Tento rok se coby kandidát na jednom z posledních míst kandidátky sociální demokracie snažím o poctivou kontaktní kampaň, neboli, jak to výstižně řekl jeden kolega, „stoupnout si na ulici a nechat si nadávat od lidí“. Není to ale nakonec tak hrozné, jak jsem se obával. Jen málokdo nás poslal k čertu. Stalo se ovšem, že nějaká paní chtěla z Vladimíra Špidly vymítat ďábla, protože jako socialista jistě propadne peklu.

Nejsilnější dojem je obrovská různost názorů a pohledů. Přicházejí lidé stejného věku, pohlaví i typu oblečení, a mají zcela odlišný pohled na všechno. Někteří nesnášejí Babiše, jiní ho věrně podporují a budou ho volit. Někteří „socanům“ přejí rychlou smrt, jiní si stejně emotivně přejí, abychom se do sněmovny dostali. Na čele to napsané nemají a jisté je jen to, že hlas těch i oněch váží přesně stejně.

Jednu chvíli slyším o tom, jaký průšvih je spolupráce s Babišem, brzo poté zase o tom, jak se naše volička pevně přimkla k Babišovi, protože jsme ji za Sobotky zklamali. Opět, dva lidé, dva demokratické hlasy. Ale jaký si z toho udělat závěr? Snad jenom takový, že ani jeden hlas, ani jeden názor se nedá snadno odbýt, smést ze stolu. O všech je dobré uvažovat.

Potvrzuji si ale jeden dojem či názor, který jsem měl už před kampaní. Nechat se vlákat do pasti personifikované osudové volby Babiš / antibabiš je chyba, je to recept na neúspěch. Vyhrocené emoce a útoky z druhé strany jen posilují partaje vůdcovského typu, jako je ANO. Když teď na toho Babiše tak útočí, tak ho musím volit, slyšel jsem také.

Nevidím jinou cestu než soustředit se na to nejpodstatnější, na programové základy či vznešeněji ideje, v případě sociální demokracie na věci jako je dostupnost bydlení, spravedlivá mzda za práci, fungující veřejné služby a hromadná doprava, zdravotnictví. Základní věci, stokrát opakované, ale přitom to nejsou fráze, ale něco jako identita, nebo možná srdce politické strany.

Už jsem taky opakovaně slyšel nebo četl — váš program je dobrý, na kalkulačce mi s vámi vychází největší shoda, ale prostě nevěřím, že jste schopní to opravdu prosadit. To zabolí. Jako by se program vzdaloval těm, kdo ho chtějí prosazovat, šel sám napřed a svou politickou stranu nechal za sebou. Jediné, co se s tím dá dělat, je pokoušet se ho s jazykem na vestě dohnat.

Zatím se mě kupodivu nikdo nezeptal, jestli v případě, že se dostaneme do sněmovny a nastane taková konstelace sil, půjdeme znovu do koalice s Babišem. To bylo štěstí, nemám totiž po ruce jednoduchou, zásadovou odpověď. Záleží na výsledku voleb. Jsou i horší možnosti než vláda ANO. Nedovedu si třeba představit vládu dvou opozičních koalic s účastí sociální demokracie. Nedovedu si představit, že by přinesla cokoli jiného než chronický nesoulad, chaos a rozpad.

Naopak si dovedu představit, že by v takovém případě vznikla stínová pravicová vládní většina, zahrnující většinu vládních stran a opoziční ANO, a mimo rámec vlády by hlasovala například o snižování daní a devastaci příjmové stránky rozpočtu, podobně jako jsme to zažili v listopadu 2020 díky hlasovací koalici ANO a ODS (a také SPD). Středolevicové části vlády by zůstaly oči pro pláč a mimořádně potupná role figuranta.

Takže bych na případný dotaz na toto téma odpověděl, že my se v každém případě budeme pokoušet prosadit vlastní program, nebo aspoň to nejpodstatnější z něho. A pro případné povolební spojenectví se budeme rozhodovat podle toho, s kým by se nám toho mohlo prosadit nejvíc. Samozřejmě s určitými nepřekročitelnými mantinely, jako je spolupráce s otevřenými xenofoby. Zkrátka ne úplně zásadový postoj. Pokud na takovou otázku ještě dojde, budu zvědav, co uslyším jako odpověď.

Z perspektivy pražského chodníku se letošní volby zdají být obtížně odhadnutelné, předvídatelné. Možná jsou ale takové každé volby, protože vždy jsou ve hře miliony různých osobních preferencí, názorů, sympatií a antipatií, zkušeností pozitivních i negativních. A z nich všech se skládá konečný výsledek. A pak se někdo diví, že po volbách je obtížné sestavit vládu...