Část opozice v čele s Richterovou zabránila dalšímu rozvratu sociálního systému
Jan GruberHnutí ANO, SPD, KSČM a ODS se nepodařilo prosadit novelu, jež nesmyslně zpřísňuje pravidla pro výplatu dávek a ohrožuje tisíce chudých rodin. Opozice ale ještě nevyhrála. Vůle Sněmovny je zřejmá. A do voleb stále zbývají dva měsíce.
Sněmovna ve středu zahájila třetí čtení novely zákona o pomoci v hmotné nouzi připravenou poslanci hnutí SPD, jejímž cílem je — stejně jako u nedávno schválené úpravy totožného zákona z dílny ODS — zpřísnit podmínky pro výplatu sociálních dávek. Přijetí předlohy, před nímž varují mnozí odborníci, zabránila část opozičních zákonodárců v čele s poslankyní Olgou Richterovou (Piráti).
„Zamezit profitování na chudých bychom si přáli všichni, ale tento návrh řešení nepřináší. Je to vlk v rouše beránčím. Nažene totiž další lidi do náruče skutečných obchodníků s chudobou, zejména těch, již mají velké ubytovny. To je třeba zdůraznit,“ řekla v úvodu bezmála tříhodinové rozpravy, která se nesla ve znamení faktických poznámek a — často — osobních útoků na odpůrce předlohy, Richterová.
Pirátská poslankyně upozorňovala, že novela si neklade za cíl omezit výplatu dávek na ubytovny, ale do bytů, jež nebudou splňovat stanovené standardy. „To prostě nedává smysl. Kam mají ti lidé jít? Proč mají kvůli nekvalitnímu bytu přijít i o příspěvek na živobytí a peníze na jídlo? Vždyť to povede leda k prohloubení chudoby a nárůstu kriminality, což dál zatíží stát,“ uvedla.
Zastánci návrhu ale její výtky nechtěli, případně nebyli s to pochopit. Jaroslav Foldyna (SPD) namítal, že těm, kteří dodržují pravidla přijetí zákona nikterak neublíží. „Přijďte do severočeských měst a projděte se v realitě. Vy si tady v Praze žijete jako v bavlnce. Vůbec nevíte, o čem je řeč. A jen vytváříte dojem humanistů,“ obořoval se na Richterovou.
„Znovu opakuji, ať to všichni slyší: Piráti blokují ukončení zneužívání dávek nepřizpůsobivými,“ hřímal po sérii dalších faktických poznámek pirátských poslanců Tomio Okamura (SPD). „Už to konečně přiznejte. Pojďte sem na mikrofon a řekněte: My podporujeme lidi v tom, aby nechtěli pracovat,“ pokračovala v útocích na Piráty Tereza Hyťhová (SPD). „Doufám, že to občané vidí,“ podotkla.
Zřejmá vůle většiny
V podobném duchu se diskuse nesla i v následujících hodinách. U řečnického pultíku se střídali ti, kteří vznášeli nové a nové argumenty, proč schválení zákona neomezí obchod s chudobou a naopak poškodí tisíce chudých rodin, s těmi, již obviňovali Piráty z obstrukce a zcela nepravdivě tvrdili, že chtějí, aby sociálně slabí nadále žili v nevyhovujících podmínkách a nekvalitních bytech.
Přestože Poslanecká sněmovna novelu napoprvé neschválila, vůle většiny zákonodárců byla zřejmá. K podpoře návrhu se vedle hnutí SPD přihlásili rovněž komunisté, občanští demokraté a zástupci politického hnutí ANO. Nelze proto vyloučit, že koalice, která na sklonku minulého roku zrušila superhrubou mzdu, čímž snížila příjmy státního rozpočtu o více než sto miliard korun, zákon nakonec prosadí.
Opozice v čele s Piráty má přesto šanci přijetí předlohy zamezit. Vydrží-li ji blokovat do začátku září — což s ohledem na ustanovení jednacího řádu dolní komory Parlamentu, který na třetí čtení vyhrazuje toliko dvě dopoledne v týdnu, jež je možné vyplnit přestávkami na porady poslaneckých klubů, není složité — legislativní proces nebude do konce volebního období ukončen a s jeho uplynutím „spadne pod stůl“.
