V polovině srpna kolovala na sociálních sítích vietnamské komunity nezvyklá fotografie z pražské Libušské ulice. Jednalo se o předvolební billboard, který politické hnutí Trikolóra umístilo před obchodní centrum Sapa. Někteří zvědaví Češi ho fotili a posílali svým vietnamským známým s otázkou, oč jde.

Fotografie si mezi sebou předávali i Vietnamci a byli překvapení, že jsou slogany skutečně napsané ve vietnamštině. Podivovali se zvláště nad tím, že plakát se snaží oslovit jejich krajany, kteří neovládají češtinu, zatímco právě ti zpravidla nemívají v České republice volební právo.

Navíc třetí slogan „Thuế nhỏ hơn” znamená doslova „mrňavější daň“. To zní natolik divně, že se nabízí otázka, zda nejde o podvod. Co je to za hnutí, že ani nedokázalo přeložit volební slogany? Ti pečlivější si dali tu práci a slogany porovnali s originálem, přičemž zjistili, že heslo „mrňavější daň“ nahradilo původní slogan „české zájmy na prvním místě“.

Za Vietnamci před volbami

V předvolební době si čeští politici na vietnamské spoluobčany zkrátka rádi vzpomenou. Ostatně Trikolóra nebyla jediná. Snaha navázat či upevnit kontakt s menšinami přišla před volbami ještě od ČSSD. A ještě méně zdařile.

13. září jeden vietnamský spolek obdržel pozvánku na posezení s Janou Maláčovou na téma „Představení práce ministryně“. Paní ministryně si asi vzpomněla na gesto svého bývalého kolegy Tomáše Petříčka, za jehož působení probíhala oslava výročí Mitterandovy snídaně na ministerstvu zahraničních věcí za přítomnosti zástupců národnostních menšin. Maláčová si však vzpomněla příznačně ani ne měsíc před termínem voleb.

Na facebookovém účtu paní ministryně ani na stránkách ČSSD ale žádná zmínka o posezení, které bylo naplánováno na 22. září, nakonec nepadla. Že by z něj sešlo, protože bylo málo zájemců? Anebo se po tiskovce a vystoupení „husté dvojky“ setkání zrušilo? Nebo to byla jen zpackaná PR akce?

Kdo se na vietnamskou komunitu cíleně nezaměřuje, je ANO — hnutí jedné osoby, která disponuje propracovanou PR mašinérii. Zřejmě si totiž vypočítali, že většina Vietnamců první generace nemá volební právo a druhá generace zase dokonale ovládá češtinu. Kde může, tam Andrej Babiš užívá strategie, kterou Vietnamci nazývají „đánh lận con đen“, což znamená „podstrčit falešnou kartu“.

Místo návštěvy Vietnamu, která se nakonec kvůli covidu neuskutečnila, 4. září vládní delegace sestavená téměř výhradně ze členů hnutí ANO (jmenovitě Aleny Schillerové, Karla Havlíčka, zmocněnkyně pro lidská práva Aleny Válkové a Patrika Nachera) navštívila společně s českým a vietnamským velvyslancem pražské obchodní centrum Sapa. Součástí oficiálního programu bylo rozdávání nové Babišovy knihy, která nemá s vládními záležitostmi nic společného.

Kniha Sdílejte, než to zakážou, jež byla vytištěna v různě barevných verzích, způsobila u některých Vietnamců mylný dojem, že je dvoudílná. Tehdy ještě nemohli vědět, že o tři týdny později bude knihu rozdávat Alena Schillerová, a to až na Moravě, navíc se svým podpisem. Na autogramu však ve finále nesejde, když knihu nenapsal ani Babiš, ale jeho PR oddělení, a je vlastně jedním z dalších marketingových podvrhů se značkou Babiš.

Není vyloučeno, že právě kvůli nedostatečné informovanosti této jazykově handicapované komunity, se někteří čeští politici zaměřili právě na Vietnamce. Jedno je ale jisté, při ohrnování nosu nad falzifikáty vietnamských stánkařů by si Češi mohli vzpomenout i na podvrhy Andreje Babiše, jednoho z nejvyšších státních a ústavních činitelů. Možná se pak totiž lépe shodnou na tom, co si jejich země skutečně zaslouží.

