↗

I v Německu je volebním tématem voleb klima. I v Německu se sociální demokraté vrátili k červené barvě. Proč v Německu sociální demokraté sahají po úřadu kancléře, zatímco u nás se strachují o vstup do sněmovny? Základním rozdílem je, že němečtí sociální demokraté nepozbyli svou věrohodnost. Grafika ČSSD

Sousedé v Německu volí 26. září. Dopadnout to ještě může všelijak, protože každý čtvrtý neví, koho zvolí nebo zda vůbec k volbám půjde. Procentuální rozdíl mezi sociálními a křesťanskými demokraty je momentálně okolo čtyř procent ve prospěch socialistů vedených vicekancléřem Olafem Scholzem.

Německá sociální demokracie se ve své volební strategii tváří jako strana, která „zařídí“ a „umí“ určitá témata. Scholz se představuje jako „kancléř pro zaplatitelné bydlení“, vyzývá, aby se teď — rozuměj „teď hned“ a „ty“ — volila „jistá práce a ochrana klimatu“. Nebo aby se „volila minimální mzda 12 eur“ (ano, myslí se za hodinu).

Scholz působí jako akční, tématům dává tvář a příslib, že se jim bude věnovat kompetentní strana i lídr. Co Scholz nabízí, není nic jiného než stabilní repertoár sociální demokracie, ale dá se mu to věřit. A působí to dobře.

V aktuální volební kampani se německá sociální demokracie vrátila k červené barvě. Minulé volby stranu přišly na pětadvacet milionů eur, ty současné na patnáct. V celé německé nabídce považuji nejen vizuální část kampaně sociálních demokratů za nejzdařilejší.

Konkurenční kandidát socialistů, křesťanský demokrat Armnin Laschet, se svým heslem „Aby Německo zůstalo silné“ vedle Scholze působí jako strejda, ochránce totemu a hlídač vyhaslého ohně. V německém kontextu ale slovo „zůstat“ na část lidí působí věrohodně.

V určitých kruzích panuje mínění, že změny nastávají leda k horšímu. Pokud křesťanští demokraté v Německu skutečně prohrají volby, bude se z Bavorska ještě hlasitěji ozývat, že kdyby dostal šanci Bavor Markus Söder, vládlo by se vesele dál.

Od křesťanských demokratů se také čím dál hlasitěji ozývá, že Angela Merkelová udělala chybu, když se před třemi lety rozhodla už znovu nekandidovat, ale zůstala kancléřkou. Křesťanští demokraté tak přišli o kancléřský bonus spočívající v prostém faktu, že lidé chtějí pokračovat v tom, nač jsou zvyklí.

Laschet sice nabízí pokračování, ale není Merkelová. Jako kdyby se nabízela Pepsi namísto Coca Coly se zdůvodněním, že obojí je černá limonáda a Coca Cola zrovna došla. Pokračování stejné chuti pod jinou značkou momentálně v Německu nefunguje. Söder je o hodně jiný než Merkelová, což by zřejmě byla výhoda. Söder je také s přehledem nejpopulárnější z křesťanskodemokratické nabídky politiků.

Na klimatu je u hlavních politických sil v Německu shoda

Na klimatu jako pozitivní volební agendě se u sousedů shodnou všichni, vyjma AfD. Alternativa pro Německo má klima jako jedno z hlavních témat, samozřejmě s opačným znaménkem než ostatní. Pak ještě trochu antievropy. Uprchlíci jako protestní téma už netáhnou.

Německá z části postkomunistická Levice jako kdyby s klimatem nevěděla, co dělat lepšího než ostatní, takže má na plakátech — „Vlaky a autobusy zadarmo“. No, kdo by se rád nesvezl.

Křesťanští demokraté také jako kdyby přemýšleli, jak být pro klima, přitom se držet svého, takže spojili ochranu klimatu a tvorbu pracovních míst. Tváří se, že jsou to spojené nádoby, což také není špatné. Němečtí liberálové na plakátech mají heslo „Nikdy toho nebylo víc na práci.“ Zajímavé heslo, když si člověk vzpomene na rozbombardované Německo, kdy se nejdřív čistily a rovnaly cihly, a pak z nich něco honem stavělo.

Němečtí Zelení mají zeleno-žluté plakáty, které mi čistě pocitově evokují žaludeční potíže v dálkových autobusech mého dětství. Zelenou kampaň bych označil za mimořádně nenápaditou. Možná je to proto, že hlavní programový cíl zelených — přísnou ochranu klimatu — si osvojily i všechny ostatní strany. Bez ohledu na to, kdo bude v Německu vládnout, bude se realizovat i zelený program.