Trendy průzkumů voličských preferencí ovšem naznačují, že strany, které dnes novelu prosazují, budou mít i po volbách v Poslanecké sněmovně zřejmě většinu. Nic jim pak nebude bránit v tom, aby v příštích čtyřech letech schválily totožný, případně podobný návrh, jež dále omezí a zpřísní výplatu dávak pomoci v hmotné nouzi a státní sociální podpory, čímž významně ztíží životy stovek tisíc sociálně slabých.
Odstavit chudé od zdrojů
Cílem novely zákona je snížení objemu státem vyplácených prostředků na dávky pomoci v hmotné nouzi a současně i omezení počtu příjemců této pomoci. Slovy předkladatelky Lucie Šafránkové (SPD): „[Chceme] odstavit od veřejných zdrojů ty, kteří odmítají pracovat, podvádějí a žijí na úkor svých spoluobčanů, jímž se ještě mnohdy nepokrytě vysmívají. Je povinností státu nekompromisně zasáhnout.“
Toho hodlá Šafránková spolu se svými stranickými kolegy dosáhnout skrze zjednodušení a zrychlení vylučování lidí z okruhu příjemců dávek a současně prodloužení doby, na kterou jim může být podpora odebrána. Jako důvod má postačit například odmítnutí součinnosti pracovníkům úřadu práce při kontrole v místě bydliště nebo porušení režimu dočasné pracovní neschopnosti.
Mladistvý, jehož rodina pobírá dávky, který nadále nestuduje a přivydělává si na některou z forem dohod, z níž nevyplývá nárok na nemocenskou, bude v případě přijetí novely zákona povinen hlásit pracovní neschopnost a dodržovat režim z dočasné pracovní neschopnosti vyplývající. Pokud by mladistvý tyto nové povinnosti nesplnil, přišel by o dávky na dobu šesti měsíců.
Matka samoživitelka, jejíž mzda nepostačuje na pokrytí nájemného a dalších základních potřeb a která žije v „nevhodném“ bytě, by v případě schválení novely zákona byla nucena tento byt ve stanovené lhůtě uvést do zákonem požadovaného stavu, a to bez ohledu na to, zda jej vlastní, nebo žije v nájmu. Pokud by tak neučinila, přišla by o dávky na dobu šesti měsíců.
Manželé v invalidním důchodu, jež jsou kvůli nízké penzi odkázáni na sociální dávky, by v případě schválení novely zákona o pomoc ze strany státu na dobu šesti měsíců přišli tehdy, pokud by neumožnili pracovníkovi úřadu práce místní šetření v jejich bytě. Například z toho důvodu, že by v domě, kde žijí, nefungovaly zvonky, a pracovníkovi by se nepodařilo jejich byt navštívit.
Zpřísnění stávajících podmínek se má podle plánů hnutí SPD dotknout i těch případů, kdy byla lidem dávka přiznána neprávem, respektive kdy včas neohlásili změnu své sociální situace, jež má vliv na její výši. Dále pak v případně, kdy nesplní výzvy úřadu práce, aby ve stanovené lhůtě doložili některé související náležitosti, například příjmy těch, kteří s nimi žijí ve společné domácnosti.
V neposlední řadě chtějí poslanci čtvrté nejsilnější sněmovní strany omezit údajné zneužívání státní podpory i tím, že mezi testované příjmy žadatelů o pomoc v hmotné nouzi zahrnou i příjmy z dávek pěstounské péče v těch případech, kdy je pěstounem dítěte některý z rodinných příslušníků — například prarodič —, který k němu má odvozenou vyživovací pravomoc.
Vzkříšený návrh Maláčové
Související komplexní pozměňovací návrh, pod nímž jsou vedle jeho předkladatele Marka Nováka (ANO) podepsáni i Jan Bauer (ODS), Hana Aulická Jírovcová (KSČM) nebo Alena Gajdůšková (ČSSD), přináší další zpřísnění pravidel jak pro výplatu dávek pomoci v hmotné nouzi, tak státní sociální podpory, a cílí tak na mnohonásobě širší okruh příjemců státní pomoci.