Apolitičnost se zájmem o politiku

Vzpomeňme, jak se československý režim před rokem 1989 snažil, aby se Čechoslováci nezabývali politikou. Vietnamci první generace jsou na tom stejně, zdrženlivý postoj vůči politice nosí v sobě a drží „hubu a krok“, i když nyní nežijí ve Vietnamu, nýbrž v ČR. Jak se píše v diplomové práci V. Voříškové, „Vietnamci se bojí preventivně,“ a proto ve vztahu k situaci ve Vietnamu provozují autocenzuru.

Někteří Vietnamci druhé generace se o sobě například tvrdí, že jsou apolitičtí, aby jejich krajané neměli pádný důvod, proč s nimi nespolupracovat, a proto odmítají veřejně komentovat české volby, i když chodí volit a jsou pevně rozhodnuti, komu dají svůj hlas.

Každá komunita má svá specifika. Všude lze najít pravičáky, levičáky a pragmatiky. A vietnamská komunita není výjimkou. Jsou Vietnamci, kteří se veřejně hlásí k Babišovi, jsou ale i ti, kteří jej považují za podvodníka. Jsou i tací, kteří se rozhodli jít k urnám poprvé až letos, aby svými hlasy pomohli někomu jinému, než je právě Babiš. Jsou i ti, kteří fandí Pirátům pro jejich otevřenost. Prý je to správná cesta proti korupci a zneužití pravomocí, přičemž zdárné nastavení mechanismů by nás mělo chránit před kýmkoli, třeba i před nimi, pokud by to bylo nutné. Pragmatici ale půjdou tam, kam je táhnou vlastní zájmy a zpravidla jim vůbec nevadí politici, jejichž argumenty se často kříží.

Uznání a respekt

U Vietnamců je přitom nejčastějším důvodem k pragmatismu kromě tvorby zisku také potřeba uznání. Uznání, že jsou v něčem dobří, že si zaslouží základní respekt i ve všedním životě, a nikoli pouze na papíře. Vždyť sítě krámků či prodejen zeleniny a ovoce začali provozovat v době, kdy supermarkety a hypermarkety nabízely většinou pouze produkty z dovozu, které díky dotacím ze zemí jejich původů vycházely levněji než tuzemské zemědělské produkty. Vietnamští zelináři tehdy nemálo přispěli k tomu, aby se v České republice vůbec konzumovala česká úroda. O tom se ale nikdy takřka nemluvilo.

Namísto toho se častokrát probíralo to, že Vietnamci neplatí daně, přičemž se zapomínalo, že na způsob, jak daň krátit, mnohdy přišli čeští daňoví poradci či právníci. Byl to dokonce sám Babiš coby ministr financí v době zavedení EET v roce 2015, kdo před Poslaneckou sněmovnou Vietnamce z neplacení daní obvinil. Sdružení Vietnamců po něm žádalo omluvu, jíž se však nikdy nedočkalo. Pan ministr se tehdy pouze omluvil předsedovi česko—vietnamské společnosti Marcelu Winterovi, kterého většina Vietnamců považuje za samozvance, jelikož ho nikdy za svého zástupce nezvolili.

I kvůli potřebě uznání posílají někteří vietnamští rodiče své potomky do mezinárodních škol, kde jim je dopřáno rovnější zacházení. Mnozí Vietnamci druhé generace si po ukončení vysoké školy našli uplatnění raději mimo ČR, a to také kvůli míře uznání, kterého se jim v zahraničí dostane. Je to možná skrytý důvod, proč v komunitě existuje tendence chlubit se tím, co Vietnamci konají za dobré skutky pro společnost, zvlášť v době koronavirové pandemie.

Prolistujeme-li „Babišovu“ knihu, poznáme, že tento jev definuje i pana premiéra, který se také snaží nohama rukama dokázat, že je doopravdy dobrý. Jako by tomu podvědomě ani sám nevěřil. Respekt se ale nekupuje a nedá se ani vynutit silou. Člověk si ho musí zasloužit.