Sotva se sečte obsah volebních uren, začnou se dít věci. Bude to, jako když střelí do hejna vrabců. Strany, které dosud postupovaly společně — ODS s TOP 09 a KDU-ČSL, Piráti se STAN a do jisté míry i ANO s ČSSD — si uvědomí, že je jim bližší košile než kabát.

Už dnes ostatně víme, že středopravicové koalice si nevystačí se dvěma kluby, svoji vlastní frakci si založí každá z kandidujících partají sama. V tom okamžiku může jim bokem i předem deklarovaná vůle dohadovat se o příštím vládním uspořádání v koaličních houfech.

Třeba pak ožijí i jindy hyperaktivní lidovci, o nichž se teď skoro neví, ačkoliv Marian Jurečka patří k nejautentičtějším politikům. Šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamové vidět je, leč opakuje jen nezáživné pravicové mantry. ODS je akademicky nudná, nebýt informace o ustavení ultrakonzervativní Tea party kočírované veteránem Miroslavem Mackem v jejích útrobách, zdálo by se, že nemá ani ambici vést zemi. Petr Fiala nepřipomíná nažhaveného bojovníka, spíš strojeného muže, na něhož maršálská hůl tak nějak zbyla.

Tandem Pirátů se Starosty a nezávislými působí pevněji a houževnatěji, těžko ale odhadovat, jak se zachová STAN, když jeho akcie v dolní parlamentní komoře stoupnou. Jisté již teď je, že Andrej Babiš bude — za asistence prezidenta Zemana — do vlády s ANO přemlouvat všechny možné partnery tenkým hláskem falešné kůzlečí mámy žadonící potomstvo o vpuštění domů do chlívku.

Když neuspěje on, zkusí nabídnout za premiéra Karla Havlíčka, Ivo Vondráka nebo Alenu Schillerovou. Důvod je silný: udržet ANO ve Strakovce a s palcem na pestrých penězovodech, a to i za cenu návratu k někdejší pravicové rétorice.

Zejména konzervativní trojkoalice Spolu může doplatit na bílá místa v programu svědčící o neschopnosti přesně popsat její přístup k daňové politice, sociálním transferům, Evropské unii, migraci nebo ochraně přírody. Europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer sice nedávno na Aktuálně.cz vyjádřil naději, že radikálové v partnerské ODS nepřeváží a že koaliční partaje odolají nutkání tlačit na takové formulace, které se spojencům nezamlouvají, ovšem interní posuny stejně dříve nebo později k podobným tendencím povedou.

Možná si pak lídři uvědomí, že je nejvyšší čas na pravici přeskupit a přesněji vymezit liberální a konzervativní tábor. Nemluvě o pasti, do níž mohou sletět Piráti. Kdyby se do Sněmovny neprobojovali sociální demokraté a komunisté, museli by hrát levé křídlo. O to však nestojí a dál usilovně mixují levicové sociální recepty s pravicovou ekonomickou politikou. Jak dlouho jim to vydrží?

Kdy přiznají, že jejich někdejší úvahy o regulaci a zdaňování, například prázdných bytů, měly racionální jádro? Kdy připustí, že sázka na výstavbu atomových elektráren je pouze oportunistickým přitakáváním činorodým lobbistům? Sociální demokraté z nich nikdy nebudou, avšak i levicově liberální a zelená politika potřebuje v parlamentu zastoupení.

Dokud budou politici dostávat od médií jen otázky na vztahy s Babišem, jeho kauzy nebo události z denního provozu, ze kterých se nedá vyčíst jejich dlouhodobé směřování, budou veškeré pochybnosti úspěšně zametat pod koberec. Chceme-li ale už dnes kvalifikovaně odhadnout, co se začne v kuloárech dít po volbách, ptejme se na podstatné.

Jak namixovat daně, aby šlo zalátat díry ve státním rozpočtu? Jak uchovat funkční stát při avizovaných škrtech v jeho aparátu? Kam směřovat energetiku, zvlášť když evropské trendy jsou jasné? Kdy se dočkáme penzijní reformy, například té, na níž bylo uvnitř specializované komise už v tomto volebním období dosaženo shody? Co s eurem? Lze držet finanční závazky k neefektivní Severoatlantické alianci? Jak se postavit ke změně klimatu? Jenom tak budeme s to v předstihu odtušit a případně korigovat, komu připadnou klíče od Strakovky.