Novák do něj začlenil četná ustanovení z dřívějšího návrhu ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové (ČSSD) o přídavku na bydlení. Ten mimo jiné upravoval minimální standardy kvality bydlení, do něhož mohou být dávky vypláceny, a který kvůli nesouhlasu mnohých rezortů, ale i dalších dotčených institucí, uvízl v legislativním procesu. Nakonec tedy nebyl ani předložen vládě.
Prostor vhodný k bydlení Novák definuje tím, že má vyčleněný samostatný prostor pro vaření, provozuschopnou koupelnu a záchod nebo vytápění s možností vnitřní regulace teploty. Pokud lidé tyto a další vyjmenované závady — například plísně nebo nevyhovující elektrické rozvody — ve stanovené lhůtě neodstraní, přijdou na šest měsíců o příspěvek a doplatek na bydlení i o příspěvek na živobytí.
Pozměňovací návrh dále zavádí pracovní neschopnost dětí, seniorů a osob se zdravotním postižením. Pokud budou pracovat na základě některých dohod bez nároku na nemocenskou, vznikne jim nová povinnost navštívit při onemocnění praktického lékaře, nechat si vystavit nový druh neschopenky pro účely výplaty dávek pomoci v hmotné nouzi a současně dodržovat pravidla pracovní neschopnosti.
Trestání nevinných lidí
Novelu, včetně zmíněného komplexního pozměňovacího návrhu, podrobili kritice četní odborníci na problematiku bydlení a sociálního začleňování, poskytovatelé sociálních služeb — například Člověk v tísni a Charita Česká republika — i veřejný ochránce práv Stanislav Křeček. Ti všichni poslance varovali, že schválení předlohy zákona v žádném případě nepřinese kýžený efekt, ba právě naopak.
„Na dávky hmotné nouze odešlo loni necelých pět, na příspěvek na bydlení sedm miliard. Výdaje na opatření, které bude třeba vynaložit na ústavní výchovu dětí odebraných z rodin, na výkon trestu odnětí svobody nových pachatelů, na vedení dalších exekucí nebo na hospitalizaci a pobytové služby osobám bez domova, budou oproti tomu v řádu desítek miliard ročně,“ upozornil Člověk v tísni a Charita.
Ombudsman k tomu doplnil, že navrhované sankce za porušení povinností osoby v hmotné nouzi považuje za zcela nepřiměřené, neboť povedou k odepření pomoci lidem na velmi dlouhou dobu. „V některých případech jde dokonce o ‚trestání‘ lidí za situaci, již zavinil někdo jiný,“ napsal poslancům s odkazem na ustanovení upravující prostor vhodný k bydlení, za jehož stav odpovídá majitel, nikoliv nájemník.
„To může ve svém důsledku zakládat stav, který je v rozporu s ústavním pořádkem. Právo na pomoc v hmotné nouzi je zaručeno Listinou základních práv a svobod a zákonodárce nemůže nastavit podmínky tak, aby jej fakticky vyprázdnil,“ pokračoval Křeček. Ombudsman také vyjádřil obavu, že přijetí novely přispěje k prohlubování chudoby a sociálního vyloučení, jež může vést k růstu napětí ve společnosti.
Škoda že Piráti ani nikdo jiný skutečně nevystoupí s prohlášením: „Podporujeme lidi, aby nechtěli pracovat.‟ Práce škodí.
Není to na první pohled zřejmé, protože práce nepochybně může být užitečná a vytváří hodnoty, které by samy od sebe bez ní nevznikly. Příliš mnoho práce ovšem znamená zbytečné drancování zdrojů a ničení životního prostředí. Součástí základního vzdělání by mělo být jak věnovat co nejméně času práci a co nejvíce užívání si jejích výsledků: k čemu ostatně práce je, pokud si jejích výsledků neužíváme?
