Sociální demokracie už nechce uspět

Radovan Bartošek

Zevnitř ČSSD se situace strany jeví tak, že cílem Jana Hamáčka už není uspět ve volbách, ale vytvořit si co nejlepší mocenskou pozici, až se bude dělat poslední kořist toho, co z kdysi úctyhodné strany zbude.

Jan Hamáček, Roman Onderka a brněnské eso ČSSD Oliver Pospíšil na archivním snímku z roku 2019. Konec je blízko. Foto Facebook ČSSD Brno

Kolem ČSSD je v posledních dnech rušno. Ministryně Maláčová a její úředník Stropnický nadzvedli mandle tuzemskému twitteru. Veselo bude ještě i na jižní Moravě, kde předsednictvo strany dosadilo na první místo kandidátky poslance a prvního místopředsedu Romana Onderku, kterého na kandidátku odmítla většinou 85 % delegátů zařadit krajská konference.

Existuje mezi oběma zdánlivě nesouvisejícími událostmi nějaká systémová spojitost? A co vlastně vypovídají případy „Onderka“ a „Stropnický“ o strategii a situaci v ČSSD samé?

Operace Morava

Začněme od konce: současné vedení strany nemá za cíl úspěch ČSSD. Pod vedením Jana Hamáčka ostatně strana v žádných volbách, jichž se účastnila, neuspěla. Ani se už nebavíme o tom, že nevyhrála, protože vítězit uměla ČSSD naposledy asi před jednou dekádou.

Kritérium úspěchu je dnes vlastně dost nízké — stačilo by alespoň udržet pozice. Jenomže ani to se nedaří. Jan Hamáček si na setrvalou sestupnou trajektorii na všech frontách zvykl a je mu na ní dobře.

Jeho cílem už není vyhrávat politické souboje vně strany. Svou energii napnul do boje uvnitř struktur ČSSD. Zde se mu daří o poznání lépe.

Snaží se, seč může, o to konsolidovat do svých rukou absolutní moc na kapitánském můstku Titaniku. Sice půjde ke dnu, ale bude to jen jeho můstek a jeho slavná hodina. Poslední muž na můstku bude totiž samozřejmě i nejblíže dělení kořisti.

Je to právě i hledisko vnitřního politického boje, které je hlavním imperativem zásahů do kandidátek v říjnových volbách — jak v Praze, tak nyní i na jižní Moravě. Jejich cílem není dosáhnout maximálního počtu mandátů reprezentovaných těmi nejkvalitnějšími lidmi, ale v hierarchii hroutící se organizace zajistit ta nejpohodlnější a nejbezpečnější místečka pro úzký okruh patronů.

A ve vhodnou chvíli se zmocnit kávovaru a ze zdi vytrhnout co nejvíc měděného drátu… A, pravda, i některých hodnotnějších statků.

ČSSD již není chápána přinejmenším svým současným vedením jako nástroj pro prosazování určité politiky a sociálních, ekonomických a kulturních zájmů některých segmentů společnosti. Tuto roli, nebo spíše pózu, přenechalo bez odporu Hnutí Agrofert.

A do toho přichází akce „Onderka“: v roce 2017 to byl nepochybně jeden z nejenergetičtějších a nejaktivnějších účastníků předvolební kampaně. Byl v neustálém kontaktu s voliči. ČSSD ve volbách katastrofálně propadla, ale Onderka uspěl a dostal se do sněmovny a posléze i do vedení strany. Ještě v té době se alespoň verbálně stavěl do opozice vůči spolupráci s Babišem.

Ale pak se po něm náhle slehla zem. Jižní Morava do sněmovny nedodala dalšího nadaného legislativce, rétora, ideologa, nebo někoho, kdo se za své voliče, svou stranu a svou zemi rve. Jak praví klasik filozofie identity: „No entity without identity.“

Jihomoravská ČSSD se rozhodla Romanu Onderkovi za čtyři roky ohlušujícího ticha poděkovat a pokusit se na kandidátku postavit nové tváře, které za sebou mají úspěšnou práci pro své obce a komunity a pro práci poslance či poslankyně mají odborné a morální předpoklady. Měl jsem tu čest tuto kandidátku ze zadních pozic jistit a musím říct, že byla jednou z nejlepších, jaké jsem kdy viděl.