Strana sama je v průzkumech mezi šestnácti a sedmnácti procenty se sestupnou tendencí. Liberálové naopak mírně rostou a ukusují hlasy křesťanským demokratům. Tvorba koalice bude v Německu po volbách asi dost napínavá, ale předvolební silová pole jsou čitelná. Lidé se u sousedů chystají volit stabilitu a mírnou inovaci.

Dvě sociální demokracie: když dva dělají totéž, není to totéž

Při pohledu na německá předvolební klání je nápadná podobnost sociálně demokratických sdělení. Česká sociální demokracie se opírá o stejná témata jako německá, rozdíl je leda v akcentech. A tak si člověk nutně klade otázku, proč se témuž u sousedů věří, a u nás nevěří.

Graficky se kampaň naší sociální demokracie podobá německé Levici. Plakát „Volit sociální spravedlnost“ stejně jako naši sociální demokraté hlásá jednoduché sdělení napsané na jakési bannery, jako když to vystřihnete z novin.

Česká varianta „Aby nikdo neohrozil vaše životní jistoty. Proto je tu ČSSD“ je sama o sobě dost krkolomná. K tomu přistupují dva rébusy. První rébus spočívá ve faktu, že sociální demokracie se pohybuje kolem pěti procent, ale tváří se, že kompetentně řeší pětadvacetiprocentní agendu. Druhý rébus lze označit jako dilema kolaboranta.

↗

Zatímco český předseda ČSSD blokuje novináře na twitteru, německý předseda sociálních demokratů Olaf Scholz v kampani zdůraznil: bez svobodného tisku, není demokracie; jako by to u našich sousedů byl byť jen srovnatelný problém jako u nás. Grafika SPD

Nejviditelnějším projevem zdejších sociálně demokratických politických snah jsou akce Jany Maláčové a Matěje Stropnického. Pokud tedy nepočítáme bývalé socany jako lídry SPD, ti jsou také viditelní.

Akce Stropnického a Maláčové vycházejí ze zkušenosti Zelených, kteří cílí na — u nás zatím — dílčí agendu, takže vše musí být vyhrocené a hned to má být vidět. Jan Hamáček jako přehlédnutelný lídr se snaží vyprávět velký příběh o tom, jak se Babiš drží na uzdě. Takové vyprávění je pseudostátnická linie kampaně ČSSD.

Připomíná pohádku z padesátých let, ve které golem umně upevněný několika klacky neničil okolí ohněm a nemotorným pohybem, ale pekl chleba. Hrál tam Werich. Voskovec z Ameriky to prý označil za trochu lido-demo. Babiš je v tomto příběhu golem a ČSSD ho krotí za pomoci dřevěné výztuže. Hamáček ale není Werich. Příběh není uvěřitelný.

Na volebním plakátu ČSSD barvy růžové se žlutou, což myslím byly barvy na volbu Karla od Davida Černého, se píše, že pět věcí ČSSD už zařídila a pět ještě zařídí. Že ČSSD zařídila redukci svého vlastního členstva asi na polovinu se v plakátku nepíše.

V bodě tři se na tiskovině píše, že ČSSD sníží DPH na potraviny a „tvrdě půjdou proti zdražování“. Nemá být „Půjde?“. Zdá se mi to charakteristické. Půjdeme, půjde a půjdou trochu splývá. Přestože v kampani neviditelnější jsou Stropnický a Maláčová, vyskytuje se i Hamáček. V bílé košili, ne v červeném svetru.

Hamáček v pseudorozhovoru na plakátku říká, že „Pak začne ten pravý masakr“. To je s dovolením spíše Srebrenica, než aktuální socanský svrab a vážné nebezpečí vlády jiné demokratické strany. Mistr verbálního spamu, průtokový ohřívač okamžitých dojmů z četby, Lubomír Zaorálek by jistě tyto figury elegantně překlenul a zdůvodnil, ale byl by to jen další materiál na diplomovou práci, která by se dala dobře napsat o Zaorálkovi a jeho blízkých.

Shrnuto — volební kampaně i v době virtuální dokáží něco prozradit. Má cenu se na ně dívat. Jan Hamáček nám o svém koaličním partnerovi říká: „Andrej Babiš se programu ODS přizpůsobí. Jemu je to jedno.“

Možná je právě v této větě střípek pravdy. Pokud ano, měl Hamáček reagovat dřív a jinak než závěrečným bonzem, který ani nedoprovází závazek, že ČSSD s tímto Babišem už nikdy do holportu nepůjde. Ani kdyby Hamáček přelezl pět procent. Ani kdyby trakaře padaly. Až do roztrhání těla.

Jak někomu říct, aby šel k čertu, když už tam je? Možná je nejvyšší čas na vlídnou větu: „Probuď se, nemáš to zapotřebí.“