Škoda že Piráti ani nikdo jiný skutečně nevystoupí s prohlášením: „Podporujeme lidi, aby nechtěli pracovat.‟ Práce škodí.

Není to na první pohled zřejmé, protože práce nepochybně může být užitečná a vytváří hodnoty, které by samy od sebe bez ní nevznikly. Příliš mnoho práce ovšem znamená zbytečné drancování zdrojů a ničení životního prostředí. Součástí základního vzdělání by mělo být jak věnovat co nejméně času práci a co nejvíce užívání si jejích výsledků: k čemu ostatně práce je, pokud si jejích výsledků neužíváme?

Současná lidská civilizace trpí kultem práce. Pracujeme pro práci, jsme povinni prací, klidně i zcela neužitečnou nebo dokonce škodlivou, rituálně dokazovat, že máme právo žít. Přitom celkově lidstvo netrpí nedostatečnou produkcí, ale přílišným drancováním zdrojů, nikoliv nedostatkem vykonané práce, ale jejím přebytkem. Jestli nepřestaneme pracovat, změníme klima natolik, že v něm budoucí generace už vůbec nebudou moci žít. Lidský druh pracuje k zániku, svou prací se vyhubí.

Nouze, kterou trpí řada lidí, nemá původ v nedostatečné celkové produkci lidstva, ale ve špatném rozdělování jejích výsledků. Toto špatné rozdělování celospolečenské produkce je samozřejmě výhodné pro ty, kteří dostávají největší podíl, a ti udržují své výhody a svou moc právě pomocí kultu práce, ten jim pomáhá obhájit, že někteří dostávají příliš málo, argumentem, že si za to mohou sami, protože zřejmě příliš málo pracují. Jakékoliv přerozdělení jakýchkoliv statků na pomoc těm, kteří trpí nouzí, je podmiňováno rituálním důkazem, že si ti trpící pomoc zaslouží, tedy prací. Vyžadována je tato rituální práce samozřejmě pouze od chudých, protože bohatství bohatých je podle dogmatu kultu práce výsledkem jejich práce, tedy samo o sobě důkazem, že pracují, a tedy že si zaslouží žít; naopak chudoba chudých ukazuje na jejich lenost, na to, že nepracují, a proto nejsou hodni života. Všeobecně přijímána je představa spravedlnosti, která znamená, že člověk dostane tím více všelikých statků, čím více pracuje, a spolu s ní i dogma, že tato spravedlnost skutečně vládne světu a bohatství bohatých je skutečně spravedlivou odměnou za jejich pilnou práci.

Poukazovat na zjevný nepoměr v majetku bohatých a chudých a zpochybňovat, že bohatí vážně pracují tolikanásobně víc než chudí, je považováno za kacířství. Práce má předcházet bohatství, proto bohatství je výsledkem předchozí práce, bohatí tedy zřejmě pracovali nejen velmi usilovně, ale také velmi dlouho, možná od dětství, zatímco chudí se flákali na školách, nebo možná spíš pilným studiem prestižních škol, zatímco ti nejchudší se flákali pro hrst dolarů jako dětští dělníci v kobaltových dolech. Mnohé velké majetky jsou výsledkem pilné práce celých generací, což je rovněž správné, protože rodiče přece mají právo zajistit své děti. Rozdíl v bohatství rodičů nijak neodporuje dogmatu o rovných šancích, protože chudí rodiče měli rovné šance pilnou prací zbohatnout a zajistit své děti tak jako bohatí rodiče, a kam bychom bez sociálního darwinismu přišli? Ještě bychom mohli zdegenerovat, až by se v budoucích generacích rozlezly geny odpadlíků od víry ve všespásnou práci, spravedlivé bohatství a rovné šance.

Logiku „Kolik práce, tolik bohatství,‟ musíme obrátit: „Kolik bohatství, tolik práce.‟

Abychom vůbec přežili jako druh, musíme omezit celkovou práci jen na tu nejnutnější pro naše přežití. Výsledky této práce si musíme bezpodmínečně rozdělit tak, abychom přežili všichni; jakékoliv rozdíly mezi lepšími a horšími lidmi je přípustné dělat až při rozdělování zbytných statků, těch, které nejsou nutné k životu, a jejichž tvorbu bychom stejně měli omezit na minimum. Spravedlnost musíme pak zajistit spíše než rozdělováním bohatství rozdělováním práce — rozdělit si co nejspravedlivěji tu práci, kterou je pro přežití nás všech potřeba udělat.

Je zjevné, že z celkových výsledků práce lidstva mají jednotliví lidé tím větší užitek, čím větší vlastní majetek; aspoň zatím, dokud rozdělování výsledků práce radikálně nezměníme. Spravedlivé by tudíž bylo, abychom i množství práce odváděli úměrně množství svého majetku.

Přitom i můj majetek, jakkoliv podle výsledků výzkumu „Rozděleni svobodou‟ prý patřím k nejbohatší třídě, je naprosto nesouměřitelný s majetky těch nejlepších z nás, jako byl Petr Kelner a jsou Andrej Babiš, Zdeněk Bakala, Daniel Křetísnký nebo Pavel Tykač. Celý můj majetek, včetně družstevního bytu, jehož cenu nafukuje bublina trhu s nemovitostmi, jen tak tak přeleze hranici dvou milionů, nad kterou podle našich sociologů začíná ta moje nejbohatší třída, zajištěná střední. Vůbec se mě neptali, jestli náhodou nevlastním majetek v hodnotě více než dvaceti nebo dokonce svou set milionů, natož zda nejsem miliardář, a pak se divili, že jejich výzkum neodhalil žádnou elitu. Takže mám vědecky potvrzeno, že patřím k nejbohatším Čechům, přestože je můj majetek nekolik tisíc krát menší než majetky oligarchů — a co z toho vyplývá pro práci, jakou bych měl správně a spravedlivě vykonávat?

Dejme tomu, že Andrej Babiš nelže, když Marek Prchal tvrdí, že spí nanejvýš náhodou, věřme českému premiérovi, že pracuje, samozřejmě pro dobro nás všech (s výjimkou nepřizpůsobivých, kteří odmítají pracovat) 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Je zbytečné násobit 7x24 (168), pořád to po vydělení tisíci, natož pak několika tisíci, nebude ani jedna hodina týdně. I kdybych tedy pracoval jen jedinou hodinu denně, samozřejmě pouze v pracovní dny, ba dokonce kdybych za pracovní den, kdy si odpracuji svou hodinku a chci mít padla, prohlásil pouze pondělí, pořád budu v poměru ke svému majetku — a tím i ke svému podílu na výsledcích celospolečenské práce — pracovat nepoměrně více než kterýkoliv oligarcha.

Od lidí, kteří nevlastní vůbec nic, nemá naprosto žádný smysl požadovat vůbec žádnou práci.