Současná lidská civilizace trpí kultem práce. Pracujeme pro práci, jsme povinni prací, klidně i zcela neužitečnou nebo dokonce škodlivou, rituálně dokazovat, že máme právo žít. Přitom celkově lidstvo netrpí nedostatečnou produkcí, ale přílišným drancováním zdrojů, nikoliv nedostatkem vykonané práce, ale jejím přebytkem. Jestli nepřestaneme pracovat, změníme klima natolik, že v něm budoucí generace už vůbec nebudou moci žít. Lidský druh pracuje k zániku, svou prací se vyhubí.
Nouze, kterou trpí řada lidí, nemá původ v nedostatečné celkové produkci lidstva, ale ve špatném rozdělování jejích výsledků. Toto špatné rozdělování celospolečenské produkce je samozřejmě výhodné pro ty, kteří dostávají největší podíl, a ti udržují své výhody a svou moc právě pomocí kultu práce, ten jim pomáhá obhájit, že někteří dostávají příliš málo, argumentem, že si za to mohou sami, protože zřejmě příliš málo pracují. Jakékoliv přerozdělení jakýchkoliv statků na pomoc těm, kteří trpí nouzí, je podmiňováno rituálním důkazem, že si ti trpící pomoc zaslouží, tedy prací. Vyžadována je tato rituální práce samozřejmě pouze od chudých, protože bohatství bohatých je podle dogmatu kultu práce výsledkem jejich práce, tedy samo o sobě důkazem, že pracují, a tedy že si zaslouží žít; naopak chudoba chudých ukazuje na jejich lenost, na to, že nepracují, a proto nejsou hodni života. Všeobecně přijímána je představa spravedlnosti, která znamená, že člověk dostane tím více všelikých statků, čím více pracuje, a spolu s ní i dogma, že tato spravedlnost skutečně vládne světu a bohatství bohatých je skutečně spravedlivou odměnou za jejich pilnou práci.
Poukazovat na zjevný nepoměr v majetku bohatých a chudých a zpochybňovat, že bohatí vážně pracují tolikanásobně víc než chudí, je považováno za kacířství. Práce má předcházet bohatství, proto bohatství je výsledkem předchozí práce, bohatí tedy zřejmě pracovali nejen velmi usilovně, ale také velmi dlouho, možná od dětství, zatímco chudí se flákali na školách, nebo možná spíš pilným studiem prestižních škol, zatímco ti nejchudší se flákali pro hrst dolarů jako dětští dělníci v kobaltových dolech. Mnohé velké majetky jsou výsledkem pilné práce celých generací, což je rovněž správné, protože rodiče přece mají právo zajistit své děti. Rozdíl v bohatství rodičů nijak neodporuje dogmatu o rovných šancích, protože chudí rodiče měli rovné šance pilnou prací zbohatnout a zajistit své děti tak jako bohatí rodiče, a kam bychom bez sociálního darwinismu přišli? Ještě bychom mohli zdegenerovat, až by se v budoucích generacích rozlezly geny odpadlíků od víry ve všespásnou práci, spravedlivé bohatství a rovné šance.
Logiku „Kolik práce, tolik bohatství,‟ musíme obrátit: „Kolik bohatství, tolik práce.‟
Abychom vůbec přežili jako druh, musíme omezit celkovou práci jen na tu nejnutnější pro naše přežití. Výsledky této práce si musíme bezpodmínečně rozdělit tak, abychom přežili všichni; jakékoliv rozdíly mezi lepšími a horšími lidmi je přípustné dělat až při rozdělování zbytných statků, těch, které nejsou nutné k životu, a jejichž tvorbu bychom stejně měli omezit na minimum. Spravedlnost musíme pak zajistit spíše než rozdělováním bohatství rozdělováním práce — rozdělit si co nejspravedlivěji tu práci, kterou je pro přežití nás všech potřeba udělat.
Je zjevné, že z celkových výsledků práce lidstva mají jednotliví lidé tím větší užitek, čím větší vlastní majetek; aspoň zatím, dokud rozdělování výsledků práce radikálně nezměníme. Spravedlivé by tudíž bylo, abychom i množství práce odváděli úměrně množství svého majetku.
