Příležitost, která se nemusí za čtyři roky opakovat

Jakub Patočka

Ve svobodných volbách, které se dnes a zítra konají, máme příležitost zbavit se vlády, jež už nyní vykazuje rysy autoritářského režimu. Opozice není příliš dobrá, ale přesto pro ni hlasujme. S ní půjde aspoň diskutovat.

Nemá smysl obcházet fakt, že kampaň příliš dobře nezvládli. Ale po celé volební období byli nejlepší opozicí. Proto je, třebas se skřípěním zubů, volme. Budou totiž v parlamentu. Nepůjdou do vlády s Babišem. A bude možné s nimi o všem diskutovat. Foto FB Ivan Bartoš

Po zřejmě nejhorší volební kampani od roku 1989 půjdeme dnes a zítra k volbám, které mohou být na velmi dlouhou dobu poslední svobodné. Svět se ocitl v turbulentních časech a vše se nyní bude překotně měnit. Připravme se na to, že co jsme zažívali v posledním roce a půl jako takzvanou covidovou krizi, bude novým normálem.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Rychlý postup klimatické krize a s tím spjatá nutnost nalézt nový civilizační model už nedovolí návrat k poklidným a vcelku blaženým poměrům z přelomu století. Tak jak celosvětové rozšíření strašné nemoci připravilo okolnosti, které umožnily vládě zbavovat nás ze zcela rozumných důvodů svobod, jež jsme předtím pokládali za nedotknutelné, může se podobný vzorec v nejbližších letech opakovat za jiných konstelací, svou podstatou neméně závažných.

Prostým faktem je, že naše planeta se nyní vinou lidstva strašně rychle ohřívá. A jen si představme, že události jako moravské tornádo či německé povodně budeme najednou zažívat s třikrát či desetkrát větší četností. A jen si představme, že se to spojí s hlubokými ekonomickými otřesy.

Mimořádná politická opatření zavádět bude rozumné. Jde o to, kdo a s jakými motivy to bude činit. Pokud bude v českých zemích pokračovat současný režim, snadno se může stát, že se tu za čtyři roky svobodné volby už konat nebudou.

Bohem zapomenutý bláznův dvoreček

Přitom nelze obejít, že právě skutečnost akcelerující klimatické krize se do letošní české volební kampaně promítla tím nejnešťastnějším způsobem. Česká společnost je otřesena ve svých nejhlubších základech. Patrně od poloviny devatenáctého století jsme na tom jako národ, pokud jde o schopnost rozumět světu, nebyli tak špatně jako dnes.

Lidé tu dnes vůbec nemají nějaký sdílený cíl či smysl existence. Zcela se zmršilo povědomí o tom, že jsme jako národní společenství vzešli z nějakého smysluplného příběhu a že bychom v něm mohli a měli pokračovat. Masaryk se tu sice vesměs ještě aspoň platonicky uctívá, ale vůbec se mu nerozumí, natožpak aby se promýšlel jako praktická inspirace pro dnešek.

Tím pádem české země dnes skutečně zbytostňují bohem zapomenutý bláznův dvoreček, kde se před volbami kandidáti předhánějí v tom, kdo z nich nejvíce bojoval proti záchraně života na planetě Zemi před klimatickou krizí, ačkoli i dokonce většina dnes tak fenomenálně dezorientovaných českých voličů žádá opak. Sledovat výkony osob, jež nás chtějí vést, v předvolební debatě České televize, ba i samé, jindy excelentní, České televize jako takové, zastupované druhdy brilantní Světlanou Witowskou, bylo tentokrát učiněným utrpením.

Nemá smysl obcházet základní skutečnost. Opozice ve volební kampani hrubě zklamala. Není to překvapení u koalice Spolu, jejíž hlavní členská strana, ODS, svou hanebnou minulost zreflektovala tak málo, že na své kandidátní listiny umístila na volitelná místa tak odpudivé postavy, jako je puncovaný přítel exekutorů, brněnský Pavel Blažek, nebo usvědčený severmoravský korupčník a nejhorší ministr životního prostředí v živé paměti Pavel Drobil.

Avšak nelze ani zavírat oči před otřesnými selháními koalice Pirátů a STAN. Opakovali beze zbytku chyby, které zapříčinily volební porážku Jiřího Drahoše v prezidentské volbě. Předstírali, že nezastávají názory, jež jsou jim vlastní, aby se zalíbili domnělé většině.

Nemáme pochyb o tom, že Vít Rakušan si samozřejmě přeje tak jako každý soudný člověk, aby těžba uhlí skončila už včera. A kdyby se Ivan Bartoš nebál běsů, jež si vymyslel, řekl by nahlas, že má samozřejmě více společného s Petrem Doubravským než s Pavlem Tykačem. Oba lídři nejsympatičtější opoziční koalice se ale během kampaně ocitli v otřesné křeči, která jim zkřivila tvář do grimas příznivců všeobecné české hlouposti.