Její základní ideou byla teze, že politická generace nynějších lídrů a tváří sociální demokracie si zaslouží odejít na odpočinek a šanci mají dostat noví lidé. S Romanem Onderkou jako lídrem tento narativ přirozeně padl, kandidátka se rázem stala parodií sebe samé.

Protože osobně postrádám smysl pro politickou parodii a obscénnost, spolu s některými dalšími nominovanými kandidátku opouštíme. Lepší to bude jak pro mě, tak i pro nového lídra, který si bude moci s pomocí vedení strany vybrat kandidáty, kteří za ním budou stát. Tuto kvalitu bychom naplnit nedokázali.

Poté, co sjezd strany dopadl tak, jak dopadl, bylo na místě očekávat, že vedení na kandidátku Onderku dosadí. Nakonec se tak stalo asi dva měsíce před volbami, několik dní před odevzdáním kandidátní listiny krajskému úřadu, a v polovině prázdnin.

Tedy doslova na poslední chvíli, ve vůbec nejnevhodnějším okamžiku — v prvé řadě pro Onderku — pokud by jeho cílem bylo, aby kandidátka ČSSD na jižní Moravě uspěla. Na kampaň mu reálně zbude pět týdnů, během nichž se musí modlit, aby se nezhoršila situace s koronavirem.

Pro lídra, který se přichází porvat, když ne o vítězství, tak alespoň o co nejlepší výsledek, je to katastrofální startovní pozice. V předvolebním maratonu startuje půl hodiny po ostatních běžcích a se zlomenou nohou.

Tím se ale oklikou vracíme na začátek. Pokud jednání vedení nemíří na nejlepší volební výsledek, ale na posílení mocenské pozice uvnitř strany samé, a když se zadaří, tak na zajištění právě jednoho únikového místa do poslanecké sněmovny, dává taktika předsednictva smysl.

Druhým stupněm čestného oslovení „přítel“ je v dnešní ČSSD „ne-přítel“. Změna na poslední chvíli a v momentě, kdy je řada z nás na dovolené, umožní otupit případný odpor ne-přátel současného vedení a nedává šanci na silnější protiakci. Když se hodně zadaří, třeba se nás, žebříkem třesoucí, podaří konečně vyštípat i z partaje.

Vůbec nejlíp se vládne straně bez straníků. Při současném tempu ostatně členská základna zmizí do pěti let. Snad to ještě pochopí voliči…

Operace Čechy

Voličskou imaginaci zkouší sociální demokracie ovšem i v západních krajích naší vlasti. V posledních dnech hýbe sociálními bublinami a bublinkami kauza kontroly inspektorátu práce za účasti Matěje Stropnického a Jany Maláčové. Je samozřejmě trochu paradoxní, že problémy s porušováním zákoníku práce začínají ČSSD vadit až osmým rokem jejího vládnutí ve vládě i na MPSV, ale jak se říká, lepší pozdě nežli později.

Z pohledu volební strategie, jíž je celá akce samozřejmě součástí — a není to samo o sobě špatně — je zvláštní něco jiného: kdo je příjemcem základní informace, že ČSSD se těsně před volbami vrací do boje za zájmy pracujících?

Z logiky věci by to měli být lidé geografických, sociálních a ekonomických periferií. Ti, kteří dojíždějí každý den třeba desítky kilometrů na směny v příslovečné montovně, žijí na vesnicích a malých městech se zanedbanou infrastrukturou — zemanovské „druhé Česko“.

Jinak řečeno ti lidé, jejichž svět se před nějakými třemi roky vydal Stropnický jako takový politický etnograf zkoumat. Jeho sousedé ze středočeských Osečan ovšem budou zklamáni. Bukolická idyla nově budovaného vztahu mezi inteligencí a pracujícími najde svůj brzký konec, který nastane 8. října. Tehdy totiž nově evangelizovaní voliči ČSSD z periferií přijdou do volební místnosti a zjistí, že Maláčová i Stropnický jsou na pražské kandidátce a jim zbývá na výběr přesně to, co posledně.

