Hodně lidí v mém okolí řeší, zda budou volit Piráty, nebo Zelené. Část z nich k tomu má někde v šuplíku legitimaci sociální demokracie, ale to je jiná otázka.

Přibližně dvě volební procenta českých Zelených mohou rozhodnout, kdo získá vládní většinu. V době, kdy se, někdy loni, Piráti bavili se Zelenými, jestli se nějak ve volbách spojí, na dvou procentech nezáleželo. Jenže dnes, když jde o každý hlas, je tomu úplně jinak.

A tak mi připadá, že nastal čas vlídných gest, což je přesně to, co mi u nás chybí. V kampani, v politice, v dopravní zácpě, ve frontě u doktora…

Volit zeleně je normální. V sousedním Německu Zelení poprvé postavili kandidátku na kancléřku. V kampani se jí moc nedaří. O to víc vynikne, že před sebe vždycky postaví svá témata. Jako štít, jako paravan, jako deštník, jež ji má ochránit před vlastní neschopností. Jako kdyby chtěla říct: „Nebavme se o tom, že jsem někde něco opsala, když se máme a musíme bavit o možných fatálních následcích slábnutí či přímo zániku Golfského proudu.“

Kdo si zažil německou sílu setrvačnosti, nepředpokládá, že by se kandidátka Zelených napoprvé kancléřkou stala. Zelená agenda je ale předem vítězkou německých voleb. Lidé cítí, že klima patří k hlavním tématům dnešní doby.

Mladí lidé to samozřejmě cítí i u nás. Nejsou hloupí, nejsou odkázaní na českojazyčné informace, neberou důchodové ani jiné úplatky pořizované na dluh. Který budou platit oni.