Přitom i můj majetek, jakkoliv podle výsledků výzkumu „Rozděleni svobodou‟ prý patřím k nejbohatší třídě, je naprosto nesouměřitelný s majetky těch nejlepších z nás, jako byl Petr Kelner a jsou Andrej Babiš, Zdeněk Bakala, Daniel Křetísnký nebo Pavel Tykač. Celý můj majetek, včetně družstevního bytu, jehož cenu nafukuje bublina trhu s nemovitostmi, jen tak tak přeleze hranici dvou milionů, nad kterou podle našich sociologů začíná ta moje nejbohatší třída, zajištěná střední. Vůbec se mě neptali, jestli náhodou nevlastním majetek v hodnotě více než dvaceti nebo dokonce svou set milionů, natož zda nejsem miliardář, a pak se divili, že jejich výzkum neodhalil žádnou elitu. Takže mám vědecky potvrzeno, že patřím k nejbohatším Čechům, přestože je můj majetek nekolik tisíc krát menší než majetky oligarchů — a co z toho vyplývá pro práci, jakou bych měl správně a spravedlivě vykonávat?
Dejme tomu, že Andrej Babiš nelže, když Marek Prchal tvrdí, že spí nanejvýš náhodou, věřme českému premiérovi, že pracuje, samozřejmě pro dobro nás všech (s výjimkou nepřizpůsobivých, kteří odmítají pracovat) 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Je zbytečné násobit 7x24 (168), pořád to po vydělení tisíci, natož pak několika tisíci, nebude ani jedna hodina týdně. I kdybych tedy pracoval jen jedinou hodinu denně, samozřejmě pouze v pracovní dny, ba dokonce kdybych za pracovní den, kdy si odpracuji svou hodinku a chci mít padla, prohlásil pouze pondělí, pořád budu v poměru ke svému majetku — a tím i ke svému podílu na výsledcích celospolečenské práce — pracovat nepoměrně více než kterýkoliv oligarcha.
Od lidí, kteří nevlastní vůbec nic, nemá naprosto žádný smysl požadovat vůbec žádnou práci.
Z diskusních příspěvků pana Macháčku mívám pokaždé ohromnou radost. Obvykle o to větší, oč je příspěvek pana Macháčka delší. Za to bych mu chtěl moc a moc poděkovat.
Pokaždé mne potěší, jak pan Macháček umí pravdivě a do hloubky vystihnout podstatu bolestných společenských jevů. Zároveň dokáže jednoznačně pojmenovat jejich příčiny a z nich vyvodit způsoby nápravy. To vše velmi srozumitelně bez zatemňujícího filozofování.
U tématu výdělečné práce se to panu Macháčkovi povedlo také.
Dovolil bych si však malý doplněk, který komentář pana Macháčka sice neuvádí, ale lze jej z něho odvodit.
Je paradoxní, že když už se tolik pracuje, co všechno je v desolátním stavu a potřebuje důkladné opravy a pořádnou údržbu. Stačí vyjít ven a už na nás křičí všechno, co potřebuje natřít, volá na nás plevel rostoucí na chodnících i rozpadávající se baráky v každé vesnici i ulicích měst. Ani ten pořádek kolem popelnic nejsme schopni udržet.
Není snad u nás ničeho více, než práce, kterou je třeba vykonat. (Možná, že ale je ještě více oné práce pro práci, která je k ničemu, nebo dokonce ničí. Např. věčné sezení ohromné části lidí u počítačů.) Jenže to všechno jsou práce, na nichž bohatí nezbohatnou, takže se prostě nedělají…. A proto naše okolí vypadá tak nevábně, lidé bez domova nemají kde složit hlavu. To, co člověk k důstojnému životu opravdu potřebuje, pak buď není nebo je nesmírně drahé.
Zkrátka děláme to, co potřeba není a co opravdu potřeba je, to buď neděláme vůbec, nebo to děláme proto, abychom s tím následně spekulovali (např. výstavba bytů).
Jaké je řešení? Stále stejné: láska k druhému člověku a idea služby.
Jiří Vyleťal