Praha je politickým centrem i ztělesněním tuzemského liberalismu, tedy toho, proti čemu se jak Maláčová, tak především Stropnický v posledních letech vymezují. Právě druhý jmenovaný si na fyzické i ideové migraci z hlavního města na venkov a na kritice liberálních elit založil celou svou veřejnou prezentaci.

Poté, co Pražákům napravo i nalevo asi tak stokrát zopakoval, že jsou de facto arogantní a od reality odtržení blbci, si přichází říct o jejich hlas. Ne o hlas svých sousedů z Osečan, ne o hlas dělníků z Krupky. S Maláčovou střídají v Praze populárního Tomáše Petříčka, který se sice odvážil vzepřít Hamáčkovi jednou jedinkrát, ale snad jako jediný měl, byť teoretickou, šanci v hlavním městě uspět.

Když se zadaří a motyka spustí, dostanou se do sněmovny stálice kandidátních listin krajů kolem Prahy, ale Stropnický s Maláčovou v Praze šanci nemají. To není projev mé zlé vůle, ale konstatování faktu.

Jedny z nejvýraznějších osobností celostátní kandidátky mají za úkol sbírat hlasy, ve sněmovně je ale strana nechce. Proto je poslala do boje, který prostě vyhrát nejde. Nová desítka oranžových poslanců na nápady s kontrolami inspektorátu práce zase hodně rychle zapomene.

Jejich úkolem bude držet u moci Babiše až do jeho prezidentské kandidatury. Do tohoto schématu funkční inspektoráty práce nezapadají. Nejparadoxnější na tom všem je, s jakým zápalem se za „svou“ věc vedení pražské kandidátky bere.

Místo epilogu

ČSSD v roce 2017 utrpěla zdrcující porážku, která ji morálně zlomila. Od té doby žije v šoku a popření reality. Navzdory svým čtrnácti poslancům, neexistujícímu senátorskému klubu, jednomu hejtmanovi, který si pozici udržel, protože se ke své straně v kampani nehlásil, úpadku na komunální úrovni nebo třeba rozpadu členské základny, se stále chová, jako kdyby byla velká strana.

Některé momenty své nedávné historie zcela vytěsnila a aktivně je popírá. Vyvrcholením tohoto procesu je spoluvládnutí s ANO a podpora Andreje Babiše a Miloše Zemana, dvou skutečných úhlavních nepřátel sociální demokracie i obyčejných lidí v téhle zemi.

Dokud s Babišem ČSSD vládne, nemůže na ni být přece ošklivý — jinak by s ním nevládla… Je to případ pro politologa s psychologickou praxí. Za oponou stojí pragmatičtí cynici, kteří tahají drátky a hlídají si vlastní profit.

Pracující lidé u výrobní linky, ti, na které si teď strana vzpomněla, že ji kdysi volili, nejsou hloupí. Volí ty politiky, u nichž vnímají ochotu obětovat se alespoň částečně pro ochranu zájmů svých voličů — tuto roli zatím dokážou hrát díky svému permanentnímu konfliktu s médii i Babiš a Zeman.

Vedení ČSSD je reálně ochotno obětovat skoro všechno pro své vlastní zájmy a z nějakého nepochopitelného důvodu věří, že lidé chtějí být „oblafnuti“ marketingovým pozlátkem. To je samozřejmě součástí celé hry, ale ne její podstatou.

Většinový volič možná nedokáže formulovat přesnou analýzu, ale tuto situaci vnímá. Brzy dá konečnou odpověď na to, jestli v politických stálicích nultých let vidí svou budoucnost a partnera, o kterého se může a chce v těžkých časech opřít, nebo zda už smutnou komedii ČSSD ukončí.

Diskuse

Jeden z odstupujících členů jihomoravské sociální demokracie v dnešním "Právu" stav ve své straně charakterizoval vyjádřením, že "my už mluvíme stejné fráze jako staří bafuňáři, jako Jakeš".

Sotva co jiného by mohlo lépe vyjádřit současný dezolátní stav této strany.