Je to strašné selhání ve zvládání politiky jako řemesla. V světě, kde se politici nesnaží jen vyzařovat to, o čem si myslí, že vyplývá z průzkumů veřejného mínění, lidé daleko raději volí člověka, kterého si mohou vážit, byť s ním v mnohém nesouhlasí, než poseroutku, který předstírá to, co si nemyslí, jen proto, že by se to podle jeho vypočítavých dedukcí mohlo většině lidu líbit.

To je podstata zázraku zvolení Zuzany Čaputové slovenskou prezidentkou. Po prvním kole děkovala za hlasy i v maďarštině a romštině. A v tom druhém smetla svého soupeře jako drobky ze stolu.

Osobně si Víta Rakušana a Ivan Bartoše vážím za jejich praktické výkony v politice. Rakušan byl fenomenálním starostou Kolína. A v politice se chová jako člověk, na jehož slovo je spoleh. To je vzácné a není to málo. Piráti pod Bartošovým vedením se stali stranou, která zcela změnila českou stranicko-politickou kulturu tím, že do ní vnesla orientaci na výkon a jeho kvalitu. Nikdo tu od roku 1989 nebyl tak dobrou opozicí jako Piráti v uplynulých čtyřech letech.

Ještě druhou lekci bylo možné nyní na Slovensku získat. Igor Matovič se z úplného outsidera a mameluka, jímž je, stal vítězem voleb prostě tím, jak nesmiřitelně bojoval s režimem, o němž prakticky všichni občané v hloubi duše věděli, jak je nespravedlivý a svou podstatou odporný. Matovič tento sentiment dokázal podchytit a vyjádřit. To je politika.

Situace u nás není odlišná. Co tu ovšem ve světle toho předváděly obě opoziční koalice, byla tragická pantomima. Je totálním selháním opozice, že se jako hlavní téma předvolební kampaně neřešilo, za co všechno a na jak dlouho půjde Andrej Babiš do vězení. Je to bohužel samozřejmě i předzvěst toho, že opozice bude selhávat i ve správě českých zemí, pokud bude tedy pánbůh o víkendu doma, slituje se nad námi, a tak vůbec šanci sestavovat příští vládu dostane.

Jenomže nejde o málo

Je to zlé, ale nemáme příliš na vybranou. Nevybíráme si, zda si o víkendu vyjedeme na výlet na plachetnici s Marilyn Monroe nebo se Sophií Lorenovou. Volíme mezi tím, zda tu bude pokračovat režim dobře zorganizovaného zločinného konsorcia ANO-Agrofert, anebo zoufale neduživé koalice pětky opozičních stran.

Jedním z největších úspěchů Babišovy propagandistické mašinerie je skutečnost, jak přemnozí lidé tu nedoceňují, do jaké hloubky proniklo ovládnutí státu jeho osobní chobotnicí, jež ze všech v historii lidstva poznaných organizací nejvíce připomíná mafii. Jako reportéři jsme vyslechli víc, než jsme mohli napsat. Ale už to, co jsme napsali, by mělo stačit. Babišova vláda je pro chudokrevnou českou demokracii doslova životní hrozba.

Cynismus, s jakým Andrej Babiš osobně činil rozhodnutí, která vedla k úmrtím dvanácti až dvaceti tisíc lidí, by měl sám o sobě jako argument stačit. A pak jsou tu také samozřejmě konkrétní příběhy — jako živnostníka Trávníčka, který se provinil tím, že obchodoval s řepkovým olejem, a teď sedí na šest let ve vězení.

A je tu také strašný příběh otrávené Bečvy. Co jsme mohli do našich novin napsat, je jen vrcholkem ledovce. Víme dobře, co a jak se nejspíše stalo. A víme, s jakými silami se tu při snaze proniknout k pravdě utkáváme.

Vidíme také, jaký strach lidmi zmítá. Co víme, samozřejmě neřekneme ani policii, dokud ji nepovede někdo, komu budeme moci důvěřovat. Uvědomme si prosím, že v takovéto situaci se tu média, ani případy takového společenského významu, nenacházely ani za nejhorších vlád pravice.

Ve volbách nevyjadřujeme svůj názor na to, jak by měl v ideálním případě vypadat svět či kdo má formulačně nejlepší program, jak se mylně domnívají Filip Outrata nebo Anna Šabatová. Volíme i podle schopnosti deklarovaný program uskutečňovat, či ještě obecněji: parametry systému, v němž budeme bojovat za to, na čem nám záleží.

Proto je třeba volit, byť třeba se skřípěním zubů, jednu ze dvou opozičních koalic. Rozdíl mezi pokračováním režimu Andreje Babiše a jeho koncem, je totiž vším, o čem dnes a zítra reálně rozhodujeme.

