Síla Pirátů a Starostů tkví v tom, že představují hlavní proud evropské politiky
Martin HančlČeská politika v zrcadle politiky evropské nevychází vůbec dobře. Levice se nepodobá svým evropským protějškům, pravice také ne. Piráti a Starostové tak akumulují voliče, kteří chtějí od české politiky evropský standard.
Do voleb zbývá zhruba měsíc a reálně existuje možnost, že současný premiér volby znovu vyhraje. A to i přes úsilí několika opozičních stran, které se dokonce spojily ve volební koalice.
Různí komentátoři akcentují a budou akcentovat různé příčiny současné situace v závislosti na své odbornosti. Ekonomové mluví o malém nebo špatném využití ekonomických témat. Marketingoví specialisté o schopnosti využívat sociální sítě a marketing obecně. Politologové o míře populismu jednotlivých stran.
Pojďme se však teď pokusit o pár postřehů, které nemají být analýzou za použití odborného názvosloví, ale mohou snad být malou inspirací k přemýšlení o české politice na základě srovnání se situací v zahraničí. Dnes se zdá, že velká část opozice chápe politiku stále až příliš pouze jako střet pravice s levicí. Potom ale nepřekvapí, že nenalézá cestu, jak porazit hnutí, které pravo-levý střet vůbec neřeší.
Na jednu stranu je dobře, že česká konzervativní koalice je nakonec stále více pravicová než konzervativní, protože se tak vyhneme polarizaci na polský způsob. Na druhou stranu však vidíme, že pro mnoho opozičních politiků je pravo-levý střet natolik zažitou konstantou, že bez levicového soupeře prakticky neumí fungovat.
Ačkoli můžeme pracovat s výzkumy poukazujícímy na to, že premiéra dnes podporuje množství dřívějších voličů sociální demokracie, mluvit o hnutí ANO jako o levicovém subjektu stále jaksi úplně nejde, a to nejen proto, že jeho hlavou je miliardář. Pravo-levý ideový střet jednoduše na hnutí ANO vůbec nefunguje.
Označíme-li však za levici Piráty, vytvoříme konečně „levicového“ soupeře, na kterého lze použít všechny dobře zažité argumenty. Reálná levicová hrozba neexistuje. Vypadá to ale jakoby v každých volbách musel proběhnout rituál mobilizace proti levici, který uvolní jinde nevyužitou energii.
Různé státy mají samozřejmě různé dějiny a různé jsou i tradice jejich politických stran. I přesto je podnětné srovnat českou politiku třeba s politikou německou, kde dnes vládne velká pravo-levá koalice.
Německá pravice v podobě CDU/CSU se na konzervativně-liberální ose umí rozkročit poměrně do široka. I tak ale lze říct, že největší česká pravicová strana — ODS — se od CDU/CSU liší prakticky ve všech důležitých bodech.
Nemusíme se zmiňovat jen o postoji kancléřky Merkelové k migraci v roce 2015. CDU/CSU samozřejmě nemá žádnou euroskeptickou tradici jako ODS. Koncept sociálně-tržního hospodářství, což je základní prvek německé politiky od dob Konráda Adenauera, také nemá příliš společného s tržním hospodářstvím, jak si jej představovala Margaret Thatcherová, Václav Klaus nebo dnes Jan Skopeček.
Čeští lidovci sice často tvrdí, že jsou českou CDU a jistě řada z nich udržuje dobré vztahy — zejména s CSU - v rámci evropských lidovců, ale celkově CDU/CSU jako volba pro velkou část německé střední třídy nebo reprezentanty průmyslové elity, je jinou stranou než KDU-ČSL. Ta svou sílu čerpá z několika krajů na jižní Moravě a například v Praze má podporu v řádu jednotek procent.
Srovnání sociálně-demokratických stran potom momentálně vyznívá ještě daleko hůře. Německá SPD momentálně vede v předvolebních průzkumech, zatímco její česká sestřenice se možná do sněmovny vůbec nedostane.
Osud celé ČSSD tak může kopírovat osud jejích europoslanců, kteří sice vesměs jako jediní ze všech evropských sociálně-demokratických stran hlasovali proti solidaritě při řešení migrační krize. Ale i tak v následných evropských volbách nezískali ani jeden mandát zatímco hnutí ANO posílilo ze čtyř na šest europoslanců.
Srovnání české a německé politické scény potom můžeme uzavřít jednoduchým konstatováním, že zatímco Zelení v Německu dlouhodobě zásadně promlouvají do celostátní politiky, jejich čeští kolegové v české sněmovně už dluho vůbec nezasedají. Říká-li se tedy často v souvislosti s ekonomickou provázaností, že Česká republika je vlastně jen další německou spolkovou zemí, lze k tomu dodat, že v politice tomu tak skoro vůbec není.
