteří hájí své právo na to mít bytů kolik chtějí a dělat si s nimi co chtějí (což bych řekl, že celkem vystihuje podstatu liberalismu - zjednodušeně dělat si co chci, s přihlédnutím k nějakým elementárním morálním omezením), by souhlasili s mým označením za liberála, když bych hájil právo na bydlení pro každého. Možná by tvrdili, že vlastně nejsem liberál nebo nejsem ten správný liberál, protože nebojuji de facto za něco, ale jsem proti něčemu, proti jejich právům a svobodě a chci je omezit dokonce celým komplexem regulací, jak činí v onom Dánsku.

Ovšem jak už jsem napsal, já nejsem žádný fanatický bojovník proti liberalismu, jen si myslím, pokud ho správně definuji, že zvláště v chudém postkomunistickém prostoru by se momentálně měl klást důraz na jiné směry. Liberalismus je, zdá se, pro ty, kteří už něco mají či snadno mohou mít a to se chudých, (ideálně) levicově smýšlejících jedinců či skupin většinou netýká.

„Při prosazování podobného požadavku v českých zemích byste nebyl ani tak za xenofóba jako za blbce.“

Ano, pane Profante, v českých zemích byste byl za blbce, zatímco na americké univerzitě budete za profesora...

Takže si pan Kolařík popletl zemi a my na tom nejsme ještě tak špatně?

Být blbec a být profesorem se nijak nevylučuje ani v Americe, ani - jak vidno z nėkterých článků na DR - u nás.

Žádat společnost, kde se budu vyskytovat "většinu doby ve společnosti lidí mé rasy", je projev omezenosti v Americe stejně jako v Čechách, ovšem míra idiocie podobného požadavku je u nás přece jen vyšší než multirasové Americe.

Jsem, pane Profante, rád, že ty progresivistické extrémy konečně už můžeme i kritizovat. Nejspíše tedy nemáte nic ani proti Drulákovu tvrzení o nutnosti bránit společnost před těmito (kritiku zasluhujícími) progresivistickými extrémy.

Můžeme tedy nyní panu Poláčkovi odpovědět, že progresivistické extrémy jsou projevy omezenosti, které se tou svobodou a lidskými právy jenom maskují - podobně jako se jimy třeba maskuje požadavek americké antirasistické aktivistky a vědecké pracovnice Peggy McIntoshové - požadavek „mít možnost se po většinu dne vyskytovat ve společnosti lidí své vlastní rasy“. Ve skutečnosti - jak sám říkáte - jde samozřejmě o projev omezenosti, jehož míra idiocie je nepřímo úměrná pestrosti rasového složení příslušné společnosti.

jimi...