O vyhlídkách rudozelené politiky vydáme jistě jeden z prvních textů po volbách. A bude optimistický, protože jak říkával náš přítel a vzor Jaroslav Šabata: „Ode dna se nejlíp odráží.“

Na závěr kouzlo: nakonec náš osud v rukou mohou mít komunisté

V závěru se musíme zmínit o jednom možném motivu nadcházející povolební situace, který zatím nikdo neřešil, ač je vcelku reálnou variantou. Může se snadno stát, že do sněmovny pronikne pouze pět kandidujících subjektů: obě opoziční koalice, politická část Babišovy camorry, Okamurovi rasisté. A KSČM.

A může to být přece tak, že právě na komunistech bude záležet, kam se vykloní většina. Přitom na rozdíl od vnitřně zcela zkorumpované ČSSD, v případě komunistů vůbec není jisté, že by se za takové situace nutně museli znovu přiklonit k Babišovi. Jejich polistopadová existence je konec konců definována pobytem v opozici.

Nerozumějte mi špatně: s komunisty to během posledních třiceti let šlo samozřejmě od deseti k pěti. Strana se strašnými historickými zátěžemi se marně snažila najít místo v pokřivených polistopadových poměrech. Nakonec po většinu času i ona vcelku spokojeně plavala na vlně antikomunismu, který jí přinášel zadarmo protestní hlasy.

Dnes je to hodně nevzhledný postbrežněvovský moloch. Ale možná v sobě má ještě i něco ze starších vrstev? Nebyla vždy jen strašná.

Komunisté samozřejmě ve svých dějinách mnohem více škodili, než prospívali. Ale není pravdivý antikomunistický pohled, podle nějž představují jen krystalické zlo.

Hráli úctyhodnou roli v protifašistickém odboji. Celoživotní komunista, hrdina španělské občanské války, signatář Charty 77, jeden z největších českých občanských aktivistů, František Kriegel, je přece také českým archetypem politického hrdiny — jmenuje se podle něj i v takovémto duchu udělovaná cena.

Nepřeberné množství velkých českých postav dvacátého století, včetně obou držitelů Nobelovy ceny, bylo komunisty. Ta strana a idea je zkrátka mnohem složitějším oříškem, než jak se s ní dnes zachází. A, ač tomu nasvědčuje pramálo, třeba v sobě má ještě schopnost překvapivé politické akce.

Nemusíme konec konců sahat do jejich nejstarších dějin. Vždyť i listopadová revoluce, z níž vzešly dnešní poměry, se někdy označuje za „sametovou“ právě proto, že předání moci bylo s komunisty vyjednané — s mnohem horšími komunisty, než jsou ti dnešní. Ostatně porevoluční předseda vlády Marián Čalfa seděl při jednáních s Občanským fórem vedeným Václavem Havlem na protější straně stolu.

Komunisté ovšem během posledních třiceti let neudělali prakticky nic, co by vzbuzovalo naděje či přízeň. I proto u nás dnes po století své existence hledí do demografické propasti. Ale je možné, že volby právě jim dají šanci nasazovat korunu příštímu vládci českých zemí.

Zlomili jste nad nimi hůl? Jste si jisti, že se přikloní k Babišovi? A co když ne? V kritické chvíli před válkou se postavili na správnou stranu a korunu nasadili Edvardu Benešovi. Miroslav Kalousek v jedné ze svých nejlepších politických chvil chtěl vytvořit vládu, kterou by tolerovali. Pokud by se to tehdy stalo, vývoj českých zemí by byl takřka dozajista příznivější, než jaký jsme pak prodělali.

Komunisté musí vědět, že v holportu s Babišem je už nebude čekat nic než zánik. Ale proč by si ho aspoň neužili, pokud jim demokraté nedokáží nabídnout nic lepšího? Anebo dokáží? Možná by ani nemuseli zacházet tak daleko jako Václav Havel v listopadu 1989. Dohoda s nimi by se tentokrát určitě obešla bez postu premiéra. Sjezd KSČM se koná dva týdny po volbách.

Babiš jim samozřejmě okamžitě nabídne nějaký pakt Ribbentrop-Molotov. Dokáží jim demokratické strany nabídnout nějakou Postupimskou konferenci? Není to pravděpodobné. Jak z České televize víme, prozatím přemýšlejí hlavně o tom, jak zachránit pro Babišovu řepku spalovací motory. I v tom se nakonec v tomto našem Kocourkově s komunisty shodují.

Přesto Piráty a STAN volme. Třebas se skřípěním zubů, tak to u voleb zkrátka někdy bývá. Budou totiž v parlamentu. Nepůjdou do vlády s Babišem. A bude možné s nimi o všem diskutovat.

Diskuse
MS
October 8, 2021 v 14.57
Důvěryhodnost na 1. místě

Autor věří (nemá pochyb), že pan Rakušan chce ukončit uhlí včera i když ten sám říká pravý opak. Podobně věří Bartošovi, že kontroverzní věci které říká si vlastně nemyslí. Dosud jsem pozoroval, že to jen obdivovatelé extremistů jako SPD věří, že ten jejich politik je ve skutečnosti lepší než fakticky vyplývá z jeho řeči.

Já osobně doporučuji volit Zelené, věří tomu co říkají a jsou důvěryhodní.