S výhradou již výše zmíněných rozdílů daných historickou zkušeností nebo s vědomím toho, že ve stranách existují různé názorové proudy můžeme říct, že politické elity spravující dnes německý stát jsou sdruženy ve stranách, které do velké míry nemají v českém prostředí svůj odpovídající protějšek. Chtělo by se tak říct, že srovnání se zahraničím nakonec nemá smysl, protože vlastně není co srovnávat.
Povzbuzení však lze najít při pohledu do druhé části pověstného evropského motoru. Do Francie. Její současný prezident Emmanuel Macron totiž vzešel — a můžeme dokonce říct — využil situace, která se ve Francii roku 2016 podobala současné situaci české.
Socialistická strana za prezidenta Hollanda pomalu vyklízela pole. V krizi byla také konzervativní pravice, jejíž významní členové jako bývalý prezident Sarkozy nebo premiér Fillon později skončili u soudu obviněni - zjednodušeně řečeno — v korupčních kauzách.
Mnozí francouzští konzervativci přičítali svůj počínající pád tomu, že jsou málo konzervativní. Na levici obdobně smýšleli politici jako Jean-Luc Mélenchon. Ten byl původně členem Socialistické strany, ale v roce 2016 zakládá novou stranu France Isoumise, kterou lze označit za radikální levici.
Macron, kdysi také člen Socialistické strany, vytvořil místo nové radikální strany hnutí En marche! (a vydal tehdy knihu). Jeho cílem bylo sdružit politiky různých politických orientací, kteří nevěřili, že rostoucí síle nacionalistického hnutí Marine Le Pen mohou úspěšně čelit radikalizující se tradiční strany, nebo dokonce zcela nové radikální strany.
V Macronově hnutí tak dnes najdeme dřívější socialisty, gaullisty nebo členy ekologických stran. Například Macronův současný premiér Jean Castex byl původně členem „gaullistické“ strany Les Republicans. Samozřejmě politický život ve Francii neskončil, ale Macronovi se podařilo porazit Marine Le Penovou. A v rámci Evropské unie společně s Angelou Merkelovou byl jasným zastáncem evropské spolupráce a principů liberální demokracie.
Vrátíme-li se do současné předvolební České republiky, co vidíme? Konzervativní pravice se snaží oslovit (často sociálně slabší) voliče hnutí ANO skrze rozpočtová témata nebo vizi štíhlého státu. Sociální demokracie jakoby mířila do tábora nacionálně-konzervativní levice a symbolicky jí to vynáší stejně malou podporu jakou dnes mají komunisté.
Na sociálních sítích potom můžeme vidět, že zejména s Piráty spojovali nebo stále spojují naděje lidé skutečně napříč spektrem. Levice s houbičkou ve znaku, jejíž reprezentanti by si představovali aktivnější roli státu při řešení bytové krize, stejně jako neoliberálové podle kterých dostatek bytů zařídí hlavně trh méně svázaný stavebními předpisy, obě tyto skupiny dnes přemýšlí jestli „to hodí“ Pirátům i po chybách v jejich kampani.
To, že obě tyto skupiny uvažují o volbě Pirátů je důsledkem toho, že v české politice jednoduše chybí subjekt, který by reprezentoval něco co pojmenujme „evropský mainstream“. Ve Francii Macron snižující některé daně a zároveň zvyšující minimální mzdu, v Německu všechny tři největší strany, všichni nakonec reprezentují většinu liberálů, středopravicových stran, socialistů a zelených, kteří se v Evropském parlamentu dnes v principu shodnou na základních záležitostech.
Jestliže jsme výše uvedli, že opoziční koalice jsou mentálně v zajetí pravo-levého střetu, je férové dodat, že to platí hlavně pro koalici Spolu. Pro koalici Pirátů a Starostů to platí v tom smyslu, že často působí, jako by si nebyli svou identitou jisti. Vědí, že „nejsou levice, ale Piráti a Starostové“. Leč svůj centrismus zdůrazňují poměrně vlažně.
Je škoda, že koalice Pirátů a Starostů v sobě neobjevila svého alespoň úplně malinkého vnitřního Macrona a nepodařilo se jí více integrovat celý ten částečně skrytý český evropský mainstream od houbiček až po neoliberály. Místo toho se naopak po kritice kampaně rozhodla vsadit na zvýrazňování identity každé ze svých dvou stran zvlášť.
Jeví se přitom velmi pravděpodobné, že Piráti dnes mají šanci, že jejich lídr se stane premiérem ne proto, že mají transparentní vnitrostranické fórum nebo proto, že jejich europoslanci nepodpoří pobrexitovou smlouvu EU-UK kvůli míře ochrany osobních údajů v policejních databázích, ale prostě proto, že akumulují voliče, kteří chtějí volit onen evropský mainstream.
O identitě své strany samozřejmě rozhodnou její členové, kteří ji vybudovali z ničeho a dostali ji až mezi etablované strany. Žijeme ale ve 20. letech 21. století, kdy digitální témata řeší již celé politické spektrum a bude tak možná užitečné se zamyslet, jaká je za těchto poměrně nových okolností vlastně role Pirátů ve specifické české situaci charakterizované nedostatkem moderních středových stran.