Po zřejmě nejhorší volební kampani od roku 1989 půjdeme dnes a zítra k volbám, které mohou být na velmi dlouhou dobu poslední svobodné. Svět se ocitl v turbulentních časech a vše se nyní bude překotně měnit. Připravme se na to, že co jsme zažívali v posledním roce a půl jako takzvanou covidovou krizi, bude novým normálem.

Rychlý postup klimatické krize a s tím spjatá nutnost nalézt nový civilizační model už nedovolí návrat k poklidným a vcelku blaženým poměrům z přelomu století. Tak jak celosvětové rozšíření strašné nemoci připravilo okolnosti, které umožnily vládě zbavovat nás ze zcela rozumných důvodů svobod, jež jsme předtím pokládali za nedotknutelné, může se podobný vzorec v nejbližších letech opakovat za jiných konstelací, svou podstatou neméně závažných.

Prostým faktem je, že naše planeta se nyní vinou lidstva strašně rychle ohřívá. A jen si představme, že události jako moravské tornádo či německé povodně budeme najednou zažívat s třikrát či desetkrát větší četností. A jen si představme, že se to spojí s hlubokými ekonomickými otřesy.

Mimořádná politická opatření zavádět bude rozumné. Jde o to, kdo a s jakými motivy to bude činit. Pokud bude v českých zemích pokračovat současný režim, snadno se může stát, že se tu za čtyři roky svobodné volby už konat nebudou.

Bohem zapomenutý bláznův dvoreček

Přitom nelze obejít, že právě skutečnost akcelerující klimatické krize se do letošní české volební kampaně promítla tím nejnešťastnějším způsobem. Česká společnost je otřesena ve svých nejhlubších základech. Patrně od poloviny devatenáctého století jsme na tom jako národ, pokud jde o schopnost rozumět světu, nebyli tak špatně jako dnes.

Lidé tu dnes vůbec nemají nějaký sdílený cíl či smysl existence. Zcela se zmršilo povědomí o tom, že jsme jako národní společenství vzešli z nějakého smysluplného příběhu a že bychom v něm mohli a měli pokračovat. Masaryk se tu sice vesměs ještě aspoň platonicky uctívá, ale vůbec se mu nerozumí, natožpak aby se promýšlel jako praktická inspirace pro dnešek.

Tím pádem české země dnes skutečně zbytostňují bohem zapomenutý bláznův dvoreček, kde se před volbami kandidáti předhánějí v tom, kdo z nich nejvíce bojoval proti záchraně života na planetě Zemi před klimatickou krizí, ačkoli i dokonce většina dnes tak fenomenálně dezorientovaných českých voličů žádá opak. Sledovat výkony osob, jež nás chtějí vést, v předvolební debatě České televize, ba i samé, jindy excelentní, České televize jako takové, zastupované druhdy brilantní Světlanou Witowskou, bylo tentokrát učiněným utrpením.

Nemá smysl obcházet základní skutečnost. Opozice ve volební kampani hrubě zklamala. Není to překvapení u koalice Spolu, jejíž hlavní členská strana, ODS, svou hanebnou minulost zreflektovala tak málo, že na své kandidátní listiny umístila na volitelná místa tak odpudivé postavy, jako je puncovaný přítel exekutorů, brněnský Pavel Blažek, nebo usvědčený severmoravský korupčník a nejhorší ministr životního prostředí v živé paměti Pavel Drobil.

Avšak nelze ani zavírat oči před otřesnými selháními koalice Pirátů a STAN. Opakovali beze zbytku chyby, které zapříčinily volební porážku Jiřího Drahoše v prezidentské volbě. Předstírali, že nezastávají názory, jež jsou jim vlastní, aby se zalíbili domnělé většině.

Nemáme pochyb o tom, že Vít Rakušan si samozřejmě přeje tak jako každý soudný člověk, aby těžba uhlí skončila už včera. A kdyby se Ivan Bartoš nebál běsů, jež si vymyslel, řekl by nahlas, že má samozřejmě více společného s Petrem Doubravským než s Pavlem Tykačem. Oba lídři nejsympatičtější opoziční koalice se ale během kampaně ocitli v otřesné křeči, která jim zkřivila tvář do grimas příznivců všeobecné české hlouposti.