Pozoruji na sobě zajímavou věc: i když současná kampaň ČSSD cílí evidentně na voliče, kteří utekli k ANO, k lidovcům, k SPD nebo nevolívají, a i když se její tváře teď vymezují vůči liberálům podobně nablble jako konkurence vůči progresivcům („neomarxisti!“), cítím já, liberál levý, že mě kampaň této strany oslovuje.

Ne, že bych tak srdcově prožíval státní poštu či Budvar — ostatně zajímalo by mne, na koho ten boj za stávající formu provozu polorozpadlé České pošty či průměrného pivovaru působí. Ale bít se za dostupné bydlení, za důchod na žití, za rozložení nákladů za covid či za konec prekarizované práce, to vše jsou věci zásadní, a přitom je zde nikdo jiný tak výrazně neslibuje.

Jenomže zároveň je tu ten Babiš. Člověk by skousl i to spoluvládnutí — přeci jen dilema čistá zásadovost v opozici vs. prosazení části programu je něco, co se řeší všude, a zpravidla nemívá jednu černou a jednu bílou odpověď. Nemůže ale skousnout to mlčení.

Jde zde jednak o ony stále opakované věci:

1. učebnicový střet zájmů (koukněte schválně na MF Dnes a Lidovky v posledním týdnu),
2. to, jak policie a justice přistoupily k evidentnímu podvodu s Čapím hnízdem,
3. to, jak se postup České republiky vůči EU řídí hospodářskými zájmy premiéra jako podnikatele,
4. to, že se sankce kvůli Babišovým dotačním kličkám sanují z veřejných peněz a že státní orgány jeho firmy i jinak zvýhodňují,
5. splétání pevné klientelistické sítě propojující Agrofert s různými úrovněmi státní správy (kauza Bečva ukázala, že to tak opravdu je),
6. skutečnost, jak směrování ANO hnědne a jak se Babiš přihlašuje k orbánovskému odkazu,
7. všechny důsledky a projevy zemanovsko-babišovské aliance.

U toho všeho mi chybí rozhodné socanské slovo. Filip Outrata a další se mýlí, když doporučují i letos volit čistě dle programu. Můžeme diskutovat, zda jsou zmíněné jevy potenciálně větším ohrožením demokracie, než třeba tolerance přeběhlictví za Topolánka, role paní Nagyové za Nečase či asociální politika pravice obecně. Nemůžeme se ale tvářit, že se nedějí a že ohrožující nejsou — tedy prostě „volit dle programu“.

A pak jsou tu další záležitosti: každý ze sociálních demokratů pohybující se kolem vlády — skutečně každý, s kým jsem mluvil — off record líčí, jaký je Babiš ve skutečnosti chaotik, jak je mu jedno úplně všechno, z čeho nemá užitek, jak jsou jeho lidé nekompetentní a jen slepě poslouchají. Oficiálně se přitom špičky ČSSD tváří, jaká pohodová vláda to byla a jak zvládli Babiše uřídit.

Safra, máme-li třicet tisíc plus mrtvých na covid, a platí-li zároveň, co tvrdí ČSSD — tedy že Babiše uřídila a sama svou doprovodnou sociální politikou zachránila spousty životů —, jak nebezpečné musí Babišovo rozhodování ve skutečností být, pokud nemá takovéto partnery? A že je po volbách zřejmě mít nebude... Toto jako nemá být ohrožující?

Volil bych podobně jako Filip Outrata sociální demokracii i navzdory vládě s Babišem — nemůžu sice v domovském Brně, a všechny od toho zrazuji, neboť se tady zametlo se slušnými sociálními demokraty, aby mohl nahoru místní papaláš a architekt paktu s ODS Roman Onderka —, ale jel bych klidně volit do Prahy. Tamní špičce kandidátky bych věřil. Matěj Stropnický je ostatně náš bývalý kolega a Jana Maláčová toho na svém ministerstvu prosadila kupu.

Ale nemohu volit ani pražskou ČSSD, když:

1. nic nenasvědčuje tomu, že sociální demokracie bude svůj přístup k Babišovým kauzám, střetu zájmů i nekompetentnosti korigovat,
2. vše nasvědčuje tomu, že o hloubce problému ve skutečnosti ví, ale v zájmu volební a mocenské taktiky o něm mlčí.

Filip Outrata píše o neblahé rozeštvanosti lidí do táborů Babiš / Antibabiš. Já z toho viním i ČSSD. Díky své vládní zkušenosti měla jedinečnou možnost debatu o Babišovi posunout — přispět svými poznatky k pochopení, jaký skutečně je a co od něj hrozí. Ne výhledově-teoreticky či kampaňově, ale reálně.

Prosazování programu není všechno — pomiňme teď, do jaké míry se tak dělo i na ministerstvech zemědělství nebo kultury. Ostatně, i když se ČSSD do sněmovny a vlády zase dostane, bude mít v tomto ohledu ještě menší možnosti než dosud.

Veřejní činitelé však stále mohou ovlivňovat uvažování společnosti — formovat veřejné mínění. A zde působí tváře sociální demokracie dnes neodpustitelně.

Právě i kvůli jejich mlčení je to dnes pro mnohé primitivní dilema Babiš / Antibabiš, a ne dilema s plnohodnotným obsahem. Právě i kvůli jejich mlčení zůstává společnost rozdělena tak, že podle části zažila Česká republika díky Babišovi úspěšné čtyři roky, dle části peklo.

Mohli jsme tu mít slušnou levicovou opozici, případně i ucházející levicovou alternativu, kdyby ČSSD zůstala ve vládě, ale pak řekla, co říci měla. Takto zde máme jen stranu, kterou lze kvůli důslednému mlčení k většině na Babišovi problematických věcí těžko vnímat jinak než jako Babišovo béčko, byť místy třeba ještě se slušnými lidmi a slušným sociálním programem.